The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Tomíšek (* 1953)

Doktore, poraďte, syn je svobodomyslný!

  • narozen 29. července 1953 v Praze

  • v 70. letech se sblížil s undergroundovou scénou a disentem

  • roku 1979 podepsal Charty 77

  • následné vyloučen z vysoké školy

  • v roce 1980 devět měsíců vězněn

  • během 80. let opakovaně čelil pokusům Státní bezpečnosti o navázání spolupráce

  • v letech 1988–1989 působil v Hnutí za občanskou svobodu

  • uznán účastníkem třetího odboje

Z rodinného zázemí Petra Tomíška by člověk asi neodhadl, že se z něj vyklube undergroundový vlasáč. Oba rodiče byli dělníci, otec navíc členem komunistické strany, ačkoli to se prý doma nijak zvlášť neprojevovalo. Petrův starší bratr vstoupil do strany v roce 1968, po příjezdu okupačních vojsk Varšavské smlouvy, o čtyři roky později se pak stal bachařem. A do strany vstoupil i dědeček, který podle Petra za války zřejmě podporoval komunistický odboj a který byl zároveň asi nejzapálenějším komunistou v rodině. „Děda byl skvělý, protože 18. listopadu 1989, to mu bylo devadesát let, šel na Lidové milice, ať mu dají zbraň, že jde bránit socialismus,“ vzpomíná Petr.

Možná bych byl svazák

Sám Petr si není moc jistý, co by z něj bylo, kdyby v roce 1968 nedošlo k okupaci, která zastavila probíhající reformy pražského jara a nastolila šedé období normalizace. „Nevím, jestli bych nebyl normální svazák.“ Petr se narodil v roce 1953 a až do onoho zlomového léta žil relativně spokojeně na sídlišti Solidarita v pražských Strašnicích a chodil do školy Julia Fučíka, kam docházela vdova Gusta Fučíková vyprávět o životě s oficiálním komunistickým hrdinou. Příjezd okupačních vojsk Petra psychicky zdrtil, stejně jako mnohé další. Všeobecný šok byl tak veliký, že dokonce i jeho otec zapochyboval o správnosti bratrské pomoci vedené ze Sovětského svazu. Dědeček, onen nadšený komunista, svého syna ale ještě dokázal přesvědčit, že soudruzi to myslí dobře. Petra už se mu ale uchlácholit nepodařilo. „Pamatuji si, jak jsem pěstičkou hrozil na Černokostelecké na ty tanky. Se sestrou jsme šli nakupovat a dělali jsme, že se neznáme, abychom dostali každý pět kilo brambor, protože se všichni báli, že bude válka. Byl to hnus.“

Cesta do podzemí

Už na průmyslovce měl Petr delší vlasy než ostatní. Vzpomíná na učitele češtiny, který ho bral do knihovny, kde byly knihy od Párala, Hrabala. „Zhltal jsem je a už to mě nějak směřovalo.“ K samotnému androši, tedy undergroundu, se Petr dostal díky kamarádovi Jiřímu Sonntagovi. Ten ho poprvé zavedl do hospod U Pavlánských a ke Sluncům, kde se scházely máničky – alternativně smýšlející lidé s dlouhými vlasy.  Když v roce 1976 začal proces s kapelou The Plastic People of the Universe, začal jezdit po městech s podpisovými archy spolu s kamarádem Vlastislavem Šnajdrem, přezdívaným Vasil. Později příležitostně distribuoval časopis Vokno, který vydával František „Čuňas“ Stárek. Rovněž začal jezdit na tzv. baráky,  tedy domy, kde se undergroundová komunita setkávala a částečně i žila.

Odposlech namontovaný do harmoniky

S Vlastislavem, tedy Vasilem, založili kapelu Wasil and his Sandwich Company. Hodně se přátelil také s Františkem Horáčkem, hudebníkem známým jako Jim Čert. Petr hrával na kytaru písně Karla Kryla a střídal se s Jimem na harmoniku. „Jezdil jsem i k němu domů. Pro mě bylo velké zklamání, že podepsal spolupráci [se Státní bezpečností (StB), pozn. ed.]. Myslím si, že jsme měli docela dobrý vztah, znal jsem docela dobře i jeho rodiče. Měl mi to prostě říct, že se to stalo, nebo něco udělat. Ale že za to bude brát prachy a někteří lidé za to zaplatí vězením, to by mě fakt nikdy nenapadlo. Mě nikdy neudal, ale v tom svazku je napsané, že mu nabídli instalaci odposlechového zařízení do harmoniky, s čímž souhlasil. Tak jsem si představil, jak přijel na Hrádeček [venkovský dům manželů Havlových, pozn. ed.], postavil tam harmoniku, no a oni měli přímý přenos.“

Nohama napřed

Rodina nebyla z Petrova nekonformního životního stylu nadšená. Maminka se dokonce šla poradit za psychiatrem, proč že je syn takový. „Přišla od něj s  ideou, která je fakt super. Že to je asi tím, že jsem se narodil nohama napřed.“ Ostatní sourozenci se v ničem neangažovali. Později, když Petr podepsal Chartu 77, jeho starší bratr – bachař, zuřil. „Držel mě pod krkem, a že jestli ho kvůli mně vyhodí z práce, tak že mě zbije.“

Tou dobou měl už Petr za sebou dva roky na vojně a studoval na ČVUT elektrotechniku. „Chartu jsem mohl podepsat v podstatě už v sedmasedmdesátém, to jsem se k ní dostal. Ale to mi rozmluvila sama Dana Němcová, že mě vyhodí ze školy.“ Když pak Danu Němcovou o dva roky později zavřeli, už to Petr nevydržel a Chartu podepsal „u Petrušky Šustrové v Kolínské 15, ale to nevím, jestli se smí říkat, protože tehdy to chtěli po mně vědět furt“. Ze školy ho skutečně vyhodili. Začal tedy pracovat v podniku Geofyzika, kde se ale cítil jako ryba ve vodě, neboť tam pracovalo i mnoho dalších chartistů, mimo jiné například Milan Hlavsa, František Stárek, Jan Šafrata nebo Alexandr Komaško. Byly tu ale i jisté nevýhody, protože ředitel spolupracoval s StB, která tak měla přehled, kdy si zaměstnanci – chartisté berou dovolenou a tudíž věděli, jestli se nechystá nějaká akce. „Ředitel byl ale hrozně hodný člověk. Tomu bych to vůbec nevytýkal. Byl na nás strašně milý, a to zaměstnával takovouhle sebranku.“

Výslechy a marijánka

Petr se ke konci sedmdesátých let seznámil s lidmi z Ústí nad Labem. Často sem jezdil za přáteli, vozil různé ilegální tiskoviny. Na občasné předvolání na policii kvůli svým aktivitám a společnosti, ve které se pohyboval, byl již vcelku zvyklý. V Ústí se ale poprvé setkal s drsnějším zásahem. Zřejmě na popud některých sousedů vtrhla StB na narozeninovou oslavu do domku Jiřího Davida Vaňka. „Odtáhli nás na vyšetřovnu. Stáli jsme u zdi až do rána, chodili jsme různě na výslechy. Honza Placák tam dostal do úst, protože asi neodpovídal příliš uctivě.“ Petr vzpomíná, že na místě oslavy byla i možnost podepsat Chartu 77. Když však policie vrazila dovnitř, Vaňkovi se podařilo kopii Charty kopnout pod kredenc, což přítomným pravděpodobně ušetřilo značné obtíže.  

Další kontakt s StB nastal roku 1979, když probíhal soud s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Petr spolu s dalšími přáteli souzených  podle svých slov „mírně protestoval“ před soudní budovou. To si policie nenechala líbit a část protestujících takzvaně sebrala a zavezla do sídla StB v Bartolomějské ulici. „Na Barťáku nás nasoukali do kina, každého do jedné řady. Battěk [disident Rudolf Battěk, pozn. ed.] tehdy vstal, sundal si čepici, on nosil takovou rádiovku, a začal zpívat hymnu. Tak ho odtáhli rovnou pryč na výslech.“ Petra po výsleších převezli do Ruzyně, počítal tedy s nejhorším – půjde k soudu. Tenkrát však ještě šlo jen o zastrašování „V Ruzyni mě ostříhali a vykopli. Žádné razítko, ani potvrzení, dvě áčka v práci, skvělé.“

V roce 1980 pak skupinu lidí z Ústí zatkli s obviněním z rozšiřování omamných látek a jedů, neboť vypěstovali pár rostlin marihuany. Ústečtí si za to od soudu odnesli všichni dva roky vězení. „Dokonce i holky, které svědčily v jejich prospěch, pak byly obviněny z křivého svědectví a dostaly také dva roky. Vyhodili je ze školy, někteří chodili ještě na střední. Ale vyřešili tím tedy problém signatářů Charty 77 v Ústí. Dneska už jsou všichni rehabilitovaní, protože bylo evidentní, že to byl zástupný důvod.“

Bratr na druhé straně mříží

S určitým odstupem od ústecké razie zatkli i Petra Tomíška. Hned mu bylo sděleno, že si může podle délky trestu vybrat ze tří trestných činů: podvracení republiky, pobuřování anebo rozšiřování omamných látek a jedů. Vybral si tedy omamné látky, kde byla sazba do dvou let. Vzhledem k tomu, že u Petra nenašli žádné důkazy, navrhl mu prokurátor podmínku. Předseda senátu Karel Vrzáň, mu přesto dal nepodmíněný trest. „K tomu nebyl důvod, to bylo prostě zadání,“ říká. Ještě před soudem chodili do vazební věznice za Petrem estébáci a strašili ho – například obviněním z podněcování k teroru, za které byla podstatně vyšší sazba. „To bylo asi na dvanáct nebo čtrnáct let.“ Důvodem měla být jeho distribuce časopisu Vokno. V čísle, které u Petra našli, byla totiž otištěná povídka Cihla od Miroslava Skalického pojednávající o tom, že kdyby „každý člověk vzal cihlu a majznul s ní jednoho policajta po hlavě, tak by byl klid“, což estébáci prezentovali jako navádění k teroru.

Nakonec si Petr odseděl devět měsíců, z toho osm strávil ve vazební věznici v Ruzyni, kde tou dobou pracoval jeho starší bratr jako bachař. Občas se potkávali na chodbě, když vedli Petra k výslechu. „Snažil se ode mě úplně izolovat, protože měl strach, že ho vyhodí. Psal jsem mámě dopisy, proč mi ten idiot nepřinese aspoň vitamíny, jako pomeranče, citróny.“ Do cely Petr dostal spoluvězně, který z něj měl získávat informace. Petr o existenci těchto „medvědů“, jak se říkalo hantýrkou odsouzencům, kteří byli nasazeni do vazebních cel za účelem vyzvídání, samozřejmě nevěděl. Na dotazy spoluvězně však reagoval s preventivní nedůvěrou. „Mám to ve svazku popsané. Byl tam, aby ze mě tahal, kde jsem podepsal Chartu a různé rozumy. Samozřejmě jsem mu to nikdy neřekl. Říkal jsem si: ‚To jediný chtějí vědět oni, tak proč to chce vědět on? K čemu mu to je, když je tady se mnou ve vazbě?‘“

Na samotný výkon trestu Petra odeslali do Nového sedla na západě Čech, kde muklové podbíjeli koleje. „Na to jsem vůbec neměl fyzicky. Neplnil jsem normu, hnedka zánět šlach. Tak mě pak kvůli tomu dali na stavbu. To už jsem nějak zvládal.“ Kamarádem ve výkonu trestu byl Petrovi Charalambos Metalidis, řečený Paty, známý pražský výrobce pervitinu. „Hodně mi pomohl. Poradil mi, co si mám nakoupit v kantýně a tak, abych nezeslábnul, protože jídla bylo málo.“

Svatebčané estébáci

Po propuštění z kriminálu se seznámil se svou budoucí ženou Galinou. „Na naši svatbu šli jenom dva svědci a několik estébáků, kteří kontrolovali, jestli tam někdo přijde nebo nepřijde. Záměrně jsme nikoho nezvali.“ S Galinou pak měli čtyři děti. Zpočátku Petr pracoval v Pozemních stavbách Bratislava. Jezdil do Sokolova do chemických závodů. Ani tady z něj ale StB nespouštěla zrak. „Zčistajasna mě sebrali někdy v lednu. Odvezli mě v pět hodin večer z chemických závodů, vyvezli mě někam za Sokolov. Byl sníh, poměrně zima. Tam mě drželi čtyři nebo pět hodin, nevím jak dlouho, prostě dlouho, a celou tu dobu jsem si chodil mýt ruce. ‚Běž si umýt ruce.‘ Jeden šel se mnou, já jsem si umyl ruce, vrátil jsem se. ‚Říkal jsem ti, aby sis umyl ruce.‘ Vůbec jsem nevěděl, co chtějí, ale byl jsem klidný – jediné, co mi mohli udělat, bylo, že mě mohli zase sebrat a zavřít.“ Později StB zařídila, aby Petra z práce propustili, protože ho chtěli mít víc na očích. V Praze pak zastával různá dělnická povolání – rozvážel malířské potřeby, posléze se stal topičem.

Když do rodiny přibyly malé děti, Petr své disidentské aktivity trochu utlumil. Stále však odebíral od rodiny Uhlových časopis Infoch (Informace o Chartě 77) a později distribuoval samizdatové Lidové noviny, které dostával od Richarda Urxe. Pod dozorem StB byl ale pořád. Konala se i rutinní buzerace v podobě občasných „sebrání“ a výslechů. Při jednom podávání vysvětlení Petrovi nabídli i spolupráci. Petr si vzal čas na rozmyšlenou a na následující schůzce estébákům sdělil, že se taková spolupráce neslučuje s jeho morálkou.

Na konci osmdesátých let se pak zapojil do občanské iniciativy Hnutí za občanskou svobodu, která měla ambici přetvořit se v reálnou politickou opozici vůči režimu. Po pádu komunismu v roce 1989 krátce působil v komunální politice, stal se novinářem. Za svou činnost v období vlády komunistů získal uznání za účast ve třetím odboji. Petr dnes žije a pracuje v Praze, má čtyři dospělé děti a doufá, že Česko bude i nadále demokratické. Stále nosí dlouhé vlasy.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Magdalena Metličková)