Eva Teichmannová

* 1933

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "Před tím, jak tady vstoupila ruská armáda v šedesátém osmém, tak to tady bylo takové volnější. A u nás jeden pán, jmenoval se pan Bílský, zorganizoval zájezd, přes nějaký spolek, že jsme mohli jet autobusem do Vídně. Zorganizoval autobus a kdo se přihlásil, tak jsme jeli do Vídně. No a jelikož jsme tam měli rodinu, tak jsme tady museli jednoho člena rodiny nechat. Mého tatínka jsme tu nechali a já s mamkou… Já, moje máti a myslím, že Petr. Jeli jsme autobusem na třídenní zájezd. Jak jsme tam byli, tak ráno mě volá – nevím kolik bylo hodin, bylo brzy ráno –, přišla teta a říká: 'Vstávejte, rychle, zokupovali vás Rusové.' Byli jsme tam, tak co teď? Teď to začalo brečet. 'Ježíši Kriste, tak jedeme domů. Kdoví, jestli nás pustí. To bylo… Vím, že tam dokonce nějací mladí kluci zůstali. Jestli byli jeden nebo dva... Pak stejně přijeli, ale už nejeli s námi autobusem. Tak všichni ostatní jsme se naložili, co jsme jeli tam i zpátky. Ti dva kluci tam, myslím, zůstali. Asi týden nebo čtrnáct dnů a pak se taky vrátili. No a teď jsme přijížděli do Mikulova na celnici. Kdybychom vezli krávu nebo nějaké nevím co, tak všecko by se bylo převezlo, protože celníci byli úplně v šoku. Všecko bychom převezli. No tak jsme přejeli a sotva jsme přejeli, tak tanky už stály. Tak to byl opravdu… Myslím, že jsme všichni v autobuse brečeli."

  • "Úplně před koncem války jsme se vrátili tam, kde maminka byla… bylo to holičství, protože tam měli sklep. Jak se to kdysi v těch barácích dělalo. Takový pořádný sklep. Tak jsme tu válku prožívali, jak šla fronta, tam. A měli jsme takovou smůlu, že jak Rusáci stříleli ty kaťuše, tak trefili vrch. Ten vrch baráku. Takže vím, že se to tam ještě muselo hasit. A my ve sklepě. A chlapi, nevím, kdo tam s námi v tom sklepě ještě byl, tak ti hasili ten vrch. A tam jsme prožívali vlastně osvobození. No a vím jenom, že můj taťka říkal: 'No tak musíme ty osvoboditele přivítati. Kde tu máme nějakou flašku?! Já je půjdu častovat.' Tak skutečně. Jak už se objevili první Sověti, tak s flaškou na cestě, říkal: 'Budeme je tam vítat.' No tak vím, že s tou flaškou a ještě s dalšími sousedy tam osvoboditele vítali."

  • "To byla jedna místnost – ženy, a druhá místnost byli muži. A za těmi dvěma místnostmi byla taková velká kuchyň. A vím, že tam byl takový, teď se říká válenda, tak my jsme tomu kdysi říkali prašťák. Tam vlastně jsem, když maminka dělala déle odpoledne, tak vím, že jsem v té kuchyni jako dítě měla odpočivný kout. Tam jsem, než jsme odešli na ty Fifejdy, i zadřímla, v té kuchyni. To byla taková velká kuchyň a tam se vlastně odbýval hlavní život. I když nahoře byl obývák a byla tam ložnice, ale celý život, pokud bylo kadeřnictví otevřené, se vlastně prožíval ve velké kuchyni dole."

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 06.09.2024

    (audio)
    duration: 02:00:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Za první republiky trávila prázdniny ve Vídni

Eva Teichmannová, 1947
Eva Teichmannová, 1947
photo: Archiv pamětníka

Eva Teichmannová přišla na svět 15. prosince 1933 v Zábřehu do rodiny Vratislava Lubojackého a jeho ženy Růženy, rozené Trnkové. Dědeček Karel Lubojacký se v době první světové války přidal k československým legiím. Dne 17. června 1919 zemřel v nemocnici v Krasnojarsku z důvodu prasknutí slepého střeva. Maminka Růžena Trnková se narodila ve Vídni, ale jako malá přišla do Klimkovic, kde se jí ujali manželé Čížkovi. Na náměstí provozovali kadeřnictví a holičství. Tam se vyučila a později i pracovala. První vzpomínky Evy Teichmannové tak jsou spojeny právě s kadeřnictvím. Během nacistické okupace musela navštěvovat německou školu. Po ukončení druhé světové války otec vstoupil k národním socialistům a pamětnice začala chodit do Sokola. Zúčastnila se i XI. všesokolského sletu roku 1948. Na něm se nakazila dětskou obrnou. Po vystudování obchodní školy nastoupila na technické oddělení Ostravsko-karvinských dolů. Práce ji však nenaplňovala a požádala o přeložení do právního oddělení, kde měla na starost vymáhání pohledávek. V podniku vydržela až do důchodového věku. Po sametové revoluci začala cestovat. V roce 2024 žila v Klimkovicích, v domě, který postavila její babička.