The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Strnadová (* 1931)

• narodila se 1. července 1931 na samotě Studené v okrese Ústí nad Orlicí

• otec Ladislav Maleček se za války na straně odboje podílel na různých sabotážních akcích

• ke konci války pronesla pamětnice skrz německé hlídky důležitou zprávu pro partyzány

• po základní škole si udělala roční kurz a pracovala jako účetní

• v roce 1951 se provdala za Jaroslava Strnada

• v roce 1970 manžela propustili z pozice ředitele z politických důvodů ze základní školy v Lichkově

• do roku 1974 byl vždy po roce propuštěn ze tří základních škol

• kvůli stěhování přišla o zaměstnání i pamětnice

• od roku 1974 až do sametové revoluce pracovali na různých nekvalifikovaných pozicích

• perzekuce dopadla i na děti Strnadových

• v 90. letech oba manželé pracovali na Královéhradeckém biskupství

• Jaroslav Strnad zemřel v roce 2016

• v době natáčení (2025) žila pamětnice v Litomyšli

Když bylo Marii Strnadové třináct let a druhá světová válka se chýlila ke konci, vybrali ji, aby propašovala skrz německé vojsko zprávu pro jablonské povstalce. Německé jednotky se táhly podél silnice mezi Žamberkem a Jablonným nad Orlicí, aby potlačily jablonské povstání. „Všichni mi udělali na čelo křížek a jeď! Na silnici stály z obou stran tanky, obrněná vozidla, houfy vojáků. Dušička ve mně byla malá, ale byla jsem asi i hrdá,“ vzpomíná na svůj čin. Tehdy ještě netušila, jak moc bude i dál v životě potřebovat statečnost a houževnatost, kterou projevila již v tak útlém věku. 

Rodina Marie Strnadové si během let sovětské okupace, režimem křivě označovaných jako normalizace, prošla roky trvající šikanou ze strany komunistického aparátu. Manžel pamětnice Jaroslav Strnad po třinácti letech ředitelování na základní škole v Lichkově dostal v roce 1970 výpověď, opřenou o smyšlená obvinění. „Byl jsem udán na školský odbor ONV, stále sledován, i o nedělích, a předvolán k několika výslechům na ONV, které vyvrcholily tříhodinovým prověrkovým ‚pohovorem‘ a nátlakem, abych dobrovolně odešel ze školství,“ uvedl ve svých vzpomínkách v roce 2001 Jaroslav Strnad. Jenže odmítl, a tak jej ještě v pololetí přeložili na jinou školu. Další tři roky putoval po orlickoústeckých základních školách se smlouvou vždy na jeden rok, až jej nakonec v roce 1973 ze školství propustili definitivně. 

Situace dolehla na celou rodinu. Neustálé stěhování, společně s manželem musela opustit zaměstnání i pamětnice. Děti měnily školy a kamarády. A i za nimi se při volbě školy nebo hledání práce táhla nálepka nepřátel režimu. Stres, nejistota, roky trvající nátlak vedly k psychickému zhroucení manžela Jaroslava. Pamětnice mu po celou dobu zůstala oporou i tím, kdo držel rodinu pohromadě. 

Náhle z pušky vyšla rána a zasáhla prchajícího Němce 

Marie Strnadová, rozená Malečková, přišla na svět 1. července 1931 na samotě Studené v Orlických horách. Byla nejstarší z devíti dětí, a tak se rodiče Ladislav a Marie museli hodně ohánět, aby rodinu uživili. Ovšem otec pamětnice nezůstal pouze u představy, že se nějak uživí, a prohlásil, že synové vystudují vysokou školu a dcery budou mít maturitu. Kromě Marie, která po základní škole navštěvovala roční učební kurz a pak šla pracovat, aby rodině ulevila, všichni vystudovali. Z bratrů se stali uznávaní doktoři a inženýři, sestry absolvovaly střední zdravotní školu.   

Léta druhé světové války byla plná napětí a strachu. Otec, aktivní v partyzánském hnutí, se účastnil různých sabotážních akcí. „O půl šesté jsme vstávali do školy a tatínek teprve přijížděl domů. A pak jsme se dozvěděli, že na trati je převrácená lokomotiva, pod svahem vyházené vagony, a tak nás poslali domů,“ prozrazuje pamětnice. Vzpomínala také, jak ji s bratrem tatínek vždycky v noci vzbudil, aby společně odnesli do lesa jídlo pro partyzány.

Na sklonku války, 5. května 1945, začaly po silnici proudit skupiny prchajících Němců. „Najednou se k naší chalupě seběhli partyzáni ze všech okolních lesů – Angličané, Francouzi, Rusové,“ jmenuje Marie Strnadová. „Maminka postavila na kamna hrnec vody, aby se umyli. Uvařila čaj, nakrájela chleba, oni byli tak šťastní...“ vrací se k vytouženým dnům osvobození. Pak se odebrali do chléva, vyvedli krávy a zpod jejich stání začali vytahovat pušky, granáty a náboje. Náhle vyšla rána a kulka zasáhla jednoho z prchajících Němců. 

Jestli to byl úmysl, nebo nešťastná náhoda, se už nikdo nedozví. V tu chvíli se proud zastavil a Němci se obrátili zpět k Těchonínu, kde sídlily jednotky SS. „Asi za dvě hodiny se ozval na silnici rachot tanků a obrněných aut, které se rozmístily po celé vesnici. Chtěli vědět, kdo střílel, jinak srovnají celou vesnici se zemí,“ líčí Marie Strnadová. Starosta obce Kotyza slíbil, že věc prošetří, a mezitím se velitele posádky ujala paní starostová. Snesla  jídlo, kořalku a podařilo se jim domluvit, že pokud nechají přes noc ustupující armádu i s civilisty projít, obec ušetří. „S maminkou jsme čekali oblečení u okna a říkali jsme si, jen aby někdo nevystřelil,“ popisuje prožité chvíle hrůzy pamětnice. 

Na stole nechala hrníčky, talíře a šla

Válka skončila, ale do kraje se klid nevrátil. Započala odplata. Partyzánská brigáda vedená poručíkem Josefem Hýblem trestala v okolí Těchonína skutečné i domnělé stoupence nacismu a kolaboranty. Na tyto chvíle vzpomíná Marie Strnadová jen nerada. „Chaloupka, nikde nic. Nechali talíře, hrníčky na stole. A viděla jsem odcházet starou paní se dvěma malými dětmi, jak šly na parkoviště,“ svěřuje se a dodává: „Vím, že třeba v Mladkově byla nějaká popravčí četa, která měla za úkol vyhnat Němce. Ale já jsem tam nešla, já jsem nemohla. Já jsem tohle všechno dávala od sebe pryč.“

Ladislav Maleček měl za svou odbojovou činnost dostat vyznamenání, které však odmítl. „Bylo to dost peněz a velký příspěvek k důchodu. Ale řekl, že to nedělal pro peníze, ale pro vlast,“ vysvětluje otcovo rozhodnutí Marie Strnadová.

S manželem nás spojovala láska k hudbě i víra v Boha

Po válce se Malečkovi odstěhovali do Králík, kde pamětnice nastoupila do spořitelny. A protože milovala hudbu, zpívala v kostelním sboru, ve kterém se blíže poznala se svým budoucím manželem Jaroslavem. Nespojovala je pouze láska k hudbě, ale i katolická víra, která je provázela celým životem. V roce 1951 se vzali a během tří let manželství se jim narodila dcera Magda (1952) a syn Bohumír (1954). V době synova narození odvedli manžela na dva roky na vojnu, ztíženou špatným kádrovým profilem. Jeho bratra Bohumíra totiž zatkli za členství v ilegální skautské organizaci. V roce 1959 se narodila dcera Michaela. 

I když už na počátku padesátých let manžela kvůli víře přeložili na jedenáctiletou střední školu do Králík, krátce po vojně se vrátil zpět do Lichkova na post ředitele, kde strávil třináct let. Aby se Strnadovi vyhnuli dalším problémům, věnovali se řadě mimoškolních aktivit – vedli ochotnické divadlo, připravovali program k nejrůznějším akcím pro veřejnost, působili v Osvětové besedě. Do kostela chodili i nadále, jen tajně. „Jeden inspektor stál ve škole za oknem a dělal si poznámky, kdo jde na mši. Tak jsme chodili zadem. Ale stejně věděl, že tam jsme,“ říká Marie Strnadová. 

Přesto padesátá léta přestáli. Jaroslav Strnad to v dopise letohradskému řediteli Kudláčkovi z roku 2001 jednoduše vysvětlil tak, že rozumní inspektoři návštěvy kostela tolerovali a hleděli spíše na to, jakou práci člověk odváděl ve škole. Zlom nastal s příchodem okupačních vojsk 21. srpna 1968 a s následnými čistkami. Na místo okresního školního inspektora nastoupil Ladislav Kyllar. „Dokud byl inspektorem Antonín Kytýr, tak to byla samá chvála. A pak přišel Kyllar – zarytý, nevěřící, protináboženský,“ nastiňuje pamětnice změnu poměrů. 

Když jsem zjistila, že manžela udal, šla jsem za ním

K následujícím událostem zřejmě také přispěla manželova upřímnost při vyplňování podkladů v červnu 1970 pro hodnocení své osoby. Mimo jiné uvedl: „21. srpen mi přinesl rozčarování. [...] Jeho oprávněnost a nezbytnost se mi jevila jako problematická. [...] Svou práci ve škole chci dělat v budoucnu stejným způsobem jako v minulých letech, přijmu a budu uplatňovat všechno dobré a prospěšné, odmítnu všechno, co bude v rozporu se zdravým rozumem a svědomím.“ Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Na stole Odboru školství v Ústí nad Orlicí se sešlo na osobu Jaroslava Strnada hned několik udání. Dle pamětnice ale naprosto smyšlených.

Zdeněk Matoulek z Lichkova například vypověděl, že Jaroslav Strnad okřikl děti mávající na projíždějící sovětská vozidla slovy: „Oni tomu nerozumí, jsou to analfabeti.“ „Když jsem zjistila, že ho udal, tak jsem za ním šla předtím, než měl jet na výbor, a ptám se ho: ‚Co tam budete povídat? To budete říkat, že můj manžel řekl tohle? Vždyť to je úplný nesmysl. Přece by nikdy neřekl o sovětských vojácích, že jsou to blbci, a ještě před dětmi.‘ Tak jsem druhý den ráno vstala a šla jsem se podívat, jestli jde na vlak. A skutečně šel. Ale chtěl to odvolat. Jenže oni mu řekli: ‚Když to máš jednou podepsané, tak to platí,‘“ popisuje bezvýchodnost situace pamětnice.  

Ještě v pololetí Jaroslava Strnada přesunuli na Hedeč, kam denně dojížděl – z Lichkova do Králík a odtud pokračoval pěšky, někdy závějemi, do hedečské jednotřídky. I sem za ním přicházely kontroly z okresu. „A pak jeden horlivý a ostražitý pracovník upozornil, že bych mohl navázat kontakty s klášterem. A tak mě z Hedeče odvolali,“ uvedl Jaroslav Strnad v roce 2001 v dopise. Od té doby jej všude zaměstnávali pouze na dobu určitou. „Po tři roky dostal před prázdninami výpověď, takže jsme dva měsíce byli bez manželova příjmu,“ vrací se ve vzpomínkách k náročnému období Marie Strnadová. Sama si práci v Dřevotexu udržela. Během let se vypracovala až na vedoucí účtárny, na což byla náležitě hrdá. Ale i ona musela později zaměstnání opustit.

Bydleli jsme v ubytovně, kde bylo skrz stěny slyšet každé slovo

Posledním manželovým působištěm ve školství se stala Česká Rybná, ale i odtud jej po roce vypověděli. Nepomohlo ani zastání místního národního výboru a rodičů žáků, ani stížnost na ústřední výbor komunistické strany. V roce 1974 rozvázal školský úřad s manželem definitivně smlouvu. Následovalo další stěhování a hledání nového místa. Tentokrát už mimo školství. Díky pomoci bývalého školského inspektora Antonína Kytýra získali byt a místo v žamberské textilce. „Koncem prázdnin jsme se stěhovali do malého bytu továrního internátu, přízemního baráčku z bakelitu na břehu Divoké Orlice. Stěnami bylo slyšet každé slovo, byt se nacházel hned u hlavního vchodu proti umývárnám a společenské místnosti s hlučnou televizí,“ popsal nový domov v již citovaném dopise Jaroslav Strnad. 

Pamětnice zde pracovala jako vychovatelka a manžel jako skladník. Ubytovna sloužila pro ženy ve věku od čtrnácti do třiceti pěti let. „Musela jsem hlídat čtrnáctiletá děvčata, aby se nezapletla s vojáky, kteří bydleli nad námi. Pracovala na tři směny a já jim musela otevírat, takže jsem sloužila dvacet čtyři hodin. Jestli jsem spala hodinu, dvě,“ popisuje pracovní podmínky pamětnice. Kromě toho vytápěla celý objekt. Volno neměla téměř žádné, a tak po třech letech lékař řekl, že takto nemůže dál pokračovat, jinak se zničí. Nastalo nové hledání, jenže všude je předcházelo varování, že Strnadovy nesmí nikdo zaměstnat. 

Manžel nesl celou situaci velmi těžce a během let pronásledování několikrát skončil na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny v Hradci Králové. A Marie Strnadová zůstala na všechno sama. Pronásledování ze strany režimu, ztělesněné v osobě Ladislava Kyllara a vedoucího odboru školství Josefa Čebiše, se neomezilo pouze na pamětnici s manželem. Nejstarší dcera Magda sice vystudovala učitelství, ale místo na pedagogické škole v Litomyšli se jí podařilo sehnat teprve, když se vdala a změnila si příjmení. Bohumír se po absolvování konzervatoře v roce 1975 hlásil na všechny vysoké umělecké školy v republice, ale i když se umístil na prvním místě, všude měli avízo z orlickoústeckého okresu – nepřijímat. Nakonec si jej předvolal rektor JAMU František Šolc, že jej přijmou, pokud se vzdá svých rodičů, což odmítl.  

Nejmladší dcera Michaela nastoupila na střední zdravotní školu ve Svitavách. Brzy nato se ozval ředitel, že potřebuje mluvit s manželem. „Bál se, co se děje, že třeba neprospívá. Ale ředitel mu řekl, že celé prázdniny měl pokažené tím, že za ním jezdil okresní školní inspektor Kyllar a žádal na něm, aby Strnadovou vyhodil ze školy,“ líčí pamětnice. „A i když byl ředitel komunista, tak si stál na svém: ‚Jednou udělala zkoušky, tak nemám důvod ji vyhazovat,‘“ zdůrazňuje statečnost tehdejšího ředitele Karla Vaňka. 

Vstávali jsme o půl čtvrté a jezdili pracovat do kravína

Situace se začala postupně uklidňovat až s odchodem z orlickoústeckého okresu v roce 1977. Díky bratrovi pamětnice získali místo v kravíně v JZD Lochenice, nedaleko Hradce Králové. „Každý den jsme vstávali o půl v čtvrté, jezdili jsme ve čtyři. V kravíně jsme byli do devíti ráno a potom od půl čtvrté odpoledne do devíti večer. Soboty, neděle, svátky, nesvátky,“ uvádí Marie Strnadová. Obstarávali padesát kusů krav, a tak se brzy dostavily zdravotní problémy. „Postupně začala bolet páteř, následky mám do dneška.“ A ač jim mezi němými tvářemi bylo dobře, nezbývalo než odejít.

Čekalo je v pořadí čtvrté stěhování. Tentokrát ale do vlastního domu v Hradci Králové-Kuklenách, který se jim za pomoci přátel podařilo koupit. Když děti odešly z domu, vyměnili jej v roce 1983 za byt. Marie Strnadová našla administrativní práci ve veterinárním středisku ve Svobodných Dvorech. A Jaroslav Strnad pracoval na pozici skladníka v různých podnicích.  

Po sametové revoluci manžela rehabilitovali a oběma se dostalo velké satisfakce. „Obdrželi jsme obrovský dar v podobě zaměstnání na biskupství v Hradci Králové. Po všech peripetiích, které jsme prožili, si nás Pán Bůh vyvolil k této práci,“ říká Marie Strnadová a k rokům pronásledování dodává: „Bylo to zlé, ale byli jsme dva. A věděli jsme o sobě, že je tu jeden pro druhého.“