„No český Vánoce... My jsme šli do palmovýho háje, tam jsme si uřízli palmu, větev z palmy, a tu jsme si dali takhle v jídelně. A já jsem, co byly takový ty obyčejný cukrovíčka, tak jsem si do toho dala kousek čokolády a to jsem pověsila na stromeček a to byly naše Vánoce. A jinak jsme měli kapra, protože tam ryb bylo dost, a salát. A polívku, to jsem dělala jako po českým. A co přišli Arabové a co jsme pozvali, tak jedli taky s náma. Protože rybu oni jedí, vepřový teda nejedí.“
„No to víš, v těch sedmnácti letech, to jsme akorát měli takový starosti, kam půjdeme tancovat, že jo, protože už to bylo takový otevřený. A ono se i za války chodilo tancovat po těch vesnicích, do určitejch chalup, víš? Někdo, kdo měl velikou chalupu, s velikánskou sednicí, a byli tam mladý lidi, víš, tak se tam sešli další a tak vždycky se tam chodilo na těch vesnicích tancovat.“ – „A tam hrála kapela, nebo někdo hrál?“ – „Někdo hrál na harmoniku, kapela nebyla, víš, to se ještě nesmělo tak nějak. Ne, nesmělo, ale nebyli k tomu lidi, takhle spíš. Za války se nesmělo, ale po tej válce to už tak potom přicházeli a vraceli se lidi z Německa, takže i ty mladý kluci, a kdo uměl hrát na harmoniku, no tak hrál.“
„No, neviděli jsme ho často. Tatínek odjížděl vždycky tak konec ledna a vracel se potom v prosinci. To se nehrálo, v zimě, na ty zájezdy ty cirkusy nejezdily. Ale taky se někdy stalo, že ten rok nepřijel, že třebas ten cirkus měl zájemce a jel třeba na zimu do Itálie nebo někam. Oni jezdili hodně do světa, do Švýcar a do Itálie a do Rumunska a Dánsko a Švédsko. Takže jsme ho potom viděli až po tom roce. Ale byl pak třebas půldruhýho měsíce doma.“
Marie Vacková se narodila 9. září 1930 v šumavské osadě Mlýny u obce Nespice, nedaleko Vacova. Tam prožila dětství na samotě uprostřed lesů a období druhé světové války. Navštěvovala obecní školu v Onšovicích a měšťanku ve Vacově. Její otec cestoval jako sedlář s cirkusy po Evropě, aby si vydělal více peněz. Maminka se starala o domácnost, malou Marii a jejího o pět let mladšího bratra. Tatínka příliš často neviděli, někdy i déle než rok. Za války zažila, jak faráře odvedli ze školy gestapáci, pamatuje si i úbytek německého obyvatelstva po odsunu. Dva roky studovala obchodní školu ve Vimperku, pak začala pracovat jako účetní, aby finančně pomohla rodině. V roce 1955 se vdala a s manželem odešla do Českých Budějovic, kde našla zaměstnání jako účetní v Mlýnech a pekárnách. Manžel pracoval v Továrně mlýnských strojů (TMS) a roku 1969 ho vyslali do Egypta, aby dohlížel na zprovoznění a vybavení elektrických velkokapacitních mlýnů. Marie Vacková s ním pobývala v Asuánu, středním Egyptě a v Káhiře až do roku 1975. Pracovala také na československé ambasádě. V letech 1979–1983 působil manžel jako odborník ještě v hlavním městě Sýrie, Damašku, kam s ním také odjela. Roku 1983 se oba vrátili do Československa, manžel o rok později zemřel. Marie Vacková pracovala v Mlýnech a pekárnách až do svého odchodu do důchodu, poté ještě do svých dvaaosmdesáti let vypomáhala jako účetní na obecním úřadě v Úsilném. I nadále se věnovala svému koníčku, cestování, navštívila například Čínu a několik států Jižní Ameriky. Zemřela ve svých třiadevadesáti letech 1. března 2024.
