The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Tomšová (* 1936)

• narodila se 26. května 1936 v Praze na Vinohradech

• v roce 1942 gestapo zatklo její rodiče Rostislava a Boženu Hrnčiříkovy za pomoc odbojářům

• oba zahynuli v Mauthausenu

• dětství pamětnice prožila v internačním táboře ve Svatobořicích

• po válce šla jako sirotek na vychování k řádovým sestrám do kláštera

• odešla do Jablonce nad Nisou k sestře a švagrovi

• pracovala v mateřince a později v podniku Tesla

• v době natáčení (2025) žila v Jablonci nad Nisou

Božena Tomšová i její sestra prožily za druhé světové války nevýslovně těžké dětství. Namísto bezstarostných her s kamarády prožívaly nejistotu o vlastní osud i život jejich nejbližších. V době heydrichiády zatklo jejich rodiče gestapo a za pomoc českému odboji je čekala smrt v koncentračním táboře Mauthausen. Smrti unikly alespoň jejich dvě dcery, které nacistická okupační moc internovala v táboře ve Svatobořicích, a ve zdraví se dočkaly osvobození. 

Tatínek vedl v Praze vyhlášenou kavárnu

Božena Tomšová, rozená Hrnčiříková, přišla na svět 26. května 1936 v porodnici na pražských Vinohradech. Její otec Rostislav Hrnčiřík platil za nesmírně schopného a zcestovalého muže. Svou profesní dráhu číšníka a odborníka na gastronomii odstartoval v Paříži, odkud si přivezl nejen cenné zkušenosti, ale i světový rozhled. Po návratu do Prahy poznal svoji budoucí manželku Boženu, která tehdy prodávala ve velkém uzenářství a lahůdkářství „U Hulatů“ na Vinohradech.

Společně vybudovali prosperující kavárnu, kde oba pracovali a která jejich rodinu velmi dobře živila. Díky otcově píli si Hrnčiříkovi mohli dovolit vysokou životní úroveň, měli služebnou a o děti se starala vychovatelka.

Dětství před rokem 1942 si Božena Tomšová vybavuje jako šťastné období plné pohybu a malých uličnických prohřešků. Tatínek dceru v její živelnosti podporoval a vedl ji ke sportu. Pravidelně ji bral na zimní stadion ve Vršovicích, kde se učila krasobruslit, a brával ji také k poníkům. Božena však nejraději šmejdila tam, kde neměla co dělat – v zázemí otcovy kavárny.

„Když jsem přišla do kavárny, tak mě hned raději hnali pryč. Já byla ale zvědavá. Zajímalo mě, co se děje v podniku – jestli tu muži třeba pijí alkohol, kouří nebo je zde nějaká veselá společnost. Jednou jsem tam vlezla a zahlédla personál v choulostivé situaci, no ti mě hnali!” dodává se smíchem pamětnice. 

Rodiče riskovali život a pomáhali domácímu odboji

Klidný a dostatkem zajištěný život rodiny Hrnčiříkových však ukončila nacistická okupace. Protože se Rostislav Hrnčiřík odmítl smířit s nastalou situací a porobou svého národa, zapojil se do domácího odboje. Jejich byt se stal jedním z bezpečných úkrytů pro československé parašutisty vyslané z Londýna či pronásledované osoby z řad domácího odboje. 

Jak Božena Tomšová vzpomíná, pohybovali se u nich doma cizí muži, o kterých se nesmělo mluvit. Podle jejích vzpomínek se u nich měl ukrývat i neblaze proslulý Karel Čurda, který později zradil své spolubojovníky a udal je. „Měli se u nás schovávat zahraniční parašutisté a nějací lidé zapojení do útoku na Reinharda Heydricha, mezi nimi i Karel Čurda. Při prohlídce u nás prý našli zakrvácenou košili jednoho z parašutistů, a to byl důkaz. Něco vím od babičky a od sestry, ale moc jsme o tom nemluvily. Obě vždycky začaly brečet,” vzpomíná na tragické chvíle.

Maminka i tatínek zemřeli v Mauthausenu

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 vyvolal vlnu represí a vedl k vyhlášení stanného práva. Zrada bývalého parašutisty z výsadku Out Distance Karla Čurdy pak vedla k rozsáhlému zatýkání celých rodin českých vlastenců, kteří spolupracovali s odbojem, i lidí, kteří neměli s událostmi nic společného. Gestapo si přišlo také pro Rostislava a Boženu Hrnčiříkovy. „Nejdřív zmizeli rodiče. Vím, že jsme byly ještě chvíli s babičkou a pak odvezli i nás,” dodává pamětnice. 

Rodiče podstoupili nedobrovolnou cestu do Mauthausenu, odkud se už nikdy nevrátili. Otec pamětnice odjel transportem 22. října 1942 a již 24. října 1942 byl popraven. Jednalo se o největší exekuci českých odbojářů, která si vyžádala životy celkem dvě stě šedesáti dvou členů odboje a jejich rodinných příslušníků. Další etapy poprav Čechů zatčených za heydrichiády následovaly 26. ledna 1943 a 3. února 1943, při kterých bylo zabito dalších třicet dva lidí. 

Život těchto vlastenců vyhasl velmi rychle – oběti odvedli do sklepní místnosti připomínající lékařskou ordinaci, kde se tito lidé museli postavit zády k výškoměru. Za tímto nevinně vypadajícím zařízením se nalézala komora, kde seděl popravčí, a úzkou štěrbinou výškoměru vystřelil přímo do týlu oběti. Těla byla následně zpopelněna v místním krematoriu. 

Později tragicky zemřela i maminka pamětnice. Božena Hrnčiříková byla po svém zatčení internována nejprve v Terezíně a do Mauthausenu ji deportovali až 15. ledna 1943. O jedenáct dní později nalezla smrt v plynové komoře. 

Jako děti jsme musely žít za ostnatým drátem internačního tábora

Ačkoli část popravených tvořily i nezletilé děti, většina potomků odbojářů měla více štěstí a dostala se nejprve do dětského domova v zámečku Jenerálka v Praze a později do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova. Na konec války a nepravděpodobný návrat rodičů zde čekalo celkem čtyřicet šest dětí, mezi nimi i tehdy šestiletá Božena Tomšová a její dvanáctiletá sestra Jaromíra. Cílem separace bylo vytrhnout je z kořenů a převychovat, či je alespoň izolovat jako „nežádoucí elementy“. O takzvané rasové hodnotě každého dítěte vedla nacistická moc evidenci, ve které podrobně zkoumala a zaznamenávala jeho rasový profil. 

Vyrůstat zde však nebylo vůbec jednoduché. Tábor fungoval během války jako místo pro izolaci osob podezřelých z nepřátelství vůči říši. Děti zde žily v nejistotě a odloučení. Netušily, jestli jsou jejich rodiče vůbec naživu, a jisté si nemohly být ani vlastním osudem. Nesměly se zpravidla stýkat s nikým zvenčí a musely se podrobit tvrdému režimu, kdy se ty větší z nich musely starat o mladší děti. 

Podmínky v táboře byly skličující – byl obehnán vysokým dřevěným plotem s ostnatým drátem a střežily jej hlídkové věže s vojáky. Děti spaly na dřevěných palandách ve velkých místnostech, chlapci a dívky zvlášť. „Moje sestra pořád padala seshora dolů, tak potom spala dole. Já jsem spala taky dole, protože jsem byla malá,“ vzpomíná Božena Tomšová.

I v lágru jsme si dokázaly najít chvilky pro hru

Navzdory neustálému dohledu se děti snažily žít normálně. Volný čas trávily hrou na písku, hraček však bylo minimum – pamětnice si vybavuje snad jen jednoho dřevěného kačera. Kolektiv dětí držel při sobě, všichni byli kamarádi, které spojoval podobný osud. Jeden z chlapců pak hrával na harmoniku.

Malá Božena byla přirozeně zvědavá a neposedná. Často se přibližovala k zakázanému plotu, za což ji starší sestra kárala. „Kolikrát jsem utekla k plotu, pořád jsem byla na něco zvědavá. Moje sestra pro mě vždycky letěla a naplácala mi,“ vypráví pamětnice s úsměvem. Její dětská bezprostřednost se projevila i při návštěvě německé kontroly. Když ji kamarádka vyhecovala, aby si sedla německému důstojníkovi na klín, opravdu to udělala. „On byl rád. Takový jsem byla hajzlík,“ dodává.

Nacisté zkoumali rasovou čistotu vězněných dětí

Život v táboře však nebyl jen o hrách. Děti byly podrobovány ponižujícím procedurám. Němci je fotografovali z profilu i zepředu a zkoumali jejich fyzické rysy – barvu očí, vlasů a tvar lebky – aby určili jejich rasový profil. V táboře byly internovány i židovské ženy, s nimiž se malá Božena setkávala. Od jedné z nich dokonce dostala panenku, krátce nato však tyto ženy zmizely v transportech do vyhlazovacích táborů.

O vzdělání a morální podporu dětí se starala učitelka Vlasta Mikuláštíková. Aby děti nezůstaly negramotné, učila je číst, psát a počítat. Protože návštěva kostela nebyla možná, předčítala jim z Bible, kterou pamětnice později dostala darem a opatruje ji dodnes.

Po válce se sestry dozvěděly krutou pravdu o rodičích

Když v roce 1945 válka skončila, pro Boženu a její sestru si přijel strýc. Návrat do Prahy však nebyl radostný. O smrti maminky a tatínka se dozvěděly až od babičky. Ta jim ukázala úmrtní listy psané v němčině. „Později jsem se dozvěděla, že maminka měla zemřít v plynové komoře a tatínka zastřelili. Ale víc nevím, německý úmrtní list jsem ještě neuměla přečíst,“ vzpomíná Božena Tomšová na bolestné zjištění.

Poválečná léta byla pro osiřelé sestry složitá. Krátce po válce se jich ujali strýcovi příbuzní a později babička, která se o ně však nemohla dlouhodobě starat. Starší Jaromíra proto měla nastoupit do učení s internátem a mladší Boženka do kláštera na Vinohradech, kde strávila následující dva až tři roky. Jak vzpomíná, vychovávaly ji zde řádové sestry a spala na společném pokoji s ostatními dívkami. 

Nový život v pohraničí přinesl klid a rodinné zázemí

Trvalejší domov nalezla až poté, co se její sestra provdala za faráře Československé církve a vzala si ji k sobě do Jablonce nad Nisou. Zde Božena Tomšová dochodila osmiletou základní školu a pokračovala ve středoškolském vzdělávání. Ačkoliv vystudovala pedagogickou školu pro učitelky mateřských škol a krátce pracovala v mateřince v Jablonném v Podještědí, kvůli složitému dojíždění změnila obor. Nejprve nastoupila do školní jídelny v Jablonci nad Nisou a později začala pracovat pro podnik Tesla, kde pracovala u lisu a později v konstrukční kanceláři.

V osmnácti letech se provdala a s manželem si vybudovali domov ve Mšeně u Jablonce nad Nisou, kde vychovali tři syny. Politiku pamětnice příliš neřešila, protože ji plně zaměstnávala péče o rodinu a práce. V klidu prožila i dramatické události srpna 1968 a následnou normalizaci. Na svou minulost však nezapomněla – stala se členkou Svazu protifašistických bojovníků a účastnila se pietních setkání. V době natáčení (2025) žila Božena Tomšová v Jablonci nad Nisou, těšila se ze svých dětí i vnuček a žila klidným životem, který jí byl v dětství tak krutě odepřen.