Josef Tomášek

* 1936

  • „Ledečtí partyzáni, kteří se moc nevyznamenali, podle mého, zblbli lidi, že je konec války. Ale ještě nebyl. Všichni se radovali, vytahovali české vlajky, šli na náměstí. Šli kolem té Koželužny, kde vždy stála německá hlídka, pochodovali jsme po náměstí, tak byli ti Němci zalezlí. Slyšeli taky, že je konec války, a věřili tomu. Pochodovali jsme po náměstí, až přišla zvěst, že konec války ještě oficiálně není a že se z Humpolce blíží německá posádka, aby zjednala pořádek. Všichni se zase rozešli, němečtí vojáci už zase stáli před tou Koželužnou, před restaurací a vítězně na nás hleděli, jak jsme naletěli.“

  • „Ještě se pamatuji, že nacisté prohlíželi každý byt v Libni. Chodili vždy dva příslušníci SA, hnědokošiláci, přišli dva, kde jsme spali se starším bratrem, stál nad námi. Otec musel druhého provést po bytě, jestli se tam někdo neskrývá. Pamatuji si, že ten SA man, co nás hlídal, se choval slušně. Dělal na nás grimasy, měl brýle, mrkal na nás. Tak nás uklidňoval, byl to zřejmě slušný člověk, i když byl příslušník toho úderného oddílu.“

  • „Hned po válce, jak se zakládal na Libeňském ostrově. Tam byla pětadvacítka, nějaký Pepijá to vedl a Míla Vlk s Rakšou. Rakša dělala nás, vlčata, Míla vlk byl vedoucí 253. oddílu, se kterým jsem byl na táborech. Chodil jsem tam až do konce, myslím, že to přežívalo do roku 1951. Sebrali nám klubovnu, Svaz československé mládeže. My jsme tam na ně chodili v noci, bouchali na ně a řvali, ať odtamtud táhnou, že to není jejich. Ale museli jsme vždycky utéct, to už byli komunisté na koni..."

  • „Celá Vinohradská byla plná lidí demonstrujících, šli jsme dolů. Proti nám šla rojnice ruských vojáků se samopaly nahoru namířenými. Šli jsme proti nim, jako že je prorazíme, jenže jak proti nám šli s těmi samopaly, začali střílet do vzduchu, na nás začaly padat troleje, přestřelovali troleje od tramvají. Ty padaly na nás. Naštěstí nevím, že by tam někdo zůstal ležet, ale museli jsme dav rozpustit. Tam šlo o ústa.“

  • „Potom jsem byl na Cetvinách, to byla rota za dráty na rakouských hranicích, kde tehdy byl větší provoz než na hranicích s Německem. Ta už byla hlídaná tak důkladně, že se tam nikdo neodvážil. Bohužel jsem také osvobozoval pána s paní zasažené elektrickým proudem. Jako poplachovka jsme běželi podle drátů, protože byl hlášený zkrat. Naštěstí je ten výboj odhodil mimo dráty, mimo vodič. Mluvil jsem s nimi, byli z Ostravy, pak je odvezli asi k výslechu. Nevím, co s nimi potom bylo.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 13.08.2021

    (audio)
    duration: 01:30:48
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Byla to událost, která se mi vryla do paměti

Old skaut Josef Tomášek na mikulášském setkání v roce 2000
Old skaut Josef Tomášek na mikulášském setkání v roce 2000
photo: Archiv pamětníka

Josef Tomášek se narodil v Praze 7. ledna 1936. S rodiči bydlel v pražské Libni, v květnu 1942 tam zažil pátrání po atentátnících na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a po jejich spolupracovnících. Patřila mezi ně i čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která schovala kolo Jana Kubiše. Konec druhé světové války a osvobození Rudou armádou prožil pamětník na chatě v Ledči nad Sázavou, o něco později vstoupil do skautské organizace Junák. Členem byl až do jeho zákazu komunisty. Po vyučení tesařem sloužil do roku 1959 jako psovod u Pohraniční stráže v jižních Čechách. Poté, co mu nebylo umožněno pracovat na zámořské lodi kvůli katolické víře, se v roce 1962 oženil a vystudoval večerní střední školu. Zúčastnil se protestů proti okupaci v srpnu 1968, jejich průběh fotografoval. Až do sametové revoluce pracoval jako stavbyvedoucí u Staveb silnic a železnic, kde také odmítl podepsat souhlas se vstupem okupačních vojsk. Po roce 1989 se vrátil ke skautingu a účastnil se setkání v legendární Sluneční zátoce Jaroslava Foglara. V roce 2021 žil stále v Praze.