Marlene Smolková

„1968 dělal (manžel) ještě předsedu na Božím Daru, ale nesouhlasil s tím. Pamatuju si, že oni (okupanti) chtěli ubytování… to se dnes jmenuje hotel Anna, to byla ubytovna národního výboru nebo jen taková noclehárna. A on jim to nedovolil. Já jsem tenkrát dělala tady v krámě, to už jsem měla starší dceru. Nesměli jsme jim nic prodávat, takové to bylo hrozné. Manžel měl ještě tajemníka a já nevím, jak se to všechno jmenovalo na té radnici. Tak tam (okupanti) vtrhli, radnici zamknuli, zvenku stáli v obležení. Ty druhé pustili, ale manžela si tam nechali, on tam snad byl tři dny zavřený. Potom nějakým zadním okýnkem utekl. Stáli zepředu a měli namířeno. My jsme jenom koukali. Už jsme měli služební telefon a najednou mi volal z hotelu ze Zeliňáku, že je tam, v noci tam byl. Druhý den jsme tam šly s malou.“

„Nevím, jak se jim říkalo… finančníci. Ti prý přišli do těch baráků a lidem řekli, ať jsou za dvacet minut venku. Nějací šli pěšky, někteří měli vozíky, ale to nebylo v jeden den, to bylo po čase. Ještě v roce 1946 se to tady vylidnilo. Pak už tady zbyly jenom tři rodiny, pan Fikl, my a ještě paní Svítilová s vnučkou. Pamatuju si, že jsme měli takové černé bedny popsané a v tom věci. A ten jeden finančník říkal (tátovi): ‚Připrav si věci a někdo pro tebe přijde.‘ A nepřišel, tak zůstal a čekal pořád. A tím pádem jsme zůstali. Byli jsme tady dva roky… a pamatuju si, že jsme tu byly jenom ty tři rodiny.“