Dana Spálenská

* 1950

  • „My jsme jezdili na besedy, jednou jsme byli pozvaní na Jistebsko. Tam lidi fandili sáňkování, kladly se různé otázky, jedna z otázek zněla, jaké jsme měli oblečení v Innsbrucku. Už nebylo nejlepší, tak pěkné jako v Grenoblu. Někdo řekl, že jsme měli oteplováky takové oranžové, oranžová nebyla moc v módě, a že jsme vypadali jako metaři. Jedna paní, nějaká stará komunistka, se toho chytla a napsala dopis, myslím na Národní frontu, kde se všichni tihle lidi scházeli. Řekla, že není možné, aby někdo reprezentoval republiku a řekl, že oblékání je dobré pro metaře. Jmenovala tam mě a napsala, že není možné, abych dál reprezentovala republiku. Mého otce se to tedy hodně dotklo, chtěl jít na městský úřad do Jistebska, aby se to tam projednalo, že se nic takového neřeklo, pak to nechal plavat. Přišlo mně, že nemůžu reprezentovat, že nedobře hovořím, i když jsem to neřekla. Ale to už je jedno, přece se nebudu bránit. Já už jsem chtěla skončit. Není to sranda, máte barák, stavíte barák, dítě, práce, vaření, žehlení a všechno možné. Já jsem takový optimista, chvilku mě to štvalo: ‚To se ti psalo,‘ říkala jsem si, ‚když mně chceš ublížit‘ – té ženské. Já snad věděla i to jméno. Ale to už nevím, to už si nepamatuju, je to strašně dlouho.“

  • „V Mariánských Lázních byla taky dráha, spíš bobová, ale jezdili jsme tam i my sáňkaři. Byla tam jedna zatáčka, když prováděli lázeňské hosty, říkali jim, že je to zatáčka smrti. Byla prudká a hlavně hodně dlouhá. Když jste najeli brzo, tak vás shodila a na konci vyhodila nahoru. Nepovedlo se mi to projet, vypadla jsem ze saní, ne, držela jsem sáně a jela jsem obličejem po ledovém mantinelu. Měla jsem brýle, neměla jsem kryt. Strhala jsem si obličej, asi jsem chvilku zůstala v bezvědomí, ležela jsem tam a slyšela, jak na mě volají: ‚Dano, Dano!‘ Vytáhli mě ven, mně tekla krev, položili mě, hlavu zalomili, teď ta krev, začala jsem se dusit. Vytrhla jsem se jim, zavolali sanitku, houkající sanitka mě vezla do nemocnice. Vím, jak to vypadá na chirurgii v Tanvaldě i všude možně, nábuchy lidí, nikoho před sebe nepustí. Já tam přišla, nevím, jak jsem vypadala, lidi se rozestupovali a udělali mně pěšinku. Došla jsem hned ke dveřím, doktor říkal: ‚Nebudu vám dávat injekci.‘ Měla jsem utržený nos nahoru. ‚Já vám to jenom sešiju.‘ Sešil mi to bez umrtvení, to šlo, jen asi dva stehy. Pusu jsem měla oteklou, tady a tady. Vypadala jsem jako Quasimodo, nos byl třikrát větší, zalepili mně to nejhorší a říkají: ‚Zůstanete tři dny ležet.‘ Říkám: ‚Nemůžu,‘ bylo to v sobotu, ‚my v pondělí jedeme na mistrovství světa do Königssee.‘“

  • „My jsme byli potom po olympiádě, kdo byl do šestého místa, byli jsme pozvaní k Dubčekovi. Mám fotku, nevím, kde je. Pan Raška tam byl s manželkou, Hanka Mašková, hokejisti tam byli. Já byla osmnáctiletá, koukala jsem jak hloupá, vím, že se mě Dzurilla ujal, staral se o mě. Co jsme u Dubčeka dělali, to si přesně už nepamatuju, vím, že jsme se tam fotili. Celou dobu byl hodný a staral se o mě, já holka nevěděla, co a jak. Mám ještě vzpomínku na pana Dubčeka, připadal mi strašně hodný, politik přece takový nemůže být tak strašně hodný. To musí být ostřejší člověk. Strašně se mu líbila Hanka Mašková, furt s ní hovořil, furt byli spolu.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 08.05.2022

    (audio)
    duration: 02:05:19
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Bronzová legenda byla po bouračce jak Quasimodo. Strach odhodila hned

Dana Beldová, provdaná Spálenská, na zimní olympiádě v Grenoblu 1968
Dana Beldová, provdaná Spálenská, na zimní olympiádě v Grenoblu 1968
photo: archiv pamětníka

Dana Spálenská se narodila jako Beldová 10. února 1950. Otec Jaroslav Belda a matka Anastázie Beldová žili ve Smržovce na Jablonecku. Jaroslav Belda byl známým funkcionářem sáňkařského sportu a přivedl k němu i dceru Danu. Měla ještě o pět let starší sestru, která také závodně sáňkovala, po úrazu ale skončila. Dana Spálenská dosáhla prvního velkého úspěchu ještě jako studentka gymnázia v Tanvaldu. V západoněmeckém Berchtesgadenu získala v roce 1968 titul juniorské mistryně Evropy. Ve stejném roce odjela na zimní olympijské hry ve francouzském Grenoblu, kde skončila šestá. Jako jedna z prvních sportovkyň – olympioniček šla tehdy na testy ženskosti, úspěšně jimi prošla. V roce 1969 vybojovala na mistrovství Evropy juniorek ve švédském Hammarstrandu druhé místo. Po gymnáziu si doplnila vzdělání na střední škole pro rehabilitační sestry a začala pracovat v nemocnici v Tanvaldu. Primář MUDr. Leraus ji bez problémů uvolňoval na soustředění i na závody. V roce 1970 měla těžkou havárii na dráze v Mariánských Lázních, rychle se ale vrátila k závodům. Na olympiádu v Sapporu 1972 neodcestovala, Československý olympijský výbor tam kvůli nedostatku peněz nevyslal žádného sáňkaře ani sáňkařku. V listopadu 1972 se jí narodila dcera Lucie, v prosinci začala znovu trénovat. V roce 1975 získala bronzovou medaili na mistrovství světa v Hammarstrandu, o rok později završila svou reprezentační kariéru 10. místem na zimní olympiádě v Innsbrucku. K jejímu ukončení přispěla poolympijská beseda v malé vesnici. Jedna přesvědčená komunistka ji udala, že na besedě kritizovala oranžové reprezentační oblečení, což však nebyla pravda. Poté co přestala závodit, trénovala děti. Pracovala dál v tanvaldské nemocnici, po roce 1989 začala podnikat jako fyzioterapeutka. V roce 2022 žila ve Smržovce.