Ing. Jan Tůma

* 1930

  • „Byl jsem pozvaný do Bartolomějské ulice na několik hodin a chtěli tam vědět, kdo mi ten dopis dal. Snažil jsem se vymluvit a zalhat, a tak jsem řekl, že jsem jel tramvají, jela se mnou jedna kolegyně z fakulty a dala mi ten dopis přečíst. Připadal mi zajímavý, a tak jsem si ho přečetl a s několika lidmi jsem o tom mluvil. Oni chtěli vědět, která kolegyně to byla. To mě zatím ještě ze školy nevyhodili. Ale za dva dny mě pozvali znovu do Bartolomějské. Na té pedagogické škole byly stovky kolegů, z toho dvě třetiny ženy. Měli tam jejich fotografie a chtěli, abych přestal lhát a ukázal na tu, která to byla. Já jsem řekl, že prostě nevím. Tak tím jsem ukázal, že nechci přijmout nějakou spolupráci.“

  • „V tu dobu jsem se chytil už skutečné vědy. Byla to doba, kdy už vybuchla první atomová puma a kdy se připravoval první atomový reaktor. Podařilo se mi sehnat knížku přeloženou z angličtiny. Byla to základní knížka o tom, co je atomová energie a jak se projevuje. Že je jako bomba, ale také budoucnost výroby elektřiny. Důkladně jsem si ji přečetl, a když jsem si to všechno představil, nabyl jsem domnění, že jsem schopen o tom udělat přednášku. A tak se po Praze objevily velké plakáty ‚Jan Tůma v Technickém muzeu – Atomová energie.‘ V první řadě seděla maminka, dědeček, babička... Dvouhodinovou přednášku jsem zvládl, také diskusi, a tím začal základ mého úplně jiného růstu. Přednáška se tak líbila, že Technické muzeum si mě začalo objednávat. Dostal jsem honorář a cítil jsem se velký a důležitý. Snažil jsem si najít další podrobnosti o atomové energii. Nebyl to můj obor, já inklinoval spíše k vláčkům, ale nebylo těžké si něco nastudovat a přednášet o tom.“

  • „My jsme museli s maminkou utéct přes půl Prahy na Smíchov, protože hrozilo, že Nusle budou obsazeny německou armádou, a to v tom horším slova smyslu – esesákama. Útěk byl hromadný, a tak si dovedete představit, že my děti jsme nic neunesly, takže maminka táhla dva kufry a my děti každý menší kufřík. Pobíhali jsme od domu k domu, protože abychom prošli nuselským údolím směrem k Vltavě, kam se maminka rozhodla jít, museli jsme podběhnout železnici z vinohradského tunelu. Na ní ale stál obrněný vlak, který střílel na německá letadla, která se naopak snažila zasáhnout vlak. Takže jsme se z toho krajního domu u parku u Tylova divadla rozběhli s kufříky a najedou vybuchly šrapnely ve vzduchu a hned jsme hnali zase zpátky.“ - „Kam na Smíchov jste běželi?“ - „Byly vyznačené určité sběrny a tam jsme přespali nouzově na vojenských postelích. Ráno jsme vyběhli a už jsme vítali Ruskou armádu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.12.2022

    (audio)
    duration: 02:42:55
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kvůli Havlově dopisu mě vyhodili z práce, napsal jsem tedy knihu, kterou měli i v Bílém domě

Jan Tůma
Jan Tůma
photo: pamětník

Ing. Jan Tůma se narodil 20. července 1930 v Praze Nuslích do rodiny Jana a Anny Tůmových. Jan vyrůstal s mladším bratrem Pavlem. Otec měl obchod s fotoaparáty a kamerami na Václavském náměstí. Maminka Anna pocházela z rodiny Prošků, která vlastnila činžovní dům v Praze, v němž měl Janův dědeček František Prošek obchod se smíšeným zbožím. V roce 1936 Janův otec zemřel po operaci slepého střeva, matka vychovávala děti sama a už se nikdy neprovdala. Jan Tůma vzpomíná na dramatické okamžiky z konce války, zejména na útěk před německou armádou, která se stahovala k Nuslím, či na pomsty na německých civilistech. Část příbuzenstva byla po válce odsunuta do západního Německa, protože otec pocházel z jihočeského pohraničí, kde se jeho sestry ještě před válkou provdaly za starousedlé Němce. Jan Tůma měl od dětství zájem o techniku. V letech 1948-1953 vystudoval ČVUT, již za studií pracoval na stavbě mostů, také přednášel v Technickém muzeu a měl za sebou první publikační aktivity. Po škole nastoupil do Konstruktivy, brzy ale přijal nabídku z Vysoké školy železniční v Karlíně na místo odborného asistenta. Natáčel zde výukové filmy, v čemž pokračoval i po přestupu na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kde do roku 1960 jako odborný asistent vyučoval průmyslové technologie a spolupracoval při zavádění prvního sálového počítače. Přeorientoval se na nastupující kybernetiku a spolu s kolegou Zdeňkem Křečanem sestrojil první „vyučovací stroj“ KT-1 a vybavil ho programy. Poté v rozvoji „kybernetické pedagogiky“ pokračoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1968 - 1972 pobýval v Západním Berlíně, kde na vysokých školách zaváděli vyučovací stroje. Kvůli styku s emigranty a podezření z úmyslu emigrovat byl evidován jako „prověřovaná osoba“. Roku 1975 byl spolu se čtyřmi dalšími učiteli propuštěn z fakulty kvůli údajnému šíření a rozmnožování otevřeného dopisu Václava Havla Gustavu Husákovi. Poté nemohl najít práci, až díky známému mu byla svěřena podniková škola rudných dolů Příbram v zámečku Loděnice, kde působil jako ředitel. V roce 1990, už jako penzista, se mohl začít naplno věnovat cestování a publicistice. Během života publikoval v mnoha technických a odborných časopisech, vystupoval v pořadech Československé televize a Československého rozhlasu. Je autorem 62 vědeckých, odborných a popularizačních knih, z nichž desítka vyšla i v zahraničí. Největší mezinárodní publicitu získal jeho „Velký obrazový atlas světové dopravy,“ vydaný v roce 1980, přeložený do několika jazyků. Má dvě děti, je podruhé ženatý, jeho druhá žena Eva Tůmová také vyprávěla svůj životní příběh pro Paměť národa.