Ján Šramko

„Nejotřesnější, to si vzpomínám, to jsem viděl na vlastní oči. Byl tam obchodník s oděvy, Bruner* se jmenoval. Byl to Němec. Do které strany německé připadal, nevím. A tak tato Rudá garda tenkrát – a to je pravda, to mě mrzí, že to tak bylo – ho dali na vůz bez žebřin, jenom plato, a vozili ho po městě na ukázku svázaného, spoutaného vleže. A tenkrát jako kluci s Dušanem Kyblem jsme říkali: ‚Co kdybychom mu rozřezali ty pouta?‘ Možná by nám něco dal. Protože Bruner, obchodník, toho jsme znali, máma občas chodila koupit k němu nějakou košilku. Věděli jsme, že má peníze. To byl nejstrašnější obrázek v životě, který jsem viděl v životě v Liptovském Mikuláši po skončení války.“ – „Jak to s ním dopadlo?“ – „Zastřelili ho.“ * popř. Brunner – přesnou psanou podobu jeho německého jména pamětník při natáčení neuvedl, stejně tak tomu bylo v případě jména jeho kamaráda Dušana.

„Já jsem si vždy vážil jejich výsledků ve druhé světové válce, oběti a to všechno. Když ta armáda udělala takový podraz – armáda, teda ti chlapi za to nemohli, to velení, tak co chcete? Můžete je mít ráda? Nemůžete. To je stejné jako kdyby mi soused chodil za ženou, když jsem pryč. Nebo násilně vtrhnul a vzal si, co chtěl. To je to samé. Říkam – dodnes, a neodvolám, byla to čistá, podle všech pravidel, okupace.“