Marie Strnadová

„Tak jsme hledali zaměstnání s bytem, a to nikde nebylo. Třeba v jedné továrně v Novém Městě byli strašně rádi, že potřebují uklízečku a topiče a že [místo] je i s bytem. A že jsou rádi, že máme zájem. Tak jsme to sepsali, podepsali, že nastoupíme. Za čtrnáct dní nám přišel dopis, že to neplatí, že místo obsadili svými zaměstnanci. Neměli jsme prostě šanci někde se uchytit. Vždycky chtěli z KSČ nebo od zaměstnavatele, chtěli [vědět], proč odešel. A napsali jim, že ho nesměli zaměstnat. My jsme v celém Královéhradeckém kraji nesehnali místo s bytem. Až potom můj bratr Maleček, doktor veterinář, nám pomohl, že jsme byli vzatí do kravína s bydlením. Každý den jsme vstávali o půl čtvrté, jezdili ve čtyři, abychom byli v kravíně.“

„To mně bylo třináct roků, ale byla jsem nohy, ruce jako štěbříčka, strašně hubená. A tak by si mě nevšimli, proto mě vybrali. Babička lamentovala, strašně nadávala. Maminka taky nesouhlasila. Ale tatínek rozpáral klopy u saka, vložil tam zprávu, zase to zašil krejčovským tím… a říkal: ‚Kdyby tě zastavili a chtěli tě prohlédnout, tak se nebraň. Vem do ruky klopy, drž to a: Prohledejte si mě.‘ Ale nikdo mě nezastavil. Jela jsem na kole, měla jsem bílý šátek a hlavu zahalenou. Projela jsem přes Bredůvku do Jablonného, tam jsem předala zprávu. Byli strašně rádi. Druhý den, já jsem tam byla jeden den... druhý den tam jel Ladislav Netušil, a toho zastřelili. Na tom místě přesně, kde jsem já jela, tak ho zastřelili. Má tam pomník, pořád tam ten pomník je.“