Marie Sulíková

* 1934

  • "Sbírali jsme patrony, celé krabičky, ještě nerozdělané, asi jim padaly, jak byli nervózní. A bratranec, který bydlel v prvním patře a muselo se k nim do bytu přes pavlač, tak na mě volal, abych tam šla s ním. Jeho maminka ho poslala pro nějaké věci a on se bál do toho bytu jít sám. Tak já jsem vyběhla nahoru na tu pavlač. A najednou slyšíme výstřely, tak jsme se schovali, nevěděli jsme, co se děje. A když jsme přišli domů, už jsme našli toho Láďu postřeleného. Bylo mu čtrnáct, krásný kluk to byl. Jel na kole Němec od Prahy a zezadu ho střelil a prostřelil mu břicho. Objevil se tam německý doktor, který ho ošetřil a říkal, že to chce operaci a tu že není schopen udělat, musí se odvézt. Věděl, že na Zbraslavi je lazaret pro raněné. Takže Láďova maminka a ještě naše sousedka ho na vozíku vezly na Zbraslav. Paní Balabánová se podívala z mostu a podle košile poznala, že tam leží mrtvý manžel. Takže přišla o syna i o muže. Když tady byl pohřeb všech mrtvých, tak ten den Láďa zemřel. Mrtvých tady bylo hodně a bylo tady ještě hodně vlasovců."

  • „Takže večer na ten rozkaz generála Mejstříka, on prý byl mimochodem rozený tady u nás v Lahovičkách, tak jsme stavěli tu barikádu, naši mě sháněli v půl desáté večer, a já nikde. Pak jsem se tady objevila. A druhý den se přeci jenom Němci na Zbraslav dostali, generála tam zastřelili hned ten den, zmocnili se znovu zámku a tam došlo k velikému boji u toho zámku, kde padlo několik lidí tady od nás. Třeba otec čtyř dětí, kluků, nebo těžce zraněná byla mladá paní Málková, které tenkrát bylo pětadvacet, přišla o oko. Můj strýc, který taky bydlel v tom domě, co já, tak ten měl taxík. Tenkrát ji vezl do Prahy, což už nebylo nijak bezpečné.“

  • „Devátého, když už byli Rusové v Praze a vrátili se ti naši otcové ze Slivence, tak najednou přiběhl otec a říká: 'Honem se sbalte, jede sem vojenský vlak a má to tady srovnat se zemí!' Tak v deset hodin večer maminka vzala kočár, protože bratrovi byl rok, dala tam to nejpotřebnější, nějaké dokumenty a takové věci, do toho kočárku. A to jsme tenkrát šli po té tmě, a to bylo celé tohle okolí, na Smíchov pěšky, kde je smíchovský pivovar. Naproti je autobusové nádraží, to tenkrát byl park. Nás děti a maminky s dětmi nechali v tom pivovaru a muži a třeba starší manželé, ti šli do parku a přespávali v parku.“

  • Full recordings
  • 1

    Lahovičky, 17.10.2018

    (audio)
    duration: 01:39:28
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 20.09.2023

    (audio)
    duration: 02:46:23
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Konec války jsme v Lahovicích neslavili. Bylo tu moc mrtvých

Marie Sulíková, květen 1945
Marie Sulíková, květen 1945
photo: pametnice

Marie Sulíková, rozená Vaidlová, se narodila 31. března 1934 v Praze do rodiny berního úředníka Karla Vaidla a Marie Vaidlové, rozené Stehlíkové. V roce 1939 se rodina přestěhovala z Kladna do Lahovic, kde žil dědeček Jan Stehlík a další příbuzní. Marie má mladšího bratra Karla. Marie začala svoji školní docházku v roce 1940 na obecné škole ve Zbraslavi. V roce 1944 úspěšně složila zkoušky na Drtinovo dívčí gymnázium v Praze na Smíchově. V období Pražského povstání 1945 se zapojila do stavby barikády v Lahovicích, která zdržela postup Němců do Prahy. Němci vystříleli mnoho sousedů v obci, poté si nacisté vzali několik rukojmí včetně jejího dědečka a strýce. Její otec vozil zbraně na pomoc Praze. Tragicky v tomto období přišel o život její kamarád Ladislav Balabán, kterého smrtelně postřelil německý voják. Po válce vstoupila do skautu. V roce 1948 cvičila na všesokolském sletu za dorostenky. V roce 1952 odmaturovala na pedagogickém gymnáziu ve Voršilské ulici. Začínala jako učitelka prvního stupně, později učila přírodopis, zeměpis, pracovní výchovu a občanskou výchovu na druhém stupni. Působila v Klecanech, Vodochodech, Horních Počernicích, Davli, Radotíně a nejdéle ve Štěchovicích v letech 1968 až 1992. Zastávala také funkci předsedkyně Revolučního odborového hnutí (ROH), ale v Komunistické straně Československa (KSČ) být nemusela. V roce 1992 odešla ze školství a pracovala jako kustodka v obrazárnách. V roce 2002 zažila ničivé povodně v Lahovicích. V roce 2023 žila v Praze.