Helena Šprinclová, roz. Hůrková

* 1924  †︎ 2018

  • „Začátek byl dobrý, tam bylo pěkný všechno. Pak když byla holt válka, to bylo hrozný. To bylo pořád do sklepa, my jsme měli všechno ve sklepě, aby se to nemuselo denně tahat dolů. Jako věci, co jsme tak potřebovali. No hrozný, tam se nesmělo svítit, tam se nesmělo topit, v zimě to bylo hrozný, když byl nálet, okna otevřít, aby se nerozbily.“

  • „Rusáci do oken skákali, v sokolovně jsme byli v Dačicích. ,Davaj časy!‘ A já měla tak krásný hodinky a on už jich měl plnou ruku. A já mu říkala, že nedám, že má. Tak on vytáhl pistoli a tlačil mě ke zdi, já honem dolů, on by mě zastřelil, tak jsem mu dala ty hodinky.“

  • „A oni ji vedli dva dozorci a ona se vyškubla a šla. Ona klesla napřed do kolen, tak ji drželi a ona se vyškubla a šla a věšeli ji tam. To bylo ohrazený, tam směli jen ti od těch popravených synů a my jsme tam směli, poněvadž on muž ji dovezl.“

  • „Tam stály na silnici proudy, ti šli všichni do odsunu, a než se tam dostali, tak tam stáli. Tady byli vojáci a hlídali ty, co mají jít do odsunu. A malé děcko začalo brečet, že ztratilo cumel. A můj syn, ten měl cumel, tak já šla do kavárny, vzala mu cumel a dala jsem to té mámě pro to děcko. Vždyť to děcko za nic nemohlo. A ten voják říkal, jestli chci jít taky do odsunu, tak jsem říkala, klidně, mně je to jedno.“

  • „To pro mě vždycky přišli tlumočit. Němci utíkali z Východního do Západního a to vzali tady přes nás do Rakouska a tam do Západního.“

  • Full recordings
  • 1

    Slavonice, 23.11.2013

    (audio)
    duration: 50:07
Full recordings are available only for logged users.

Přišli pro mě, abych šla tlumočit

Helena  Šprinclová, roz. Hůrková
Helena Šprinclová, roz. Hůrková
photo: Dobové foto z archivu pamětnice, součastné foto vytvořeno sběračem.

Helena Šprinclová, rozená Hůrková, se narodila v roce 1924 ve Vídni, kde žila až do závěru druhé světové války. Pochází z rodiny, která měla české předky. Vyučila se prodavačkou, ale v době druhé světové války měla nastoupit do továrny v rámci pracovního nasazení. Tomu se nakonec vyhnula díky možnosti pracovat jako průvodčí tramvaje. Ve voze elektrické dráhy se také seznámila se svým budoucím manželem. Jednalo se o Čecha, který byl tou dobou ve Vídni totálně nasazen. Ještě před koncem války se jim ve Vídni narodil první syn. Na jaře 1945 odjeli společně do partnerova bydliště v Dačicích, kde je také zastihl konec války. Do Vídně se pamětnice již nevrátila. Zůstala nejprve v Dačicích, kde byla jako německy mluvící „cizinka” krátkou dobu internována v pracovním táboře. Poté odešla do pohraničních Slavonic, kde její muž vykonával strážní službu. Zde zažila divoký odsun místních německých obyvatel, byla svědkem internace a poprav skutečných nebo jen domnělých kolaborantů. Na podzim 1945 se provdala za otce svého dítěte a získala tak československé státní občanství, zároveň však ztratila rakouské. V prvních poválečných letech Helena zažívala častá příkoří pro svůj rakouský původ a situaci jí komplikovala také skutečnost, že ještě několik let po válce neuměla česky. Po válce se snažila být v kontaktu s příbuznými ve Vídni. Ještě v roce 1949 mohla odjet na návštěvu do rodného města, ale další cesty jí pak byly 24 let odepřeny. Rakousko mohla znovu navštívit až v sedmdesátých letech. Přestože byla ještě v padesátých letech označována za státně nespolehlivou osobu, využíval ji komunistický bezpečnostní aparát v oblasti ostrahy státních hranic. Jako rodilá Rakušanka mluvila Helena Šprinclová dokonale německy, což se hodilo pohraničníkům a Státní bezpečnosti při vyšetřování německy mluvících osob zadržených na státní hranici.