The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Štěrbová (* 1931)

Myslet vlastním rozumem

  • narodila se 19. března 1931 v Ostravě

  • v roce 1945 byla svědkem válečných hrůz na rodinné zahradě v Ostravě

  • po roce 1948 se její bratranec Karel Lanczik, někdejší letec RAF, stal ze dne na den nepřítelem státu a emigroval

  • režim jí kvůli víře bránil ve vzdělání

  • v době natáčení (2021) žila v Brně

Tatínkovi bratranci dostali od Hitlera vyznamenání

“V totalitě se skoro všichni raději soustředili na rodinu,” říká devadesátiletá Jarmila Štěrbová. I když sama aktivně proti komunistickému režimu nevystupovala, života její rodiny se i tak citelně dotýkal.

Jarmila se narodila 21. března 1931 v Ostravě. Její otec, Julius Merta, byl původně katolickým knězem a teprve po seznámení s její matkou, Ludmilou rozenou Labůnkovou, vystudoval práva. Šest let na sebe její rodiče čekali. Sourozence měla Jarmila dva. Starší sestru a mladšího bratra. “Rodiče byli velcí vlastenci a sokolové. Můj otec ošetřoval v první světové válce raněné. Dodnes mám schovaný jeho skalpel. Působil na ruské frontě a byla z něj cítit národní hrdost. Když v sedmatřicátém roce zemřel Masaryk, všechny děti ve škole jsme upřímně plakaly,” vypráví Jarmila Štěrbová.

Ve třicátých letech už odmala od rodičů slýchala, že bude další válka. Na 15. březen roku 1939 pak vzpomíná jako na velmi smutný den. “Byla jsem překvapená, že už je to tady.” Doma rodiče dětem posléze důrazně připomínali, aby nikdy s nikým nemluvily o tom, co se doma povídá. Ve škole museli se spolužáky začerňovat některé pasáže. Otec pamětnice byl už tou dobou v důchodu, a tak se staral o dům a zahradu. “Na psacím stole měl také mapu, na které sledoval, jak postupuje fronta. A samozřejmě poslouchal Londýn. A také si pamatuju, jak jsme museli odevzdat všechny lyže, posílaly se vojákům na frontu. A někteří se samozřejmě přidali k Němcům, ale my jsme byly děti, takže jsme se dál všichni kamarádili, nám to bylo jedno.”

Část rodiny byla německá, a tak bratranci jejího otce bojovali za Hitlera. Všichni tři padli. Jejich matka ukazovala s hrdostí vyznamenání, které od Hitlera dostali. Za to, že za něj položili život. “Moje maminka to nemohla pochopit. Nechápala, jak může být matka hrdá na to, že jsou její synové mrtví.”

Ke konci války jsme měli zahradu plnou mrtvých

I když rodina za války příliš nestrádala, všeho bylo podle Jarmily málo. Vše bylo jen na příděl. “Velký tlak byl cítit zejména za heydrichiády. Na ulici visely plakáty se jmény popravených,” dodává Jarmila Štěrbová. A hrůzný byl na Ostravsku podle pamětnice také konec války. Rodina bydlela na začátku města. V noci na 28. dubna 1945, před osvobozením, začala být Ostrava bombardována zápalnými minami. “Náš dům hořel a zabrali si ho Němci. Netekla nám voda, museli jsme si pro ni chodit k sousedům. Vůbec nevím, jak se vařilo. Když jsme byli s maminkou v krytu, bála se, že nás Němci všechny postřílí, ale přežili jsme. Později u nás zase bylo ruské komando.” Když pak po noci plné bojů vyšli jako rodina z krytu, pokrývala jejich zahradu mrtvá těla. Jarmile bylo tehdy 15 let a tento hrůzný zážitek jí podle ní už navždy pocuchal nervy. “Byla jsem dost divoké dítě. Po mnoha děsných zážitcích z války jsem ale docela zkrotla.”

Bratranec bojoval u RAF

Karel Lanczik byl synem nejmladší sestry Jarmilina otce. Pocházel z Přerova. “Tatínek byl o devatenáct let starší než moje maminka, a tak i Karel byl o hodně starší než já. Poprvé si ho pamatuju, když za námi jako zahraniční voják přišel po válce na návštěvu. Byl vysoký, černooký. No fešák.” Už před rokem 1939 působil v jedné z našich letek. Po okupaci pak odešel do Polska, odkud se postupně dostal do Francie a Anglie. Tam podle dochovaných dokumentů působil jako pilot a navigátor u legendární 311. československé stíhací perutě. Získal řadu vyznamenání. “Po roce 1948 byl ale stejně jako mnoho dalších zahraničních vojáků ohrožen. Přijel se s mým otcem rozloučit a emigroval.” V zahraničí se v době války oženil. Po únorovém komunistickém puči si ještě stihl vyřídit řádnou dovolenou. S manželkou Angličankou pak normálně odcestoval a už se nevrátil. Podle rodinných zpráv se usadil v Kanadě. “I tam pak působil jako letec. Nevím, zda měl nějaké potomky, ale má tam pomník. V Lethbridge.” Ihned po emigraci byl u nás Karel Lanczik zbaven vojenské hodnosti a prohlášen za zběha. Po sametové revoluci usilovala Jarmila o jeho rehabilitaci. “Přišlo mi urážlivé zejména to, že je v dokumentech uváděn jako dezertér. On, který za naši vlast nasazoval krk.” Se svou žádostí ale neuspěla. Podle legislativy přišla totiž už pozdě.

Z února 1948 byli rodiče znechuceni

Po válce studovala Jarmila obchodní akademii. V době komunistického převratu se pak spolu s dalšími spolužáky vracela z lyžařského výcviku. Vzpomíná na všudypřítomnou tmu a velké ticho v tramvaji. “Všichni nám říkali, že se nemáme na nic ptát, že se doma vše dozvíme. Naši byli otráveni. V dalších dnech se u nás zastavil pošťák a tatínkovi nadšeně hlásil, že se to teď konečně obrátilo a že budou změny a že teď budou střílet oni. A také že pak začali. V padesátých letech. To bylo šílené, ty popravy.” Změny pak nastaly podle pamětnice i na akademii. Vyměnila se řada profesorů a některým se nadávalo do ‘buržouzů’. Sama měla také například kamaráda, který se hlásil ke komunistům a v létě jezdil pomáhat se zábory u sedláků. “Nadšeně o tom pak vyprávěl, tak jsme se rozešli, nemohla jsem to ani poslouchat.” 

Kvůli víře jsme se nedostali na vysokou

Po maturitě začala Jarmila pracovat na Krajském národním výboru v Ostravě. Jako zaměstnankyni úřadu se jí podařilo přihlásit na vysokou školu. “Přijímačky jsem zvládla, jenže se mě pak zeptali na víru. Řekla jsem jim pravdu a oni mi sdělili, že mám přijít, až se s tím vypořádám. A bylo po vysoké.” Nakonec se ale ke studiu dostala, a to díky svému šéfovi, který jí dal skvělý posudek. “I když na škole si mě pak zavolal šéf svazu mládeže a řekl mi, že kdybych neměla tak skvělý posudek, tak že bych se tam jako nekomunistka nikdy nedostala.” V podstatě stejné problémy měl s přijetím na vysokou i Jarmilin bratr. V posudku měl totiž upozornění, že chodí do kostela. Následně šel jako dělník pracovat do lesa a další rok ho už, jakožto zástupce dělnické třídy, vzali. Jarmila nastoupila na Vysokou školu zemědělskou v Brně v roce 1953. “V tom roce zemřel Stalin a po něm hned Gottwald. To si pamatuju, že nám to bylo dost divné a říkali jsme si, co za tím asi je.” Za další dva roky se Jarmila vdala. Do manželství se posléze narodili dva synové. Následně pracovala jako inženýrka v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu v brněnských Pisárkách a pak až do důchodu ve Výzkumném ústavu veterinárním v Medlánkách.

Problémy s přijetím na školu měl i syn

Padesátá léta v Československu pamětnice považuje doslova za dobu temna. Když člověka chtěli dostat, tak ho zkrátka dostali. V šedesátých letech už se režim neprojevoval tak násilně, ale zásahy do života rodin pokračovaly. “Můj bratr i švagrová byli například za to, že šířili nějaké letáky, vyhozeni z práce a dlouho pak nemohli najít další.” A ani dalšími léty to neskončilo. Problémy s přijetím na školu měl i Jarmilin starší syn. “A to jen kvůli tomu, že jsme já nebo manžel nebyli ve straně. Učil se výborně, ale i tak nám řekli, ať se jde vyučit kominíkem. Taková to byla doba.”

V době natáčení v roce 2021 žila Jarmila Štěrbová v Brně obklopená péčí rodiny. V životě je podle ní nejdůležitější zdraví a také myslet svým vlastním rozumem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Karolina Antlová)