Stanislav Štýs

"Prvně mě kontaktovali ti dva, kteří mě navštívili v tom roce asi 1962. A dodatečně jsem si uvědomil, že mi vlastně nabízeli, že se z té šlamastiky, když jsem prozradil státní tajemství, můžu dostat, že by to zařídili. Já jim na to neskočil, protože jsem si takovou věc ani neuvědomil. Pak jsem s nimi přišel do styku, když jsem byl na generálním ředitelství. Pracoval jsem společně s kolegou, který byl také lesníkem, a za ním – já to nevěděl – jednou přišli Američani a měli zájem o mapy revíru. To bylo hodně později. Tohle jsem nevěděl. Byli jsme spolu v kanceláři, přišla bezpečnost, každého nás vzali jinam do jiné místnosti. Tam jsem čekal asi hodinu, o co jde. Přišel za mnou jeden a řekl, že jsem se podílel na zapůjčení map revíru Američanům. Já o tom nevěděl. Dlouho mě přemlouval, že by to mohla být velká šlamastika, že bych mohl být zavřený, a já opravdu nevěděl, že ten kolega jim ty mapy půjčil. Dopadlo to tak, že mě odvedli do mé kanceláře, a od té doby jsem s nimi nepřišel do styku."

"Jednou večer asi tak v devět nebo v deset hodin někdo zvoní. Ležel jsem v obýváku na gauči. Šel jsem otevřít v pyžamu a tam stáli dva pánové, ani se nepředstavili a zeptali se, jestli mohou jít dál. Šli jsme dovnitř a požádali mě, jestli bych se nemohl obléknout. To mi sice bylo divné, ale říkal jsem si, že když budu s někým diskutovat, je slušnost být oblečený. Zeptali se, jestli jsem si vědom toho, že jsem vyzradil státní tajemství. Otevřel jsem oči a řekl jsem, že si nejsem ničeho vědom. V té době totiž těžba a údaje o těžbě byly státním tajemstvím. My jsme to nemohli brát v úvahu, i když já to věděl, protože když jsme dělali mapy, hlídal nás na Báňských projektech tajný děděk. Jednou nám jedna mapa ulétla z okna, byl z toho cirkus, ale ředitel to nějak zahladil. Tak se mnou diskutovali a přesvědčovali mě, že se to nesmí a že to pro mě může mít vážné důsledky. A že by věděli, jak mi pomoct, a já nepochopil, o co jde. Pochopil jsem to až nedávno. Odešli beze mě."

„Naši chtěli, abych pokračoval v české škole, a proto mě poslali ke známým do Jimlína poblíž Opočna. V několika obcích v okolí jsme měli také příbuzné. Bylo to přesně na hranicích Protektorátu a já tam nastoupil do české třetí třídy. Nikdy jsem nebyl vynikající student, ale špatný také ne. Vše jsem musel brát poctivě. Matka jezdila každý měsíc vlakem do Postoloprt a docházela přes Malnice až do poslední obce, kde jsme měli strejdu Fistla. Vždy dala vědět a já potajmu přešel hranice z Opočna. Už ani nevím, kolikrát jsem se musel plazit roklí, protože to tam hlídali Němci. Pak jsem však mohl strávit den s maminkou, která brzy odjela, a já se vracel přes hranici nazpátek. Takhle jsem tam chodil do školy rok.“

„Vedle v domku bydleli Ehlovi. Šlo o smíšené manželství, paní Ehlová byla Češka a pan Ehl Němec. S nimi jsme komunikovali už proto, že on mluvil velmi dobře česky. Dodnes si pamatuji, jak nám jednou říkal: ´Jsem šťastný, že jsem se mohl dát k Rotes Kreuz, abych byl nějakým způsobem zařazen do společenské organizace a nemusel tak vstoupit do NSDAP.´ Nejméně pochopitelnou tečkou pro nás však bylo, když jsme až po válce zjistili, že Ehlovi měli vzadu v šopě schované dva ruské zajatce.“

„Jeden z těch čtyř, kteří byli v tom našem rekultivačním oddělení, byl pan Ondráček. Velmi vzdělaný zemědělec a inteligentní člověk. Později jsem zjistil, že to byl syn statkáře z Plzeňska, jehož rodinu vyhnali, a on se dostal na Mostecko. Takto přišel až k nám, kde dělal zemědělskou rekultivaci. On moc dobře věděl, jak je to, co se připravuje a dělá [rozorávání remízků], škodlivé. Mezi sebou jsme potom měli nejednoho pana Ondráčka. Přicházeli k nám lesníci a zemědělci, kteří museli z té klasické sedlačiny odejít, a našli práci právě na rekultivacích.“

„Když přišlo období kolem roku 1968, tak jsem byl naprosto jednoznačně mezi těmi, kteří odmítali souhlasit se vstupem. Měl jsem to štěstí, že mě úplně nevyhodili. Snad proto, že jsem v té době byl vedoucím oddělení rekultivací na Generálním ředitelství [mosteckých dolů] a měl jsem také možnost ovlivňovat rekultivaci v celém revíru. Na moje místo nastoupil člověk, který nevěděl o rekultivaci nic. Já skončil s minimálním platem, ale stejně jsem dělal tu samou práci. Jeden z mých nejlepších kolegů té doby byl lesní inženýr Pařízek, který měl také na Ministerstvu průmyslu a energetiky na starosti rekultivaci. V tom období jsme spolu často diskutovali a on mi jednou řekl: ´Jaké teď máme možnosti? Buď utečeme za hranice, nebo ze sebe uděláme takové specialisty, aby nás potřebovali.´“

„S tím Mildou Mocem jsme se taky chtěli podílet na tom, abysme německou říši poškodili. Bylo to sice velice naivní. Těsně nad Chudeřínem Němci dělali na silnici do Klínů protitankové zátarasy ze silných klád a ty zátarasy byly na obou stranách zakotvené a oni tam pracovali s pneumatickými kladivy a na noc to tam nechávali, a my jsme s Mildou Moců jim do toho naházeli kameny a oni, když to potom pustili, tak se jim to rozbilo. Zřejmě si potom poradili, spravili to nebo si dovezli něco nového a dodělali to. Ale my jsme potom zjistili, že oni taky podminovávali tu silnici v místech, kde byly propustky. Od Chudeřína přes Loučnou až dál ke Klínům. Tak jsme si udělali plánek a vyznačili jsme to a potom, když přijel ruskej průzkumník – snad půl dne předtím, než přijeli ruští vojáci –, tak my jsme mu ten plánek dali a oni to stačili odminovat a tou silnicí projeli bez problémů.“

„Během toho 44. a potom 45. roku jsme tady prožívali letecké nálety. Protože Němci postavili takzvaný Hydrák, potom Stalinovy závody a dnešní chemička, proto aby tady vyráběli benzin. Protože v Německu žádné zdroje neměli a za Kavkaz se nedostali, a tak Spojenci – hlavně američtí letci a britští –, ti dělali nálety na takováto místa, to nebylo jenom tady. A jakmile hlásili, že nepřátelský svaz letí přes Německo směrem Magdeburg Dessau, tak už jsme věděli, že letí k nám. Zpočátku bylo hodně přeletů, to létali třeba 12 000 metrů ve výšce a letělo jich třeba 20, 30, 50 a jenom přelétávali a letěli třeba někam jinam bombardovat. Vždycky byl hlášen letecký nálet a museli jsme někam do krytů. Tam Němci vytvořili štolu do Krušných hor. Ale toho 12. května roku 1944 skutečně přiletěli a začali házet bomby na chemičku. My jsme byli venku, protože my jsme předtím, když přelétávali, tak jsme se nikam nechodili schovat, protože jsme mysleli, že zase budou přelétávat, ale tentokrát to začali házet. A já jsem se svým nejlepším kolegou Mildou Mocem byl v lese, na takové skalce nad Chudeřínem, a tam odsud jsme koukali, jak házejí bomby na chemičku. Vůbec jsme si neuvědomili, jak je to nebezpečné i na takovou vzdálenost, protože Němci tady měli desítky a snad stovky protileteckých děl v celém širokém okolí a stříleli nahoru ty granáty a střepiny potom lítaly dolů. A to bylo velké nebezpečí, protože kdyby taková střepina někoho ťukla, tak by byl na místě mrtev.“

„Tady v tom případě je pro mě takovým životním štěstím nejenom má rodina, mí nejbližší, ale pro mě je štěstím, když jdem na Benedikt, chodíme tam velmi často, znáte to, jak je tam nádherné prostředí. A já jsem to tam viděl jako starou šachtu a dělal jsem tu rekultivaci. Znám i různé potíže, ale vždycky nakonec se to všechno zvrátilo k dobrému. Takže všechny ty akce Benedikt, Autodrom, Hipodrom, Matylda... tam na všem je kousek mé zásluhy. Samozřejmě, že na tom dělaly vždycky nejdříve desítky, stovky, a dokonce i tisíce lidí v celém revíru. Takže pro mě je životním štěstím, že projíždím revírem a vidím tamhle les a tamhle pěkné pole, jezero a vím, že v tom je kus mé práce. Je to štěstí na druhou, jak se říká.“