„Já jsem tam (v podniku Vodní stavby, pozn. aut) patřila k těm představitelům disentu. Vědělo se o mně, jaký mám názory, každý tam věděl, že jsem byla vyloučená a vyhozená z Četky (Československá tisková kancelář, pozn. aut). A hned, jak se to začalo hýbat, tak jsme ustavili takový výbor a podepsali jsme petici. No prostě ustavili jsme tam Občanské fórum. Ředitel se choval velmi hezky. To víte, ale měl starost o ten podnik, abychom ho nějak nerozhasili a nebyly nějaké sankce od tehdy ještě u moci jsoucích komunistů. Dokonce se jeden čas říkalo, že táhnou milice z jižních Čech na Prahu. No tak si nás ředitel svolal, ty exponenty, a říkal, jestli bychom neměli trochu ubrat. A my jsme mu říkali: ‚Pane řediteli, kdy jindy než teď.‘ On to pochopil a nikdy už nám v ničem nebránil, takže to všechno u nás proběhlo dobře.“
„Ale tehdy jsem si myslela, jak se vše uvolňovalo, že i KSČ udělá nějakou sebereflexi. Taky spousta členů KSČ se angažovala v disentu. Takže já jsem měla dojem, že tím vstupem nějak pomůžu věci. To se nestalo. A po roce 1968, byly prověrky a tam jsem byla vyloučena, ne pouze vyškrtnuta, ale vyloučena, protože v těch mých odpovědích nebyla snaha se dohodnout. Já jsem říkala, že historie ukáže, kdo měl pravdu. No to je popudilo, že nejsem ochotná spolupracovat.“
„Před odchodem (ze zaměstnání na albánském velvyslanectví, pozn. aut) jsem byla pozvána na Ministerstvo vnitra a tam mi kladli takové otázky, do kterých si mysleli, že se asi chytím. A chtěli vědět, do jaké míry jsem jim ochotná vyjít vstříc. Jenže ty otázky byly velice evidentní. Třeba se mě ptali, kde mají Albánci vysílačku. No to tam věděl každý (na velvyslanectví, pozn. aut), to věděla uklízečka i topič, jenomže se tam nesmělo. Takže já jsem klidně řekla, kde byla, ale že jsme tam nesměli. Oni z toho asi nabyli dojmu, že by se mnou mohla nějaká spolupráce být. Takže jsem se potom sešla ještě dvakrát v restauraci s jedním reprezentantem bezpečnostních složek. Zase to byly takové nezávazné hovory, jeho chování bylo velmi slušné, neagresivní. No a při té druhé schůzce mně nabídl spolupráci. A že by mi zajistil místo na nějakém kvalitním velvyslanectví, třeba švédském. Já jsem to odmítla, vymluvila jsem se, že na to povahově nejsem a že by to skončilo neúspěchem. On nenaléhal, ale velice ochladl a tím to skončilo.“
Hana Tomková se narodila 24. března 1934 ve Vysokém Mýtě ve východních Čechách. Její otec Josef Tomka působil v městečku jako veterinář a matka Anna Tomková byla v domácnosti. V rodině s ní vyrůstal ještě bratr Milan Tomka. V roce 1952 odešla studovat do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy francouzštinu a albánštinu. Díky jazykové vybavenosti získala i první zaměstnání. Od roku 1960 pracovala na albánském velvyslanectví v Praze. V tuto dobu o ní začala mít zájem Státní bezpečnost. Později ji chtěla přesvědčit ke spolupráci, kterou Hana Tomková odmítla. V roce 1962 nastoupila do Československé tiskové kanceláře (ČTK) jako redaktorka a zůstala zde až do nuceného odchodu v roce 1975. V rámci zaměstnání v ČTK byla vyslána do africké Keni. Agenturu musela opustit kvůli svým názorům na okupaci Československa v roce 1968. Poté nastoupila do národního podniku Vodní stavby, kde překládala materiály k prototypům konstrukcí. Po roce 1989 se krátce vrátila do ČTK a také pracovala pro Bezpečnostní informační službu. Překládala i beletrii a vyučovala albánštinu na vysoké škole i vojáky KFOR. Nikdy nebyla vdaná. K jejím zájmům patří cestování. Než zemřel její bratr Milan Tomka, cesty podnikala často s ním.
