Eva Šteklová

* 1928

  • „Prvním rokem jsem chodila s basou. Všechny jsem obešla, každý tam dal svůj hrneček do basy a buď si řekl ‚kafe‘, nebo ‚čaj‘. Já jsem s basou chodila k Andělovi. To bylo zpátky k Prašné bráně. Tam byla nějaká hospoda U anděla nebo U zlatého anděla, myslím, že je to tam dodnes. Tam jsem, kdo si co přál, koupila a přinesla. Tak to byla moje práce. A potom jsem se učila balit zboží, dělat balíčky. Byl tam jeden zřízenec, který umýval podlahy. To byly parkety, ale tenkrát vím, že se to něčím pořád pastovalo, posypalo pilinami a zametlo. A druhý zřízenec, protože to byl tenkrát velkoobchod a maloobchod. Velkoobchod byl v prvním patře. Druhý zřízenec, pan Štrchal, tak s tím jsem jezdila na poštu, když si někdo ve velkoobchodě něco objednal. On s vozíkem, kde si naložil balíky, já potom jsem s doklady šla k okýnku. Tenkrát to byla židovská firma Kohn a Neumann. Ti už oba byli v koncentráku a byl tam tenkrát treuhänder neboli prokurista. Němec, jmenoval se Schwab, ale byl to slušný člověk. To si nemůžu na něj stěžovat.“

  • „To se odehrál převrat v únoru a ten slet byl myslím hned po skončení školy, začátkem července. Takže to už bylo v pohodě. Ale pak, pamatuji, na to nezapomenu, když jsme cvičily, tak v polovině cvičení začalo pršet. Ale my jsme to docvičily do konce v dešti. Byl ohromný aplaus: ‚Opakovat, opakovat!‘ Náčelnice, sestra Provazníková, se nás zeptala: ‚Sestry, chcete opakovat?‘ - ‚Ano, ano!‘ Takže jsme to cvičily celé znova. Tak to byl pro mě zážitek dodneška. Krásné. Ale to byl taky konec. Já už jsem tenkrát byla zařazena do cvičitelského sboru, ovšem potom následně, když byl průvod, kde já jsem nebyla, protože to jsem musela mít krásný slavnostní kroj, ale vím, jak ten průvod dopadl. A Sokol byl zrušený." - "A jak dopadl ten průvod?" - "Když sokolové přišli k hlavní tribuně, tak otočili hlavy. Nevím, jestli doprava, nebo doleva. Otočili hlavy a pochodovali dál." - "A ty následky byly?" - "Ty následky byly, že Sokol byl zrušený, protože sokolové byli vlastenci, masarykovci. Tam mohl každý. Vždyť my jsme nebyli nic. Tatínek malíř pokojů, nic, živnostník. Ale byla to vlastenecká organizace, to vím, to pamatuju. To jsme měli i v sobě. Pro nás skládal písně Josef Suk, skladatel Fučík. Takže já jsem skončila a tím byl pro mě skutečně konec, protože spartakiáda, to pro mě neexistovalo. To mi bylo cizí. To ne.“

  • „Takže tam jsme začínali cvičit. Pak sokolové začali stavět novou sokolovnu. Krásnou budovu dole pod Bohdalcem u Botiče. A k jejímu otevření jsme se všichni od žactva až po mužstvo, ženy, všichni jsme se shromáždili na Bohdalci na letním cvičišti. Tatínek totiž hrál na heligón. Měl Sokol rád. Hrál, sám necvičil, ale hrál do pochodu na heligón a v zimě, když byly šibřinky, to dole byla hospoda U Jaurisů, tam byl sál, tam se vždycky hrálo. Tatínek na violu. Tam bylo nějaké představení vždycky. Byla tam scéna, tak jsme se tam chodily na balkón s maminkou dívat. K otevření té nové sokolovny tatínek složil pochod, slova i hudbu. Umím ji do dneška zazpívat. Byla to jednoduchá, ale krásná písnička." -"Nechtěla byste nám ji zazpívat? Aspoň kousek?" - " Zazpívám, no, můžu vám ji zazpívat. Pod Bohdalcem stojí krásná sokolovna, bratrům z Michle, těm se nikdo nevyrovná. V pažích mají sílu, v srdci český vzdor, v bratru Pechmanovi mají velký vzor. Bez bázně na stráži svojí vlasti stojí. Na stráž, na stráž, na stráž, na stráž, na stráž, tak volá prapor náš.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 12.06.2020

    (audio)
    duration: 01:20:56
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Hlavně nefňukat

Eva Lipovská, dobová portrétní fotografie, Praha, 1948
Eva Lipovská, dobová portrétní fotografie, Praha, 1948
photo: archiv pamětnice

Eva Šteklová se narodila 22. ledna 1928 v Praze. Rodiče Theodor a Metodějka Lipovští pocházeli z Hané a krátce před jejím příchodem na svět se odstěhovali do Prahy, aby si ekonomicky polepšili. Oba byli chalupníci, vypomáhali sedlákům při žních a v zimě jezdili na řepnou kampaň do cukrovaru v Kojetíně. V Praze-Michli bydleli v malém bytě s jedním pokojem a kuchyní, kam se jim postupně narodily tři další dcery a po letech ještě pátá. Otec byl malířem pokojů, matka doma šila, dcery jí musely pomáhat. Jednou se opozdili s placením nájmu a dostali z bytu výpověď. Rodiče vedli svých pět dcer přísně. Celá rodina chodila do Sokola a do Církve československé husitské, otec, živnostník, byl členem Národně socialistické strany. Eva se vyučila prodavačkou v textilu ve známém obchodě Kohn & Neumann v Celetné ulici v Praze 1. Cvičila na dvou Všesokolských sletech na Strahově, v roce 1938 a 1948, vždy s velkým nadšením. V květnovém povstání 1945 bojoval otec na barikádách a nejstarší sestra ošetřovala raněné. Po válce odjela pamětnice na tříměsíční brigádu do nově osídlovaných Sudet. Eva se vdala za svého kolegu z práce Jaroslava Štekla, měla s ním dvě děti a celý profesní život pracovala na různých pozicích v textilním obchodě. Její manžel byl krátce v roce 1968 ředitelem pražského Domu módy, jako nestraník byl v době normalizace z postu sesazen a pracoval jako ekonom. Obě děti odešly studovat a začít nový život do USA, Eva je několikrát navštívila. Dcera Eva se stala profesorkou, věnuje se slavistice a je autorkou několika odborných publikací.