Petr Tomíšek

„A všude věděli prostě, že jsem bratr bachaře, což bylo docela dojemný, v uvozovkách, když se mě ptali, co bych chtěl dělat. A já jsem říkal, že teda vzhledem k tomu, že jsem dělal v Geofyzice a pohyboval jsem se venku, tak bych si vybral zemědělský komando, že by mi mohlo vyhovovat. To jsem vycházel z toho, že v Oráčově se pracovalo například na chmelnicích. Netušil jsem, co dělali tady v zemědělském komandu. Nicméně, když si mezi sebou řekli, že jsem Ivanův brácha, tak se rozhodli, že půjdu do komanda podbíjení kolejí. A na to jsem vůbec fyzicky neměl.“ „Co bylo dál?“ „Neplnil jsem normu, dostal jsem zánět šlachy na zápěstí, takže mě pak převedli na jednodušší práci nebo lehčí práci na stavbu, kde už jsem dokázal ten krumpáč nebo lopatu držet tou bolavou rukou na stehně a prostě trochu pracovat.“

„Obvinili mě z toho, že jsem nejméně třem osobám přenechal nejméně šest cigaret s obsahem marihuany. To znamená, že to v přepočtu jsou dvě cigarety na hlavu A to podle těch jejich argumentů dosahovala toxicita THC 18% Cannabis Ghana, Cannabis Indica. Takže bych řekl, že z dnešního pohledu to byla úplná nesmyslnost, ale hlavně na to nebyly žádný důkazy. Dostal jsem na vybranou tenhle paragraf, nebo podvracení republiky, pobuřování a tohle bylo za nejméně. Byla to špatná volba, ale prostě jsem si říkal, ty dva roky to vydržím. A nakonec jsem dostal devět měsíců, ale v průběhu toho vazebního řízení a soudního spektáklu mi estebáci nabízeli i návod k teroru, což je od dvanácti do čtrnácti let, za to, že jsem rozšiřoval časopis Vokno a v něm byla povídka Miroslava Skalického Cihla. A jednodušeně řečeno, kdyby každý jeden z nás vzal jednu cihlu a majznu jednoho policajta po hlavě, tak bude klid. Ale byla to samozřejmě nadsázka. Ale věděl jsem, že to prostě můžou vést do krajnosti a naštěstí se nic takového neodehrálo.“

„[S bratrem] jsme se potkali na chodbě, když mě vedli k výslechu x-krát. Psal jsem mámě dopisy, proč mi ten idiot nepřinese aspoň vitamíny – pomeranče, citróny. Snažil se úplně izolovat, protože měl strach, že ho vyhodí. Pak mi jeho žena, moje švagrová, řekla, že ho kvůli mně dva roky nepovýšili. Z toho jsem měl docela radost, škodolibou. Stalo se mi ale třeba, že na soudní vazbě jsem byl v cele se dvěma dalšími, a ti chodili každý den k soudu. Jeden byl ve vazbě pět let a druhý tři roky – ten režim byl tehdy fakt super. Takže jsem zůstával na cele sám, což se nesmí, protože byste se mohla oběsit. Tak mě vždycky šoupali někam jinam. Ale když sloužil jeden takový ochmelka, tak ten mě tam nechával, protože mi věřil, a naopak přišel a říkal: ‚Nechceš se navíc vykoupat, osprchovat? Když jsi ten Ivanův brácha.‘ Byli tam i lidi, kteří to brali trochu jinak.“

„V Praze se v té době fetovaly strašné věci. Třeba rozpuštěná Algena přefiltrovaná přes vatu, do žíly. Tohle jsem nikdy nedělal. Nikdy žádné drogy. Přesto mám v rozsudku, že jsem polymorfní toxikoman. Protože soudní znalci, manželé Slavíkovi, za mnou chodili do vazby na Ruzyni a říkali: ‚Tak co, pícháš si morfin?‘ A já říkám: ‚Nepíchám.‘ Vytáhl jsem rukávy, úplně čisté ruce. ‚Neříkej, že si nepícháš morfin!‘ Já říkám: ‚Jděte do hajzlu, proč tady na mě tohle zkoušíte? Nikdy jsem to nedělal, žádné prášky jsem nikdy nebral, dejte mi pokoj.‘ – ‚Tak ty chceš do Bohnic na uzavřený pavilón? Na měsíc, na dva?‘ Toho jsem se docela bál, protože o tom jsem slyšel. To byli vlastně odsouzenci a nebylo to nic příjemného. Tak jsem s nimi začal mluvit slušně, ale rozhodně jsem jim nikdy neřekl něco, co jsem nedělal, že bych to dělal. To je blbost.“

„Dojeli si pro mě do práce, a teď mi dali na vybranou z několika trestných činů. Mohl jsem si vybrat podvracení republiky, pobuřování anebo rozšiřování omamných látek a jedů. Přišel major, který měl jméno Řepka, nevím, jak se jinak jmenoval, a říkal: ‚Podívejte se: můžete dělat, co chcete, tady odsud už vás nepustíme. Tady si můžete vybrat podle výše trestu.‘ Nedělám si legraci. Prostě neměli žádný důkaz. Proběhla domovní prohlídka, přišli s nějakým kníračem a měli vzorek marijánky. Sousedce, která byla doma, jsem říkal: ‚Kateřino, dobře se dívej, kam to dávají, protože já tady nic nemám. A jestliže se něco najde, tak je to jejich. Podívej se, támhle dávají vzorek, aby pes věděl, co má hledat.‘ Do toho přišla nečekaně máma z práce. Ta z toho byla úplně hotová. Tak jsem se zeptal, jestli ji můžu uklidnit. Řekli, že jo, tak jsem si k ní sedl a pošeptal jsem jí, aby jela do Žlebů do domečku dědy a babičky a zlikvidovala psací stroj a všechny papíry, co tam najde. To jsem jí stihl říct, a pak jsem se od ní dozvěděl, když mě pustili, že ten stroj nechala sešrotovat, což bylo docela důsledné – to mě nenapadlo, myslel jsem, že ho jenom odnese.“