Jan Stoiber

* 1937

  • „Pak v roce 1969 probíhaly prověrky a lidé se vyjadřovali v rámci strany k příchodu vojsk.“ – „V sedmdesátém.“ – „V sedmdesátém.“ – „Jak to probíhalo v Přední Výtoni?“ – „Tenkrát se každého ptali, jak se na to dívá. Obyčejně lidé říkali, že to bylo překvapení a že s tím nesouhlasili, ale postupem času, že s tím začali souhlasit, když odtáhli všechny do té Čierné nad Tisou, tam jednali ve vlaku… Taky jsem se nedozvěděl nikdy pravdu, jak to přesně bylo.“ – „Vy jste nikdy neuvažoval, že byste z té strany odešel?“ – „Ne, ne. Věřil jsem, že se to zlepší. Že to bude k lepšímu, ono trošičku se to zlepšilo, ale zase přišly doby...“ – „Věřil jste tomu, že se to zlepší po příchodu vojáků?“ – „No, že bude víc svobody, ale ono se to zase utáhlo, potom, a šlo to nějak kolem.“ – „Na místním národním výboru se také psaly posudky lidem, obyvatelům, studentům, když šli na střední školu a tak dále. Co jste tam psali?“ – „Na rodiče. Psaly se. Já jsem vždycky napsal, že ten člověk je normální, v normálním stavu, že nemá žádné problémy, jestli má rodinné problémy, to já nevím, to je jeho osobní věc. Že jeho jednání na veřejnosti se jeví jako správné. Nikdy jsem nikomu nenapsal, že je neschopný. Protože prostě lidi nebyli, vždyť to byl normální člověk. Proč bych mu měl napsat, že tohle je lump...“ – „Jaké vám to vlastně připadalo, že na rodiče píšete posudek a na základě toho, co vy napíšete, záleží, jestli se dítě dostane na střední školu, i když to dítě je chytré, nebo není?“ – „Bylo to takové divné, nikdy jsem si nedovolil u nikoho napsat, že je špatný a že nesouhlasí se socialistickým zřízením. To já přeci nevím, ne? Nemohu to hodnotit. Nikdy jsem nic takového nehodnotil.“

  • „Co jste si o tom myslel, že se tam staví ten plot?“ – „Tenkrát jsme si mysleli, že je to záchrana, no, ale bylo to obráceně, ona to nebyla ochrana proti vnějšímu nepříteli, ale proti vnitřním lidem, aby neutíkali.“ – „A ti pomocníci Pohraniční stráže, jakým způsobem vlastně navázali ti vojáci spolupráci?“ – „Získali občany, ano, spolupráce s nimi byla i v národním výboru, to se s nimi spolupracovalo, normálně. A ti jim oznamovali, že se děje něco nekalého nebo divného a že je tam nějaká osoba, která by tam neměla být. A tak dále a tím pádem měli avízo, že se něco děje.“ – „Chtěli po vás někdy ti pohraničníci, abyste také spolupracoval s nimi?“ – „Ano, já jsem nějaký čas také s nimi spolupracoval, ale odešel jsem, to už jsem byl ženatý, to bylo někdy v roce 1966 nebo 1967, kdy manželka dělala u statku. Vyváželi močůvku, tam musel někdo chodit a vzadu otvírat, s traktorem. Tak ona tam šla a viděla člověka, že se schovává do houští. Tak mi to přišla oznámit, já jsem to jel na rotu oznámit, že se tam někdo schovává. Tenkrát se hledal nějaký vrah od Pardubic. Oni ho chytili. A když jsme měli schůzi pomocníků, to bylo v roce 1969, tak povídal velitel: ,Víš, Honzo, vím, že tvoje žena... že ho chytili, ale ona není pomocníkem, my máme lidi, které víc potřebujeme, tak tomu dáme tu odměnu.’ Tak já jsem říkal: ,Tak nazdar, tady máš průkazku,’ a skončil jsem. A ještě skončil se mnou Honza Říčánků. Na základě toho jsme prostě skončili, protože to nebyla organizace, která by se o něco starala, ale to byl kamarádšoft nebo jak bych to řekl.“

  • „Tak se tam postavil nějaký péesák a řekl: ‚Kam jdete? Tam nemůžete...,‘ i když to bylo mimo pásmo. Udělali tady jednu hlídku za Lipenskou hrází, druhá byla na Frýdavě, a když někdo přijel, tak ho prostě nepustili. Řekli: ‚Tam nemůžete,‘ i když to bylo mimo hraniční pásmo. Ten režim byl takový, že to nešlo. Mně přijel strýc z východního Německa a věděl jsem, že má přijet, ohlásil jsem to, že přijede, a stejně ho z toho Lipna vrátili, tak jel do Budějovic, tam bydlela sestra, a přijel pak s ní a teprve potom je pustili. Bylo to něco, co si člověk neumí představit. Do zakázaného pásma musela být propustka, tu jsem neměl ani jako předseda národního výboru...“

  • „... když byli Němci vysídleni, tak tam byl tvrdý režim, oni museli odevzdat všechno mléko, máselnice, nesměli si zabít prase, museli odevzdat šicí stroje, jízdní kola. Nemohli to mít... odevzdávali to na obec, tam se to nechalo na hromadě a pak se to rozkradlo, jako vždycky. Je smutné a podle mne to trvá dodnes, když domy byly prázdné, většinou tam byly rozbitá okna, vylomené dveře... zničili to vandalové... a když se dneska dívám a je někde opuštěné stavení, tak je to to samé. Lidé si neváží věcí, že to musí zůstat tak, jak je... to je smutné.“

  • „Tady docházelo k dosídlení. Veškeré německé obyvatelstvo bylo vysídleno z obce, tak tu nezbyl téměř nikdo. Jen sedm německých a rakouských rodin. Přišli sem dosídlenci. Nejdříve přišli Bulhaři, Maďaři, později Slováci a rumunští emigranti... Ovšem ti lidé přišli a už se tu nevytvořilo kulturní centrum, aby k tomu měli vztah... Tady byla potom strašná migrace, přicházeli a odcházeli lidi, hlavně u statků a u lesů, protože jiné zaměstnání tu nebylo, takže v padesátých až do šedesátých let ta migrace byla velká.“

  • Full recordings
  • 1

    Přední Výtoň 7, 21.08.2015

    (audio)
    duration: 59:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Horní Planá, 22.06.2021

    (audio)
    duration: 02:02:15
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ten život, jak jsem prožil, tak byl daný a jsem s ním celkem spokojený

Jan Stoiber (2021)
Jan Stoiber (2021)
photo: Natáčení ve studiu

Jan Stoiber se narodil 17. června 1937 v Přední Výtoni. Oba jeho rodiče byli německé národnosti. Díky otcově práci v loučovických papírnách směli Stoiberovi po skončení druhé světové války zůstat v rodné obci, a nesdíleli tak osud svých vyhnaných příbuzných a sousedů. V letech 1952 až 1954 se pamětník vyučil celulózařem ve Větřní a nastoupil na dělnickou pozici do loučovických papíren. Roku 1959 absolvoval dvouletou vojenskou službu u protitankové obrany ve slovenském Štúrovu. V období let 1960 až 1989 byl členem Komunistické strany Československa. V roce 1963 podepsal spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou a absolvoval několikaměsíční výcvik na špiona, odešel však na vlastní žádost. Od roku 1964 do roku 1990 vykonával funkci předsedy Místního národního výboru v Přední Výtoni. V roce 1994 ho zvolili místostarostou a v roce 1998 starostou Přední Výtoně. V roce 2021 žil Jan Stoiber v Přední Výtoni.