Jaroslav Škaloud

„Všichni dostali už umístěnky, už jsme měli ušité ty důstojnické obleky, připravovaly se osobní průkazy, dělaly se zkoušky na auto, to byla jediná výhoda, že jsem za třicet pět korun získal řidičský průkaz na všechno, ale potom mi dali, když jsem odcházel, jenom na osobní vozidla a motorku, no a já jsem furt nic nedostával. Tak jsem šel za tím svým náčelníkem a oni řekli: ‚Hele, to půjdeš k tomu raketovému vojsku.‘ Tak jsem šel za tím svým nadřízeným a říkal jsem: ‚Soudruhu nadporučíku, já jsem zatím nedostal žádnou umístěnku, můžete mi vysvětlit, co bude?‘ On nic neřekl a následující den mě zavolali, že mám jít k náčelníkovi učiliště. Tak jsem si připravil nějakou řeč, já jsem se tam ohlásil, tam byl výbor KSČ a ten náčelník a zároveň tam byl ten zástupce pro věci politické a nechali mě nahlásit a ten náčelník vstal a říkal: ‚Navrhuji ministru národní obrany vaše vyloučení z učiliště, protože není záruka, že budete vychovávat vojáky v duchu lidově demokratického zřízení. Můžete odejít.‘ Tak jsem odešel. Od té doby v těch kasárnách se mnou nepromluvil skoro nikdo. Akorát jsem chodil k jídlu, než přišlo potvrzení z ministerstva obrany, že jsem vyloučený.“

„Všechno se to trošku změnilo v roce 1945, protože tato oblast se dostala do správy americké okupační armády, kteří v té vesnici, v Čekanicích, byl zámek, který měli obsazený a u toho zámku měli jednak tábořiště a jednak se snažili přicházet do styku s obyvatelstvem. A u toho sedláka, co jsme bydleli, byla babička, ohnutá téměř do půl pasu, která v mládí pracovala v Chicagu. A ta uměla dokonale anglicky, tak oni k nám chodili, protože cítili to domácí prostředí, a ten sedlák jim dával brambory a oni dávali protihodnotu, nějaké konzervy, a hlavně, co mě zajímalo nejvíc, pomazánku z burských oříšků. A ta tam byla ve spíži v takovém pětikilovém balení, a když jsem šel kolem, tak jsem vždycky tou rukou do toho hrábl a měl jsem na půl hodiny co dělat.“