The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Šprinclová, roz. Hůrková (* 1924  †︎ 2018)

• narozena v roce 1924 ve Vídni

• totálně nasazena, práce průvodčí v tramvaji

• 1945 – odchod za budoucím manželem do Československa

• pobyt v pracovním táboře

• stěhování do Slavonic – práce v kavárně, v textilce Otavan, v restauraci Alfa a dalších podnicích

• za socialismu občas tlumočila při vyšetřování zadržených osob na státní hranici

Helena ŠPRINCLOVÁ

Přišli pro mě, abych šla tlumočit...

Helena Šprinclová, dívčím jménem Hůrková, se narodila v roce 1924 ve Vídni, která byla jejím domovem až do závěru druhé světové války. Pamětnice pochází z rodiny, která měla tak jako mnoho dalších obyvatel rakouské metropole české předky. Vychovávala ji babička, která bydlela v Döblingu v devatenáctém vídeňském okrese. Zde se také Helena vyučila prodavačkou a pracovala v obchodě. Po vypuknutí druhé světové války však musela jako mnoho jiných nastoupit do „pracovní služby“, v níž ženy a dívky vykonávaly profese mužů povolaných do německé armády. Během války tak pracovala jako průvodčí v tramvaji. Nucené zaměstnání jí ovšem zásadně změnilo osobní život. Při jedné službě se v tramvaji seznámila se svým budoucím mužem, který ve voze právě cestoval. Jednalo se o Čecha, předválečného československého občana, který byl během války ve Vídni totálně nasazen. V roce 1944 se jim narodil syn. Porod prvorozeného dítěte ovšem provázely dramatické okolnosti, neboť toho dne Vídeň zažila jeden z mnoha náletů spojeneckých letadel. Po válce se pak Heleně narodily ještě další čtyři děti.

Na jaře 1945, ještě před příchodem Rudé armády do Vídně, odjela Helena se svým budoucím manželem do jeho bydliště v moravských Dačicích. Chtěli tam jeho příbuzným ukázat syna. Původně to měla být pouze krátkodobá návštěva, ale rychlý postup Rudé armády a obsazení Vídně sovětskými vojáky začátkem dubna 1945 jejich plány změnil. Helena se do obsazené Vídně již nevrátila. Zůstala v Dačicích, kde ji také zastihl konec války. Jako německy mluvící „cizinka“ zde ovšem nebyla – zvláště v prvních poválečných dnech a týdnech – ušetřena perzekuce a diskriminace. „Na konci války přijeli Rusové. Dopoledne jsem je byla vítat ve městě, odpoledne pro mě přišli a byla jsem internovaná. To bylo hrozné. Já jsem ještě neuměla česky a tam nás hlídali s flintami. Ještě před námi tam byli ubytovaní Němci (němečtí uprchlíci, tzv. národní hosté – pozn. ed.), kteří utíkali před bombami. Spalo se na slámě, k jídlu byl starý chleba, všechno bylo plesnivé. Dozorce mi řekl, že tady budu uklízet, a já jsem to furt nechápala. Pak mi řekl, že tam budu i spát...“

Helena měla během internace konflikt se sovětskými vojáky a zažila nemilou příhodu, jakou znají mnozí, nejen německy mluvící pamětníci. „Chodili tam Rusáci, skákali do oken a říkali: ,Davaj časy!‘ Měla jsem krásné hodinky, on jich měl už plnou ruku a já řekla, že nedám. Vytáhl pistoli a tlačil mě ke zdi. Byl by mě zastřelil, tak jsem mu hodinky dala.“

Sovětští vojáci však pro německé ženy a dívky představovali ještě větší riziko, protože je často znásilňovali. Také proto Helenu s dalšími ženami preventivně přestěhovali z internačního tábora do budovy četnické stanice, kam si vojáci Rudé armády netroufli. „Byly tam nějaké školačky a dvě ženy v jiném stavu. Četníci byli ve vile naproti. My jsme tam spaly, a když ráno přišli ze služby, tak si lehli na naši postel.“ 

V internaci byla Helena odloučena od svého syna, kterého hlídala česká babička. Její přítel a budoucí manžel vykonával v té době strážní službu v okolí Dačic a o zadržování své nastávající zpočátku ani nevěděl. Přestože byla po několika dnech z internace propuštěna, měla nadále jako „Němka“ nařízenou pracovní povinnost, kterou vykonávala v místní škole, kde byli ubytovaní sovětští vojáci.

Z Dačic se ale poměrně brzy odstěhovala do Slavonic. Manžel tam dostal místo národního správce kavárny na náměstí a ona v podniku vypomáhala. Do Slavonic se přistěhovali ještě v době, kdy tam stále ještě bydlela většina původních německých obyvatel. Pamětnice byla přímým svědkem divokého odsunu, který tam prováděl partyzánský oddíl plukovníka Vladimíra Hobzy. Při sledování vysídlovací akce na slavonickém náměstí se málem dostala do konfliktu s jedním z partyzánů, když chtěla utišit jedno z dětí ve skupině vysídlenců. „Na silnici stály proudy lidí, kteří šli do odsunu, a hlídali je vojáci. Začalo tam brečet děcko, které ztratilo cumel. Šla jsem do kavárny, vzala cumel svému synovi a dala jsem ho mámě toho děcka. Hlídající voják se mě zeptal, jestli chci jít taky do odsunu, a já jsem mu odpověděla: ,Klidně, mně je to jedno.‘“ Helena koneckonců byla rakouskou státní příslušnicí. Nešla by tedy do neznáma, ale vrátila by se do své domoviny.

Pamětnice nakonec ve Slavonicích zůstala. Jako Rakušanka, která navíc neuměla česky, neprožívala zvláště v prvních poválečných letech příliš šťastné období, ale zvykla si a časem se česky naučila. „Nemůžu naříkat, že lidé tady byli zlí, ale to víte, já jsem ze začátku neuměla česky a ti, co uměli německy, se báli promluvit, tak jsem se holt naučila česky. Žádné kurzy tady ale nebyly.“ Koncem září 1945 měla svatbu a získala československé občanství.

S nabytím československého občanství Helena ovšem ztratila původní rakouské, což jí později zkomplikovalo cesty do Rakouska, kde měla většinu příbuzných. V roce 1949 jela do Vídně na pohřeb své babičky, ale to bylo na dlouhou dobu naposledy. Následujících 24 let povolení k vycestování nedostala. Do rodné země se mohla znovu podívat až na počátku sedmdesátých let. „Slyšela jsem v televizi, že lidi musí dostat povolení, protože by to bylo odloučení od rodiny. Tak jsem zajela do Jindřichova Hradce na pasové oddělení, kde mi dali povolení, a já pak mohla jet. Ale děcka jsem s sebou vzít nesměla.“

Mezitím pamětnice prožívala každodenní starosti. Když poúnorový režim rušil živnosti i národní správy v pohraničí, byla znárodněna také kavárna na slavonickém náměstí a Helena si musela hledat novou práci. Zatímco manžel se po nuceném odchodu z funkce národního správce uplatnil jako typograf, ona si našla místo v textilním podniku Otavan. Zůstat nečinná nechtěla ani po odchodu do důchodu, a tak pracovala ještě v řadě dalších zaměstnání. Jednu činnost ovšem dělala nerada, a to tlumočnici a překladatelku při vyšetřování zadržených narušitelů hranic. „Dvakrát třikrát do roka mě zavolali na četnickou stanici, když chytili někoho, kdo utíkal z Východního do Západního Německa. Já jsem musela na stanici překládat.“

Přestože poúnorový režim pamětnici dlouhá léta odpíral cestu k příbuzným do Vídně a ještě v padesátých letech ji označoval za „státně nespolehlivou osobu“, hodila se komunistickému bezpečnostnímu aparátu její perfektní znalost němčiny. Přes česko-rakouskou hranici v okolí Slavonic se totiž snažilo přejít mnoho občanů Německé demokratické republiky, kteří se chtěli dostat do Západního Německa. Protože německo-německé hranice byly přísně střežené a zcela nepropustné, doufali, že přes území Československa a Rakouska bude útěk snazší. Většinou však doufali marně.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočila a zpracovala Sandra Kreisslová.

K problematice divokého odsunu na Slavonicku blíže: HAVLÍK, Bohumil, Perzekuce a odsun Němců z jihovýchodní Moravy 1945-1946, Vlastivědný sborník Vysočiny 12, 2000, s. 150-175, zvl. s. 155-159.