The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Tomíšek (* 1953)

• narozen 29. července 1953 v Praze

• v 70. letech se sblížil s undergroundovou scénou a disentem

• roku 1979 podepsal Chartu 77

• následné vyloučen z vysoké školy

• v roce 1980 devět měsíců vězněn

• během 80. let opakovaně čelil pokusům Státní bezpečnosti o navázání spolupráce

• v letech 1988–1989 působil v Hnutí za občanskou svobodu

• uznán účastníkem třetího odboje

• od roku 2021 žije v obci Prohoř v Karlovarském kraji

Příběh Petra Tomíška je příkladem toho, jak se režim v době normalizace snažil kriminalizovat lidi z disentu a undergroundu. Přestože nevyráběl ani neužíval drogy, byl krátce poté, co podepsal Chartu, odsouzen k nepodmíněnému trestu za šíření omamných látek.

Narodil se 29. července 1953 v Praze v obyčejné dělnické rodině. Otec pracoval jako krejčí ve výrobním družstvu Moděva, švadlenou byla i matka. Dědeček, kterému Petr pro jeho přísnost i temperament přezdíval Hyster, byl předválečným komunistou, své soudruhy za války finančně podporoval a režimu neochvějně věřil celý život: „V listopadu 1989, to mu bylo devadesát let, šel na Lidové milice, ať mu dají zbraň, že půjde bránit socialismus,“ vzpomíná s úsměvem Petr Tomíšek.

V generaci Petrových rodičů utvrdila vztah ke KSČ i k Sovětskému svazu druhá světová válka, otec po osvobození vstoupil do strany.

Petr Tomíšek vyrůstal se třemi sourozenci, měl o pět let staršího bratra, sestru-dvojče a bratra o osmnáct měsíců mladšího. Dětství a dospívání na sídlišti Solidarita v pražských Strašnicích a chodil do školy Julia Fučíka, kam docházela vdova Gusta Fučíková vyprávět o životě s oficiálním komunistickým hrdinou.

Zásadní zlom v jeho postojích pro něj představovala invaze vojsk Varšavské smlouvy roku 1968. Všeobecný šok byl tak veliký, že dokonce i jeho otec zapochyboval o správnosti bratrské pomoci vedené ze Sovětského svazu. Dědeček, onen nadšený komunista, svého syna ale ještě dokázal přesvědčit, že soudruzi to myslí dobře. Petra už se mu ale uchlácholit nepodařilo. „Nechápal jsem, že takzvaní přátelé nás přijeli obsadit. Pamatuji si, jak jsem pěstičkou hrozil na Černokostelecké na ty tanky. Se sestrou jsme šli nakupovat a dělali jsme, že se neznáme, abychom dostali každý pět kilo brambor, protože se všichni báli, že bude válka. Byl to hnus.“ Výrazně ho ovlivnilo také sebeupálení Jana Palacha a celé období studia na střední škole: „Jakmile jsem pochopil, že existuje i jiný svět než ten svazácký, tak jsem se vymknul.“

Starší bratr Ivan v období Pražského jara vstoupil do komunistické strany, kde zůstal i po invazi. „Měl pocit, že když vstoupí do KSČ, něco může změnit. Místo toho změnili oni jeho,“ konstatuje Petr Tomíšek. Jejich názorové cesty se od té doby čím dál více vzdalovaly.

Hospody a baráky, útočiště undergroundu

Krátce po maturitě, roku 1972, byl povolán na základní vojenskou službu, kterou označuje jako ztrátu času: „Bylo to nešťastné období, nerad na to vzpomínám.“

Po návratu z vojny se Petr začal prostřednictvím kamaráda Jiřího Sonntaga stýkat s lidmi z undergroundu. Ten ho poprvé zavedl do hospod U Pavlánských a U Dvou slunců, kde se scházely máničky – alternativně smýšlející lidé s dlouhými vlasy. Častým místem setkávání byly i malostranské hospody U krále brabantského, U Kocoura, U Bonaparta a podnik přezdívaný Na Čurandě v Podolí.

Roku 1975 poprvé uslyšel hrát kapely Plastic People a DG 307, když se díky kamarádovi – zvukaři Zdeňku Fischerovi – dostal na jejich přehrávky v karlínské restauraci U Zábranských. Šlo o komisionální zkoušky, které musely všechny kapely absolvovat, pokud chtěly oficiálně vystupovat. „Byla to hrozná legrace. Když DG 307 hráli Papírový aPsolutno, byla sranda pozorovat, jak je komise vyděšená. Bylo jasné, že jim ty přehrávky nedají. Ale mně se to zalíbilo a vedlo to až k mému undergroundovému přesvědčení na celý život.“

Postupně se Petr do činnosti undergroundu zapojoval víc. Když se v roce 1976 kapela Plastic People ocitla před soudem, začal jezdit po městech s podpisovými archy spolu s kamarádem Vlastislavem Šnajdrem, přezdívaným Vasil. Později příležitostně distribuoval časopis Vokno, který vydával František „Čuňas“ Stárek.

Rovněž začal jezdit na tzv. baráky, tedy domy, kde se undergroundová komunita setkávala a částečně i žila. „Myslím, že za tím bylo nadšení z květinové mládeže a snaha být mimo systém, nemít s bolševikem nic společného. Psát si básně, pořádat koncerty, dělat si svoje věci,“ uvažuje Petr Tomíšek o motivaci ke společnému životu na barácích. Nejčastěji jezdil za komunitou na Novou Vísku u Kadaně: „Bylo to zázemí, kam se sjížděli lidi z Mostu, Chomutova, Přeštic, Plzně, jak kdo mohl.“  Protože v té době studoval na fakultě elektrotechniky ČVUT, často se na stráni za domem učil ze skript na zkoušky. Zažil tu ale i policejní perzekuci, kdy byl celý dům obklíčen policií a kdo vyšel ven, tomu už neumožnili se vrátit.

Na Nové Vísce na silvestrovské oslavě vystoupila i kapela Wasil and his Sandwich Company, kterou založil s kamarádem Vlastislavem Šnajdrem. Kapela měla bohaté nástrojové obsazení, kromě kytary v ní nechyběla příčná flétna, housle a marimba. Petr Tomíšek hrál na baskytaru. Kromě vlastních vystoupení kapela dočasně doprovázela Dina Vopálku, kdy se rozpadla jeho skupina Umělá hmota.

Rodina nebyla z Petrova nekonformního životního stylu nadšená. Vymykal se o to více, že nikdo ze sourozenců podobné „problémy“ nedělal. Maminka se dokonce šla poradit za psychiatrem, proč že je syn takový. Ten přišel s hypotézou, že příčinou může být komplikovanější porod: „Snad ji uspokojilo, že je to tím, že jsem narodil jako druhý z dvojčat nohama napřed.“

Cesta k podpisu Charty

V roce 1977 byl Petr na oslavě narozenin u kamaráda Davida Vaňka v Jablonci nad Nisou. „Tam asi o půlnoci vnikli do domu příslušníci a všechny nás odvezli na fízlárnu. Stáli jsme u zdi až do rána, vodili nás na výslech. Po výslechu nám nařídili vrátit se prvním vlakem do Prahy.“ Tato akce pro něj měla zásadní význam i proto, že tam měl poprvé možnost přečíst si prohlášení Charty 77. Policisté ho naštěstí neobjevili, hned na začátku razie ho někdo ukryl pod kredenc. Petr Tomíšek chtěl tehdy Chartu hned podepsat, ale rozmluvila mu to Dana Němcová, s argumentem, že by měl raději dostudovat.

O dva roky později probíhal v soudní budově na Pankráci proces s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Petr s několika přáteli nebyli vpuštěni dovnitř a postávali před soudní budovou. Policie je nahnala do přistaveného antonu a odvezla je k výslechu do Bartolomějské. „Na Barťáku nás nasoukali do kina, každého do jedné řady. Battěk [disident Rudolf Battěk, pozn. ed.] tehdy vstal, sundal si čepici, on nosil takovou rádiovku, a začal zpívat hymnu. Tak ho odtáhli rovnou pryč na výslech.“ Výhrůžky policistů, že budou obviněni z pobuřování a výtržnictví, se tehdy nenaplnily, bydli zadrženi „jen“ na osmačtyřicet hodin v ruzyňské věznici. Zároveň ale zadržení neměli možnost omluvit se v práci, což znamenalo vážný problém v podobě neomluvené dvoudenní absence.

Petra Tomíška na Ruzyni ostříhali dohola. „Nebyl jsem připravený jim říci, že je to můj majetek, že si ty vlasy odnesu. To jsem nedokázal,“ vzpomíná. Matka na jeho nový zevnějšek zareagovala s nadšením: „Zaplať pámbu, že jsi ostříhanej!“

Právě odsouzení členů VONS bylo pro Petra Tomíška motivací, aby tentokrát už doopravdy podepsal Chartu 77. Učinil tak v bytě disidentky Petrušky Šustrové: „Už jsem prostě nevydržel to nepodepsat, když se tu děla taková vlna bezpráví. Porušovaly se helsinské dohody o lidských právech, s nimiž komunisté sami souhlasili. To se mi prostě nelíbilo. Bylo to vyjádření mého občanského postoje.“ Zároveň upozorňuje, že chartistů byla v měřítku celého národa jen nepatrná hrstka, necelých 1900 lidí, takže komunistická moc je snadno mohla mít pod kontrolou.

Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Na začátku nového školního roku ho vyhodili z fakulty a začal pracovat v podniku Geofyzika, jehož tolerantní vedení zaměstnávalo i mnoho jiných chartistů, mimo jiné Mejlu Hlavsu, Františka Čuňase Stárka, Jana Šafratu, Jiřího Chmela nebo Alexandra Komaška. „Pražská pobočka měla sto dvacet zaměstnanců a z toho dvanáct signatářů Charty, deset procent, to byla nádhera! Ředitel byl sice spolupracovník StB, ale k nám se choval velmi slušně.“

Vyber si: šíření drog nebo podvracení republiky

Po podpisu Charty se Petr Tomíšek ocitl pod ještě pozornějším dohledem Státní bezpečnosti a častěji byl předvoláván k výslechům. StB v té době zřejmě hledala záminku, jak ho kriminalizovat, a nakonec ji našla.

Stýkal se se skupinou příslušníků undergroundu, kteří žili ve společném bytě v Ústí nad Labem. Často za nimi jezdi, přivážel jim exilové i samizdatové tiskoviny a zpravodaje Infoch. V roce 1980 některé z těchto lidí zatkli s obviněním z rozšiřování omamných látek a jedů, neboť vypěstovali pár rostlin marihuany. „Do toho bytu šli na základě udání a údajně – já jsem u toho nebyl – našli v troubě nějakou marjánku,“ vysvětluje Petr Tomíšek. Všechny obvinili z držení omamných látek a jedů, bylo ale zřejmé, že jde o zástupný důvod, protože šlo o signatáře Charty 77.

Krátce poté proběhla u jeho rodičů domovní prohlídka. „Máma se trošku zhroutila, takže i ti nemilosrdní vyšetřovatelé mi dovolili ji duševně podpořit. Mohl jsem jí zašeptat, ať někde schová psací stroj v domečku po prarodičích ve Žlebech u Čáslavi, na kterém jsem přepisoval samizdaty.“ Maminka nechala psací stroj dokonce sešrotovat.

Petra Tomíška přišli zatknout v Nové Vsi pod Pleší, v přívěsu, kde přespával během své terénní práce pro Geofyziku: „Poblíž stála maringotka, kde bydlely dvě holky a ty mě pravidelně ráno budily. Takže když ráno někdo zabušil, myslel jsem, že jsou to ony. A byli to estébáci. Jen jsem se jich zeptal, jestli si mám vzít s sebou kartáček na zuby. Řekli, ať si ho vezmu.“

Policie mu údajně dala „na vybranou“ mezi obviněním z podvracení republiky a rozšřováním omamných látek a jedů. V průběhu vyšetřování mu hrozili i obviněním z „návodu k teroru“, za nějž mohl být odsouzen k trestu od dvanácti do čtrnácti let nepodmíněně. Jeho „navádění k teroru“ mělo spočívat v tom, že rozšiřoval časopis Vokno, v němž byla povídka Cihla od Miroslava Skalického: „Byla, jednoduše řečeno, o tom, že kdyby každý z nás vzal jednu cihlu a majznul jednoho policajta po hlavě, tak bude klid. Což byla samozřejmě nadsázka.“

Petr Tomíšek tedy přistoupil na obvinění z rozšiřování omamných látek, za které hrozila nižší trestní sazba. „Byla to špatná volba, ale říkal jsem si, že ty dva roky to vydržím.“ Ve skutečnosti sám drogy neužíval – v druhé polovině 70. let si nanejvýš párkrát potáhl z nabídnutého jointa – ani nevyráběl. Pouze oněm dvěma dívkám ze sousední maringotky přivezl dvě cigarety s marihuanou, které po něm chtěly. Během jeho vyšetřování však policie zkoumala řadu bizarností, například provedla prohlídku krematoria, s jehož zaměstnanci Petr žertoval o tom, že by se dala marihuana pěstovat v rakvích jako v truhlících. On sám navíc, aby policisty „nakrmil příběhem“, uvedl, že marihuanu pěstoval na Petříně volně v trávě. „Pak jsem se ve svém soudním spisu dočetl, že jsem ,polymorfní toxikovaman’. To bylo dílo soudních znalců manželů Slavíkových,“ dodává.

Jeho přátelé z Ústí byli všichni odsouzeni ke dvěma letům vězení.  „Dokonce i holky, které svědčily v jejich prospěch, pak byly obviněny z křivého svědectví a dostaly také dva roky. Vyhodili je ze školy, někteří chodili ještě na střední. Ale vyřešili tím tedy problém signatářů Charty 77 v Ústí. Dneska už jsou snad všichni rehabilitovaní, protože bylo evidentní, že to byl zástupný důvod.“

Vzhledem k tomu, že proti Petru Tomíškovi nebyly žádné důkazy, mu prokurátor navrhoval podmíněný trest. Předseda senátu Karel Vrzáň mu přesto dal devět měsíců nepodmíněně. „K tomu nebyl důvod, to bylo prostě zadání,“ říká.

Petr Tomíšek zvažoval odvolání, advokátka mu to ale rozmluvila: „Pravděpodobně bych tu podmínku při odvolacím řízení dostal, ale dostal bych třeba dva roky na zkušební dobu pěti let a estébáci by určitě našli záminku, jak mě dostat do vězení znovu. Pochopil jsem, že uvažuje racionálněji než já.“ Těsně před soudním projednáváním tedy své odvolání stáhl.

Dva bratři v jedné věznici

Většinu z oněch devíti měsíců si Petr Tomíšek odseděl již ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni. Jeho starší bratr Ivan – který roku 1968 vstoupil do KSČ – zde v té době pracoval jako dozorce.

„Člověk, který to jde dělat, musí mít opravdu speciální povahu nebo důvod. Můj bratr se nechal přesvědčit, že jako bachař nebude muset moc pracovat a bude víc vydělávat,“ konstatuje Petr Tomíšek. Během pobytu ve vazbě bratra občas potkal na chodbě: „A on dělal, že neexistuju. Snažil se ode mě úplně izolovat, protože měl strach, že ho vyhodí. Psal jsem mámě dopisy, proč mi ten idiot nepřinese aspoň vitamíny – pomeranče, citróny. Neudělal nikdy nic.“ Bratrova manželka Petru Tomíškovi později vyčetla, že kvůli němu Ivana dva roky nepovýšili.

Větší pochopení našel u jiného dozorce, který mu občas umožnil drobné výhody, například sprchování, nebo možnost zůstat na cele nějakou dobu sám, což jinak bylo zakázáno. Nejhorší z dozorců podle něj byly ženy: „Když člověk šel na vycházku do ,dortu’, dvorku rozděleného ploty, ječely na něj s obuškem v ruce.“

Do cely Petr dostal spoluvězně, který z něj měl získávat informace. Petr o existenci těchto „medvědů“, jak se říkalo odsouzencům, kteří byli nasazeni do vazebních cel za účelem vyzvídání, samozřejmě nevěděl. Na dotazy spoluvězně však reagoval s preventivní nedůvěrou. „Mám to ve svazku popsané. Byl tam, aby ze mě tahal, kde jsem podepsal Chartu a různé rozumy. Samozřejmě jsem mu to nikdy neřekl. Říkal jsem si: ‚To jediný chtějí vědět oni, tak proč to chce vědět on? K čemu mu to je, když je tady se mnou ve vazbě?‘“

Po odsouzení byl na necelý měsíc přemístěn do běžného vězení v Novém Sedle u Kadaně. „Celkem jsem tam strávil třiadvacet dní. A s láskou jsem vzpomínal na období vazby, protože ten kriminál, to je podstatný rozdíl. Tam teprve vyjdou najevo lidské povahy, když dojde na lámání chleba, úctu a neúctu a tak dále.“

Skutečnost, že je bratrem bachaře, mu spíše přitěžovala. Například byl přidělen na nejtěžší fyzickou práci – podbíjení železničních kolejí. „Na to jsem vůbec fyzicky neměl, neplnil jsem normu, dostal jsem zánět šlach na zápěstí, takže posléze mě převedli na ,lehčí’ práci na stavbu. Krumpáč nebo lopatu jsem si bolavou rukou přidržoval na stehně a jakž takž mohl pracovat.“

Jediný vězeň, který ho psychicky podpořil, byl známý pražský výrobce pervitinu Charalambos Metalidis, přezdívaný Paty. Ten mu dával cenné rady, které mu pomáhaly vězení přežít: „Hodně mi pomohl. Poradil mi, co si mám nakoupit v kantýně a tak, abych nezeslábnul, protože jídla bylo málo.“

V den propuštění se záměrně snažil cestovat sám a ne společně s dalšími ten den propuštěnými spoluvězni, u nichž hrozilo, že se hned nanovo pustí do kriminální činnosti.

„Myslel jsem si, že to jde z paměti nějak vymazat, ale ono to nejde. Když jsem jezdil muškařit na Ohři a projížděl jsem kolem toho kriminálu, necítil jsem se dobře a neužil jsem si rybaření s čistou hlavou,“ konstatuje Petr Tomíšek.

„Spolupráce s StB se neslučuje s mojí morálkou.“

Jeho uvěznění poněkud změnilo postoje rodičů: „Myslím, že máma pochopila, že v systému je asi něco špatně. Táta se moc nevyjadřoval, ale vyříkali jsme si to po narození mého prvního syna v roce 1982, a naše vztahy se tím zlepšily.“

Po propuštění ještě brigádně pracoval u Geofyziky, později v Pozemních stavbách Bratislava. Jezdil do chemických závodů v Sokolově pokládat podlahu. Odsud ho Státní bezpečnost odvezla k výslechu: „Pořád dokola mě posílali, ať si jdu umýt ruce, a pak mě zase vraceli k výslechu. Nevím, co za tím bylo, myslím, že šlo hlavně o to, nahnat mi strach.“ Později vykonával v Praze různá manuální povolání, pracoval jako například topič pro podnik OPBH.

Seznámil se se svou budoucí ženou Galinou. Na svatbu záměrně nezvali mnoho přátel, aby je nevystavili pozornosti Státní bezpečnosti. Narodily se jim postupně čtyři děti a Petr Tomíšek s ohledem na rodinu své disidentské aktivity poněkud utlumil. Stále však odebíral od rodiny Uhlových časopis Infoch (Informace o Chartě 77) a později distribuoval samizdatové Lidové noviny, které dostával od Richarda Urxe.

Státní bezpečnost ho ale po čase opět oslovila a nabídla mu spolupráci. Slibovali mu mimo jiné větší byt pro rodinu, možnost dostudovat vysokou školu nebo výhody pro jeho ženu, která jako studentka sinologie nemohla jako manželka disidenta odjet na studijní cestu do Číny. Petr Tomíšek se s nimi sešel celkem třikrát, přičemž na poslední schůzce v restauraci U Kocoura jim sdělil, že spolupráce s StB se neslučuje s jeho morálkou.

Odmítl také možnost vystěhování na Západ v rámci akce Asanace. „Kdyby moje žena nebyla jedináček a nemusela tady nechat své staré rodiče, asi bychom odjeli. Měli jsme možnost dostat se do Kanady,“ konstatuje Petr Tomíšek.

Na konci 80. let se účastnil některých demonstrací, například byl na první povolené demonstraci na Den lidských práv 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí. Zapojil se také do občanské iniciativy Hnutí za občanskou svobodu, která měla ambici přetvořit se v reálnou politickou opozici vůči režimu.

Zastupitelem i novinářem

V listopadu 1989 Petr Tomíšek pracoval pro JZD Lučaje nad Nisou a prováděl servis plynových kotlů po celé republice. Sedmnáctého listopadu pracoval v Táboře až dlouho do noci a netušil, že v Praze byla násilně potlačena demonstrace na Národní třídě.

Po návratu do Prahy mu manželka vyřizovala vzkaz od kamaráda Jiřího Weinera. Jeho sestra, novinářka Jana Šmídová, měla syna jménem Martin, který v té době studoval matematicko-fyzikální fakultu. Po Praze se v tu dobu již šířila fáma o smrti studenta matfyz Martina Šmída na Národní třídě – Jiřího synovec byl ale živ a zdráv. V neděli 19. listopadu se proto společně vypravili za Petrem Uhlem, zakladatelem Východoevropské informační agentury, aby mu tuto informaci sdělili.

V následujících dnech ještě Petr Tomíšek pokračoval ve své běžné práci, ale již desátého prosince ze zaměstnání odešel a nastoupil do obnovené redakce Lidových novin, kde vykonával manažerské práce.

Od ledna 1990 zasedal v občanské komisi, vyšetřující příslušníky Státní bezpečnosti. Byl také kooptován jako radní za Občanské fórum na Obvodním národním výboru pro Prahu 2. Po volbách se ale už v politice neangažoval: „Uvědomil jsem si, že zaměstnanci úřadu zůstanou pořád stejní a neměl jsem sílu s nimi bojovat. Potřeboval jsem se věnovat také dětem, které vyrůstaly.“

Od roku 1993 pracoval jako novinář, založil měsíčník Strategie, který se věnoval reklamě, médiím a marketingu. Poté působil v podnikatelském týdeníku Profit.

V roce 2017 obdržel uznání za účast ve třetím odboji: „Osobně jsem si ho vyzvednout nešel, protože jsem nechtěl, aby mi ho předával ministr Babišovy vlády,“ konstatuje. Od roku 2021 žije Petr Tomíšek v obci Prohoř v Karlovarském kraji.

„Myslím, že pořád je důležité to připomínat,“ ohlíží se Petr Tomíšek za érou disentu a undergroundu. „Jen se obávám, že v dnešní společnostmi už málokdo ví, jakými perzekucemi procházeli ti, kteří Chartu 77 podepsali. Navíc šlo o velmi malou hrstku lidí. Asi by bylo bývalo potřeba o tom po listopadu 1989 víc mluvit, aby se předala nějaká mravní kontinuita. Současné společnost totiž nemá žádné mravní nároky. Lidem je jedno, jestli je politik z něčeho obviněný, jestli krade. Hlavně, že jim přidá tři stovky na důchod.“ Na závěr formuluje své poselstvím budoucím generacím: „Aby si přečetli Karla Čapka, respektovali jeho etiku a tu mravnost v sobě nosili. A aby nebyli hajzlové.“