The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Teichmannová (* 1933)

• narodila se 15. prosince 1933 v Zábřehu

• dědeček Karel Lubojacký vstoupil do československých legií

• maminka Růžena Trnková se narodila ve Vídni

• v době nacistické okupace musela pamětnice navštěvovat německou školu

• byla členkou Sokola a účastnila se sletu v roce 1948

• vystudovala obchodní školu v Ostravě

• celý život pracovala jako úřednice v Ostravsko-karvinských dolech

• v roce 2024 žila v Klimkovicích

Domek na takzvaných Fifejdách v Klimkovicích, ve kterém Eva Teichmannová bydlí celý život, postavila otcova matka Jana Lubojacká. Její manžel Karel se za první světové války přidal k československým legiím v Rusku. Byl zařazen k 3. střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. Rodina tak byla na dlouhá léta odloučena. „Milá ženo a Slávku. Srdečně vás zdravím a dávám vám na vědomost, že jsem ještě živ a zdráv. Bude již to pět roků, co jsme se neviděli, ale to nic nevadí. Snad již letos též budu doma. (...) Jak rád bych věděl, jak jste se měli po celé čtyři roky a jak se máte teď,“ napsal Karel Lubojacký ještě v březnu 1919. Nikdy však nenasedl na loď, která by ho dopravila do vlasti. Dne 17. června 1919 v nemocnici v Krasnojarsku zemřel na následky prasklého slepého střeva. Babička už se nikdy nevdala.

Maminka přišla z Vídně

Maminka pamětnice, Růžena Trnková, se narodila v dubnu 1908 ve Vídni v tehdejších Dolních Rakousích. Měla další čtyři sourozence. Její matka ale brzy ovdověla a nebyla schopná se o všechny děti postarat. Sestra odešla do Dánska a Růžena přesídlila do Klimkovic. Její opatrovníci, Josef a Monika Čížkovi, zde vlastnili kadeřnictví a holičství. Tam se vyučila a následně i pracovala. 

S budoucím manželem, vyučeným stolařem Vratislavem Lubojackým, se Růžena poznala v Klimkovicích. Musela to být zčásti náhoda, protože se organizoval v Sokole, zatímco ona v Dělnické tělocvičné jednotě (DTJ). Je možné, že v Klimkovicích nepanovalo mezi tělocvičnými organizacemi tak konkurenční ovzduší jako v jiných městech. Kromě DTJ a Sokola zde fungoval i katolický Orel. 

Eva Teichmannová, rozená Lubojacká, přišla na svět 15. prosince 1933 v Zábřehu. Zůstala jedináčkem, ale mohla mít dva sourozence. „Jak byla maminka těhotná, měla úraz a miminko se narodilo mrtvé. Podruhé prodělala mimoděložní těhotenství,“ vypráví pamětnice. 

Musela do německé školy

Většinu svého dětství Eva Teichmannová prožívala v kadeřnictví, kde maminka pracovala. Kousek od něj měla kamarádky. Pamatuje si také velkého bernardýna Rigoše, který s nimi v kadeřnictví pobýval, a také prašťák (lehké přenosné lehátko) v kuchyňce, na kterém někdy jako malá odpočívala. „V kadeřnictví byl dost velký nával, tak já jako dítě jsem měla i svou zákaznici, která se svěřila do mých rukou,“ vzpomíná pamětnice s úsměvem. V zimních měsících se s maminkou domů vracely i za tmy. To ji pak příbuzný Leoš nesl na zádech domů. 

Ještě za první republiky jezdila Eva Teichmannová za rodinou do Vídně. Někdy tam trávila i dva měsíce. Za tu dobu si stihla osvojit němčinu. Když pak do štěstí rodiny zasáhla mnichovská dohoda a Klimkovice byly 9. října 1938 obsazeny wehrmachtem, pamětnice musela nastoupit do německé školy. Pravděpodobně se to stalo v důsledku národnosti její matky. Nebyla samotná, nastoupila společně s kamarádkou a kamarádem. Vzhledem k většinově českému obyvatelstvu fungovala i česká škola, kterou navštěvovaly například Květa Dostálová a Marie Snášelová.

Padající bomby jako podívaná pro děti 

Válečné události Eva Teichmannová z paměti vytěsnila. Vzpomíná si ale na závěr války a na to, jak chodili na půdu pozorovat padající bomby cílící na Ostravu. Bombardování Ostravy v srpnu 1944 se Klimkovic příliš nedotklo. Jinak tomu bylo 26. dubna 1945, kdy nad Klimkovicemi létala sovětská letadla. „Kolem třetí hodiny odpoledne zasáhl útok sovětských letadel přímo naše město. Přiletělo devět bombardovacích letadel nad území našeho města, která svrhla první pumy,“ zaznamenal kronikář počátek osvobozovacích bojů. Bombardování se neobešlo bez civilních obětí. Podle kroniky zemřelo 13 lidí.

Rodina pamětnice nechtěla přečkat boje ve svém domě, který stál vedle hlavní příjezdové cesty do Klimkovic. Nejdříve si vybudovali provizorní kryt nedaleko orelské louky. Ani tam se jim to nezdálo příliš bezpečné, proto se raději uchýlili do domu na náměstí, ve kterém sídlilo kadeřnictví. „Měli jsme smůlu, protože jak Rusové stříleli kaťuše, tak trefili vrch domu. Ženy čekaly ve sklepě a chlapi to hasili,“ vzpomíná pamětnice. „Děla duněla, automaty a kulomety štěkaly, ruská Kaťuše hlubokým basem doprovázela tuto pekelnou hudbu,“ navázal kronikář v zápisu líčení svých pocitů z osvobozovacích bojů.

Tatínek vítal osvoboditele

Klimkovice se dočkaly osvobození 1. května 1945. „Tatínek chtěl osvoboditele přivítat. Říkal, že je musí nějak počastovat. Šel tedy na cestu s flaškou a vítal je. My ženské jsme byly pořád ve sklepě,“ vypráví Eva Teichmannová

Když se vrátili domů z úkrytu, na náměstí zjistili, že jim výbuch bomby poničil střechu. Sověti se mezitím ubytovávali u jednotlivých rodin – stejně tak i u rodiny Evy Teichmannové. Na zahradu si vojáci dovezli půl krávy a pohostili celou rodinu. Podle kronikářských zápisů a výpovědi Bedřicha Opočenského, účastníka ostravsko-opavské operace, českoslovenští tankisté do Klimkovic nedorazili. Obdrželi totiž rozkaz, aby se obrátili na Ostravu.

Zažila XI. všesokolský slet v roce 1948

Otec pamětnice byl po válce národním socialistou. Ona samotná ihned po skončení války nastoupila do Sokola a zúčastnila se sletu v létě roku 1948 v Praze. Na něm dostala dětskou obrnu, která jí dočasně zasáhla pravou nohu. „Začalo mi všechno trnout. Volali ke mně doktora Krkošku. Zhruba tři měsíce jsem musela chodit na rehabilitace. Naštěstí jsem se z toho dostala,“ vzpomíná pamětnice. V 50. letech se začalo hromadně očkovat, díky tomu byla u nás nemoc téměř vymýcena.

Po absolvování obchodní školy v Ostravě pamětnice získala místo u Ostravsko-karvinských dolů (OKD). Nejdříve byla na technickém oddělení, ale požádala o přeložení. Dostala tedy místo na vymáhání pohledávek. „Byla spousta dlužníků, kteří neplatili, takže jsem dělala takovou referentskou práci. Vymáhalo se to po nich, podávaly se na ně žaloby,“ vysvětluje pamětnice.

Její pracoviště několikrát stěhovali. Když dojížděla do Michálkovic, často se stávalo, že trolejbus nemohl vyjet kopec a pracovníky vysadil. „To jsme pak museli na kobereček k náměstkovi, proč jsme přišli o dvě minuty později. Nikoho nezajímalo, že nejel autobus,“ popisuje pamětnice.

V roce 1953 Eva Teichmannová zažila měnovou reformu. Vzpomíná, že den před měnou si šla koupit červený flauš na kabát. Někteří obyvatelé Klimkovic však tuto událost nesli velmi těžce. „Vím, že jeden pán z části Klimkovic měl větší částku peněz, protože chtěl stavět. Nezvládl tu situaci a spáchal sebevraždu,“ vzpomíná.

Když přišel srpen 1968, Evě Teichmannové se naskytla příležitost odjet na třídenní zájezd do Vídně. Při této příležitosti se rozhodla navštívit svou rodinu. Aby mohla odjet i s dalšími příbuznými, museli doma nechat otce. Návštěvu u příbuzných však záhy narušily zprávy o dění ve vlasti: „Brzy ráno přišla teta a říkala nám, ať rychle vstáváme, že Československo okupují Rusové. Rozhodli jsme se jet domů, ale nevěděli jsme, jestli nás pustí,“ vzpomíná. Když dorazili do Československa a uviděli tanky, všichni v autobuse plakali. 

Eva Teichmannová ovdověla, když jí bylo 53 let. Stejně jako její babička se už nikdy nevdala. Na právním oddělení OKD vydržela až do důchodového věku. Po sametové revoluci začala s kamarádkou cestovat, nejraději vzpomíná na Řecko. V roce 2024 žila ve svém domě v Klimkovicích.