Jarmila Štěrbová

* 1931

  • "Byli jsme na křižovatce [v Zábřehu], rohový barák, první vstup do Ostravy. Při osvobozování jsme toho tedy hodně zažili. V noci najednou začala střelba a trvala až do rána. Němci schovaní v Hulváckém lese se potřebovali probojovat do Bělského lesa, který se zase táhl přes Zábřeh, kde bylo ruské komando. Vylezli pak kanály a začalo se bojovat. Ráno to patnáctileté děvče [pamětnice tak mluví o sobě] vidělo na zahradě ležet jednoho mrtvého vojáka vedle druhého. Mě to tak poznamenalo, že si myslím, že do smrti už si nervy nenapravím. Co se tam dělo tu noc. To byla hrozná noc. A protože naše ulice byla hlavně výpadovka do Výškovic, tak Němky, jejich mrtvoly naházené na platoňácích - jak to tam padlo, tak to tam padlo. To se všechno vozilo kolem nás na hřbitov."

  • "Ti jeho [tatínkovi] bratranci byli Němci. Na frontě sloužili. Moje maminka mi pak dokonce líčila, jak jejich matka hrdě ukazovala vyznamenání od Hitlera. Za to, že její tři synové padli na frontě. No moje maminka to vůbec nemohla pochopit. Byla z toho úplně šokovaná. Jak může být matka hrdá na to, že její synové jsou mrtví, a ještě jí k tomu hrdě ukazovala nějakou zakrvavenou vojenskou legitimaci."

  • "Vzpomínám si, že jsme doma měli krystalku. To byla venku taková anténa, k tomu nějaká kazeta a sluchátka na uši. A tam jsem slyšela o celém tom záboru, jak Němci obsazují Sudety. No samozřejmě rodiče z toho byli hrozně moc smutní. Ono už se o tom mluvilo u babičky, že se k tomu schyluje. Ten pocit, že překračují naše hranice... No já jsem byla vykulená už jen z toho, když tatínek říkal, že bude válka, nebo že se to k tomu chýlí. Bavili se o tom s babičkou nebo s maminkou a já jsem vždycky poslouchala. No tak si pamatuju, že jsem z toho byla pak dost šokovaná, že už je to tady. A pak si pamatuju za heydrichiády, že nás ve škole upozorňovali, ať s nikým na ulici nemluvíme a nevykládáme. Abychom nemluvili o ničem, o čem se mluví doma. Tatínek měl nad svým psacím stolem mapu a pořád sledoval, jak jde fronta, ale jinak se před námi o válce nemluvilo. A co tam byli kamarádi Češi a najednou Němci, tak jako děcka jsme dál sáňkovali všichni spolu. Ne tedy se všemi. Vím o dvou - jeden mluvil normálně česky, ale jeho rodina se dala k Němcům. Ale jinak jsme to jako děcka nijak moc nerozlišovali."

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 24.04.2021

    (audio)
    duration: 02:01:08
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Myslet vlastním rozumem

Jarmila Štěrbová v mládí
Jarmila Štěrbová v mládí
photo: archiv pamětníka

Jarmila Štěrbová, rozená Mertová, se narodila 19. března 1931 v Ostravě. Její otec Julius Merta byl původně katolický kněz, později právník. Vyrůstala spolu s dalšími dvěma sourozenci. Válečné hrůzy prožila zejména při osvobozování Ostravy, když si jejich dům zabrali Němci. Následky komunistického puče v roce 1948 si pak uvědomila především v souvislosti s osudem svého bratrance Karla Lanczika, letce legendární 311. československé bombardovací perutě RAF. Po takzvaném Vítězném únoru spolu s anglickou manželkou emigroval. Komunistický režim ho okamžitě zbavil všech hodností a prohlásil za dezertéra. Pamětnici samotné pak režim kvůli víře bránil ve vzdělání a kvůli tomu, že ona ani její manžel nevstoupili do komunistické strany, měl problémy s přijetím ke studiu také její syn. V době natáčení (2021) žila Jarmila Štěrbová v Brně obklopená péčí rodiny.