The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vacková (* 1930  †︎ 2024)

• narodila se 9. září 1930 v Mlýnech u Nespic na Šumavě

• válku prožila s maminkou a mladším bratrem na samotě

• tatínek jezdil po Evropě s cirkusy

• po ukončení měšťanské školy studovala dva roky obchodní školu ve Vimperku

• roku 1955 se vdala, s manželem se odstěhovali do Českých Budějovic

• manžel byl zaměstnán v Továrně mlýnských strojů

• pracovala jako účetní v Mlýnech a pekárnách v Českých Budějovicích

• v letech 1969–1975 odjela s manželem do Egypta, kde dohlížel na stavbu a vybavení velkokapacitních mlýnů

• od roku 1979 do roku 1983 žili v Sýrii

• po manželově smrti roku 1984 se vrátila do Mlýnů a pekáren

• cestovala po světě, navštívila Čínu a Jižní Ameriku

• zemřela 1. března 2024 v 93 letech

Tatínek Marie Vackové jezdil už před druhou světovou válkou na dlouhé štace se zahraničními cirkusy. Ačkoliv pocházela z malé osady Mlýny nedaleko Vimperka na Šumavě, i ona se jako dospělá vydala do světa. Manžela následovala do Egypta, kde pracoval na výstavbě mlýnů, a později také do Sýrie. Sama pak cestovala i do Číny a Jižní Ameriky, ale vždy se vracela do rodného kraje na jihu Čech. Mlýny a mlynářství ji provázely po celý život.  

Tatínka jsme někdy viděli až po roce

Marie Vacková se narodila 9. září 1930 v šumavské osadě Mlýny u obce Nespice, nedaleko Vacova. Samotu obklopenou lesy skutečně tvořily dva mlýny a několik chalup. Prožívala tak dětství se svými vrstevníky na břehu říčky a celé dny trávili venku. „My jsme byli pořád u vody nebo v lese na houbách, pásli jsme husy a kachny nebo krávy, prostě jako se to dělalo na venkově,“ říká.

Maminka se starala o Marii a jejího o pět let mladšího bratra, o domácnost a malé hospodářství. Tatínek si vydělával prací pro cirkusy, ke kterým se pravidelně přidával jako mnoho jiných šumavských řemeslníků. Byl sedlářem, ale u cirkusu zastával různé práce. V Itálii, kde se ocitl během bojů první světové války, se naučil trochu italsky, mluvil i dobře německy. Dostával slušně zaplaceno, nevýhodou ale bylo, že si ho rodina příliš neužila. „Neviděli jsme ho často. Tatínek odjížděl vždycky tak na konci ledna a vracel se potom v prosinci. To se nehrálo, v zimě, na zájezdy ty cirkusy nejezdily. Ale taky se někdy stalo, že ten rok nepřijel, že třeba cirkus jel na zimu do Itálie nebo někam jinam. Oni jezdili hodně do světa, do Švýcar, do Itálie, do Rumunska, Dánska a Švédska. Takže jsme ho potom viděli až po roce. Ale byl pak třeba půldruhýho měsíce doma,“ vypráví pamětnice, jak to tehdy chodilo. Všechno obstarávala maminka, prázdniny děti trávily u babičky v Branišově.

Marie Vacková chodila do obecné školy v Onšovicích, kam je část cesty na kopec doprovázel vždy někdo z dospělých. Měšťanskou školu později postavili ve Vacově, i tam děti docházely několik kilometrů pěšky. Po vypuknutí druhé světové války školu zabrali Němci, ale jinak se její rodiny prý válka nijak významně nedotkla. Mlynáři se jen obávali, aby je někdo neudal, když kromě mouky na lístky mleli i bokem načerno. Zažila také, že pana faráře, který je ve škole vyučoval náboženství, odvedli ze školy dva pánové v civilu a už ho nikdy neviděli. Z okolních vesnic zmizeli mladí chlapci německé národnosti, kteří museli narukovat k wehrmachtu. Ona sama chodila do školy, tatínek i během války cestoval s cirkusem. 

O konci války je informoval soused, který poslouchal tajně rádio. Marie Vacková si vybavuje, že se v osadě občas zastavili Američané, kteří jezdili přes Šumavu. „Oni tam koukali na ryby, jednou mlynář vzal prut, vytáhl ze sádky ryby a dal jim je, to si pamatuju. Jak tu zastavovali v džípech a volali: ‚Hello,‘“ vzpomíná. Vybavuje si také, že v nedaleké Čkyni později viděli Němce, kteří s kufry a ranci nastupovali cestu do sběrných táborů před odsunem. 

Tatínek s cirkusem uvízl po válce ve Švýcarsku, protože nebylo jednoduché se přes rozbitou Evropu vrátit. „On psal z Bernu, že je živ a zdráv, tak jsme neměli starosti. Přijel domů, až když jsem už byla na obchodní škole druhým rokem,“ říká pamětnice. Na školu se sama přihlásila do Vimperku, musela ovšem zase každý den chodit několik kilometrů pěšky. Po návratu otce, který neměl pevné zdraví, chtěla Marie Vacková rodině přilepšit, a tak studia opustila a začala pracovat jako účetní. 

Chodili jsme tancovat do chalup

Přestože bydleli v lesích na samotě, užívala si po válce svobodného života. „V těch sedmnácti letech jsme akorát měli takový starosti, kam půjdeme tancovat. A ono se i za války chodilo tancovat po těch vesnicích, do určitejch chalup. Kdo měl velikou chalupu, s velikánskou sednicí, a byli tam mladý lidi, tak tam se chodilo na těch vesnicích tancovat. Někdo hrál na harmoniku, kapela nebyla,“ vysvětluje pamětnice, jak si poradili i bez tanečních sálů. Politickou situaci příliš nesledovali, ani měnová reforma v roce 1953 se jejich rodiny nedotkla. Z peněz, které posílal tatínek domů, investovali pravidelně do chalupy a vybavení.

V roce 1955 se Marie Vacková provdala a s mužem odešli do Českých Budějovic. Ona pracovala v Mlýnech a pekárnách, manžel, který vystudoval průmyslovku, nejprve ve strakonické Zbrojovce a poté v Továrně mlýnských strojů (TMS) v Českých Budějovicích. V šedesátých letech odjela na pozvání kamarádky Inge do Anglie. Příležitost žít v zahraničí se jim naskytla v souvislosti s manželovou prací. Roku 1969 odjel do Egypta, kde v Asuánu dohlížel na stavbu velkého mlýnu a posléze na jeho zprovoznění a vybavení. Marie Vacková se k němu mohla připojit až po půl roce, cestu si ovšem musela zaplatit. V té době to činilo asi osmnáct tisíc korun, což nebyla malá částka. 

Na větev z palmy jsem si dala cukrovíčka

V Egyptě se stavěly tři mlýny, po Asuánu přesídlili do středního Egypta a nakonec do hlavního města Káhiry. Tam už pamětnice pracovala na československém velvyslanectví. Na dobu strávenou v Africe ráda vzpomínala, získali přátele jak mezi Egypťany, kteří se naučili i trochu  česky, tak mezi jinými zahraničními odborníky. Když žili v poušti, stýskalo se jí po Šumavě, jejíž fotografie si s sebou vozila. Přesto se přizpůsobili a seznamovali manželovy kolegy s českými zvyky. 

„Dělala jsem český Vánoce. My jsme šli do palmovýho háje, tam jsme si uřízli větev z palmy a tu jsme si dali takhle v jídelně. A já jsem si vzala obyčejný cukrovíčka a kousek čokolády a to jsem pověsila na stromeček, to byly naše Vánoce. A jinak jsme měli kapra, protože tam ryb bylo dost, a salát. A polívku, to jsem dělala jako po českým způsobu. Arabové, které jsme pozvali, přišli a taky jedli s námi. Protože rybu oni jedí, vepřový nejedí,“ vysvětlovala pamětnice, jak slavili svátky v cizině. 

Politickou situaci v Egyptě sledovali, ale podle jejích slov se jich nijak nedotýkala. Marie Vacková se starala hlavně o domácnost, nákupy potravin, občas si také udělali výlet za památkami. Roku 1975 se vrátili do vlasti, nastoupila opět do Mlýnů a pekáren, ale v roce 1979 znovu vycestovali, tentokrát do Sýrie, kde žili v Damašku a kde se stavěl velkokapacitní mlýn. Po návratu v roce 1983 je čekalo ještě vyslání do Etiopie, avšak manžel v následujícím roce zemřel. 

Zřejmě tatínkovy zájezdy s cirkusem a také její vlastní zkušenosti způsobily, že se Marie Vacková i později vydávala na daleké cesty. Navštívila například Čínu, Chile, Peru a Bolívii. Říká, že jí to dalo více než jiné, cestovatelsky známější země. „Někdo mi říkal, ať jedu do Ameriky, ale mně ty země třeba v Jižní Americe přišly nakonec lepší, člověk toho víc poznal, měl zajímavější zážitky než na ulici v New Yorku,“ vysvětluje. Podnikla také okružní plavbu z Leningradu do Švédska a Dánska. 

Po manželově smrti pracovala Marie Vacková i nadále v pekárnách v Českých Budějovicích, do důchodu odešla ve dvaašedesáti letech. Pád komunistického vedení v roce 1989 nijak výrazně neprožívala. „V zahraničí byly demonstrace každou chvilku, no tak jsem si říkala, že bude nový vedení, že bude všechno lepší. Já jsem to brala s klidem, všude se musí dělat. Vždycky je změna, lidi bojujou, někdy se to povede a někdy se to nepovede,“ objasňuje svůj postoj k zásadní změně směrem k demokracii. 

Ani v důchodu nezahálela, starala se až do dvaaosmdesáti let o účetnictví na obecním úřadě v Úsilném, kde žila. Jejím životním krédem bylo: „Nejvíc je pro člověka, aby zůstal slušný a ohleduplný a aby si udržel vnitřní hodnotu, aby dokázal pomoct. Aby jen nekritizoval, ale třeba se radoval, že rozkvetla kytička na zahradě. Zaplaťpánbůh za každý den, který prožíváš, pořád musíš něco dělat.“ Maria Vacková zůstala duševně svěží a aktivní až do vysokého věku, zemřela v třiadevadesáti letech v roce 2024.