Věra Styblíková

* 1934

  • „Bylo prostě poledne, to se pamatuji, že jsme obědvali, paní Benešová udělala výbornou bramborovou polévku a švestkové knedlíky. A teď jsme slyšeli rány na kolejnice. Na vesnicích to bylo tak, že po vesnici byly rozvěšené kolejnice a někdo, kdo to měl na starosti, přišel a kladivem tloukl do těch kolejnic. A to bylo znamení, že je nálet. Žádný sklepy nebyly, kam ty lidi měli jít, no nešli nikam. Zůstali ve svých domech. No ale pan Beneš vzal svoji paní a vzal mě a u toho jejich domu byl obrovský, mohutný, rozkošatělý topol. Tam jsme si stoupli a teď jsme viděli, jak od Pardubic letka bombardérů jde do hůry. Ty stroje se stříbrně leskly a pamatuji se přesně na ten hukot, jak ty bombardéry hučely. Zase jde po mně zima. Vznesly se do hůry, udělaly otočku, snesly se nad Pardubice, začalo to dunět a za chvíli se vznášel nad Pardubicemi úplně černý dým. A v tu chvíli jsem měla hrozný strach, měla jsem tam rodiče, měla jsem tam malou sestru.“

  • „Na začátku války jsme bydleli v Jiráskově ulici, to byl rozdělený byt, protože bytů bylo málo, tak byl byt rozdělený. A s námi tam bydlela paní, která byla vdova, měla u sebe ještě maminku. Pracovala v továrně Kapo, kde se vyráběl perník, a ta byla v té ulici Palackého, co je dneska k nádraží. No a večer chodívala nebo v neděli od tří hodin chodívala do divadla dělat šatnářku, aby si ještě přivydělala. A tak mě vzala s sebou v neděli ve tři hodiny, šly jsme do divadla a mě tam vepředu takhle opatrně postavila k těm lóžím, abych někomu nepřekážela, a tam se dávaly operety. A to byly operety Na tý louce zelený, Táta dlouhán a podobné. No, jenže v tu dobu, že jo. Divadlo bylo plný Němců, v lóžích seděli důstojníci s těma jejich ‚Brunhildama‘ a dole byli vojáci. A já doteď, když bych se nadechla, tak cítím pach těch šedozelených uniforem. Oni říkali, že byly dělaný... že do nich byla přidávaná kopřiva, nevím proč. Ale celý divadlo páchlo šedozelenými uniformami. Ale mně to nevadilo, já měla oči jen pro jeviště.“

  • „A vím, že maminka jednou na tom kole přijela k mostu, co byl přes Labe, a tam už byla nějaká německá hlídka, a ta německá hlídka začala všem těm lidem prohlížet tašky. Koukli nějakému pánovi do tašky, vezl si tam brambory. Chyba! Buď si to sebrali, anebo tam byli takoví, který ty brambory vysypali na zem a těma vojenskýma botama je rozšlapali. Kozí mléko nepili, takže jim nevadilo, takže se mamince vždycky podařilo s tím v pořádku dojet domů.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 25.08.2020

    (audio)
    duration: 02:39:12
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Bombardéry se stříbrně leskly, hučely a přinášely strach

Věra Styblíková, 1949.
Věra Styblíková, 1949.
photo: archiv Věry Styblíkové

Věra Styblíková se narodila 7. března 1934 v Pardubicích Františkovi a Růženě Kosinovým. Oba dědečkové se zúčastnili první světové války. Děda Kosina byl známý truhlář a výrobce kulečníků, v dílně s ním pracoval i jeho syn. V době druhé světové války neměli Kosinovi dostatek jídla, otec navíc kromě astmatu onemocněl tuberkulózou. Pamětnice zažila několik ničivých náletů na Pardubice. Rodina přežila, ale některé z Věřiných spolužaček takové štěstí neměly. Židovští sousedé z jejího okolí se postupně vytráceli. Pamětnice vystudovala hospodářskou školu a nastoupila do pardubické Tesly jako účetní. Celý život milovala divadlo a hudbu. V Tesle byl založen umělecký soubor, kde se poznala s pozdějším hercem Pavlem Landovským. Svatbu měla v roce 1953, v roce měnové reformy. Rodina si nemohla dovolit ani svatební hostinu, protože neměla na jídlo. S manželem a prvorozenou dcerou se tísnili v jedné místnosti, do jejich rodinného domku byli totiž nuceně nastěhováni cizí nájemníci. Vystrnadit se je podařilo až po letech. Po narození druhé dcery v roce 1963 zůstala doma s dětmi. V roce 1970 nastoupila do zaměstnání na částečný úvazek, pracovala v kulturním domě jako účetní. V roce 1988 odešla do důchodu.