Božena Tomšová

„Pamatuji si, že tam byla taková vysoká dřevěná ohrada. Nahoře stočený drát, aby se nemohlo utéct a tak. A byly tam hlásky, na kterých byli vojáci se zbraní, kteří dávali pozor, aby se nikam neutíkalo. Já, blbec, kolikrát utekla k plotu. Byla jsem pořád na něco zvědavá. Moje sestra vždycky pro mě letěla, naplácala mi. No ale přežila jsem to... Občas tam byla nějaká kontrola – přišel tam taky jednou Němec, nějaký důležitý, a ta moje nejstarší kamarádka říkala: ‚Běž a sedni si mu na klín!‘ A já, vůl, šla! Sedla jsem si mu na klín. A on byl rád. No. Takový jsem byla hajzlík.“

„Tak vím, že tatínek s maminkou měli restauraci v Praze ve Vršovicích, no a právě u nich někde snad v bytě našli zakrvácenou košili toho jednoho parašutisty. A to byl důkaz, že jo. A už to jelo. Mí rodiče měli u sebe asi dva tři dny ty atentátníky, co dělali atentát na Heydricha. Toho Kubiše, Čurdu. Nevím, jak se ti druzí jmenují. A ten Čurda je právě prozradil. Němci pak ty účastníky, co je uschovávali, tak prostě odvezli do koncentračního tábora, do Mauthausenu. Nějak jsem se dozvěděla, že maminka snad zemřela v plynové komoře a tatínek že byl zastřelen. Ale víc nevím, jenom jsem se to dozvěděla – snad od babičky. Protože úmrtní list jsem neuměla přečíst, protože to bylo německy.”