The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Škaloud (* 1935)

• narodil se 3. února 1935 v Bratislavě

• v roce 1939 se přestěhoval s rodiči do Prahy

• otec Jaroslav Škaloud, bankovní úředník, byl odsouzen k nuceným pracím v Kladně

• matka Růžena Škaloudová byla v domácnosti, později pracovala v Armabetonu

• v letech 1950–1952 pamětník vykonával praxi ve Spofě a učil se na lučebníka léčiv

• v roce 1954 dokončil dvouletou chemickou průmyslovku

• nastoupil do vojenského učiliště v Litoměřicích, později v Martině

• v roce 1957 byl vyloučen z armády a nastoupil jako laborant do Fyziologického ústavu ČSAV

• v letech 1958–1963 dálkově vystudoval chemickou a elektrotechnickou průmyslovku

• od roku 1964 pořádal lyžařské kurzy

• v roce 1989 byl předsedou stávkového výboru ve Fyziologickém ústavu ČSAV

• v letech 1991–1999 vedl v ústavu dílny a údržbu

• v roce 2025 žil v Praze

Se špatným posudkem po vyloučení z armády se místo hledá těžko. Ve Fyziologickém ústavu ČSAV v Praze-Dejvicích naštěstí dokázali přimhouřit oko, ačkoli se psala padesátá léta. 

Slovenský stát je v Bratislavě nechtěl

Rodiče Jaroslava Škalouda pocházeli z chudých poměrů z Liberce, tehdejších Sudet. Pamětníkova maminka Růžena Škaloudová dostala základní vzdělání v češtině, ale navazující obchodní škola byla už německá. „Celý život, ač byla veliká vlastenka, když chtěla počítat rychle, tak počítala německy, včetně německého těsnopisu,“ začíná vyprávět svůj příběh pamětník. Jeho tatínek Jaroslav Škaloud vystudoval Českou obchodní akademii v Jablonci nad Nisou a po maturitě v roce 1925 nastoupil na místo v bratislavské bance. Tam se jim 3. února 1935 narodil prvorozený syn Jaroslav a o dva roky později k němu přibyl druhý syn Zdeněk.

Po vzniku samostatného Slovenského státu v roce 1939 se rodina musela vrátit do Čech. Odstěhovali se do Prahy, kde otec sehnal bydlení nedaleko vršovického nádraží. „Byl to noblesní dům, kde jsem musel dámy oslovovat ‚milostpaní‘ a zdravil jsem je ‚ruku líbám‘,“ říká Jaroslav Škaloud, který začal ve Vršovicích chodit do školy. Často ve škole chyběl: buď stonal, nebo, když sirény hlásily nálet, posílali žáky domů. „A my jsme si šli hrát kolem Botiče, tak z té školy moc nebylo,“ vzpomíná pamětník.

Za války malý Jaroslav rád chodíval s rodinou na Pankrác za strýčkem Františkem Müllerem, bývalým legionářem, který se vrátil z Ruska až na začátku dvacátých let a stal se dozorcem v pankrácké vězeňské nemocnici. Strýček však skončil špatně. Vynášel z nemocnice motáky, nacisté ho odhalili a deportovali do koncentračního tábora. Na konci války se pokusil utéct z pochodu smrti. Schoval se v jedné stodole ještě na německé straně, ale objevil ho jeden z vojenských příslušníků doprovodu a zastřelil ho. 

Konec války byl pro kluky ráj

Dne 14. února 1945, když letěly bombardéry na Drážďany, měli Škaloudovi k obědu husu, kterou pamětníkova maminka vykrmovala na balkoně. Protože ale v té době sirény houkaly častěji a nic se pak nedělo, rozhodl tatínek, že si nebudou kazit oběd a nepůjdou do sklepa. Jaké to bylo překvapení, když začaly padat bomby a několik menších zápalných dopadlo i na dvůr, kde měla maminka zrovna pověšené prádlo. 

Během Pražského povstání vyrostla nedaleko domu, kde bydleli, barikáda. Malý Jaroslav dostal od strýčka šavli a vyběhl bránit Prahu. „Chvílemi jsem byl na barikádě, než mě rodiče odchytili a zase zatáhli do sklepa,“ směje se pamětník. Krátce po osvobození prohledávali s kamarády vršovické kasárny. Do kůlny na dvoře nanosili spoustu vojenského materiálu včetně pancéřových pěstí a bajonetů nebo si půl roku hráli v obrněném transportéru, který stál před domem. 

Škaloudovi už před válkou jezdívali v létě do Čekanic u Blatné, kudy vedla demarkační čára a kde jim sedlák pronajímal světničku. Bydlela u něj babička, která prožila mládí v Chicagu a uměla anglicky, a tak k nim Američané rádi chodili. Sedlák jim dával brambory, oni jemu na oplátku konzervy a do té doby u nás neznámou burákovou pomazánku. „A ta byla u nás ve spíži, pětikilové balení, a já si vždycky do toho hrábnul a měl jsem na půl hodiny co dělat,“ směje se pamětník a lituje, že vojáci před odjezdem spálili výstroj, takže si nemohl nic nechat.

Těžkou sociální situaci vyřešila vojenská škola

Jaroslav Škaloud si moc přál jít na chemickou průmyslovku. Nebylo to však tak jednoduché, protože aby ho vzali, musel mít nejdříve desetiměsíční praxi. Nastoupil tedy ve Spofě – závodě Dolní Měcholupy, ale tam zase měli podmínku, že musí současně nastoupit do tříletého učení na „lučebníka léčiv“. Nezbylo než se podvolit, a tak dospívající Jaroslav vždy po týdnu střídal činnost v továrně, učebním závodě a mezitím trávil týden v „základní odborné škole pro drogisty a chemické laboranty“ na Vinohradech. Škola měla naštěstí vysokou úroveň. Na „učňáku“, který nakonec zkrátili na dva roky, se pamětníkovi líbilo. Bylo to začátkem padesátých let, když začal jezdit lyžovat na podnikovou chatu do Krkonoš a závodit v Dělnických hrách mládeže ve slalomu, sjezdu a skoku. V roce 1952 se už bez problémů dostal na dvouletou chemickou průmyslovku. Školu dokončil v roce 1954 a chtěl pokračovat další dva roky. Ředitel jim to slíbil, ale slovo nedodržel. 

V té době se Škaloudovi octli ve velmi svízelné sociální situaci. Pamětník sice dostával ve Spofě studijní stipendium, které s bídou pokrylo jeho režii, maminka však ještě nepracovala, pouze si přivydělávala háčkováním za směšný peníz. Pamětníkův bratr Zdeněk vážně psychicky onemocněl a tatínek, bývalý člen národních socialistů, kterého v roce 1948 komunisté nejprve krátce věznili a následně poslali na několik let do kladenských dolů, se vrátil do banky, kde dostal velmi nízký plat. A aby toho nebylo málo, rodina při obou měnových reformách (hned po válce a později ve třiapadesátém) přišla o veškeré úspory a žila na hranici chudoby. 

To všechno byly důvody, proč Jaroslav Škaloud kývl na nabídku, aby nastoupil na Vojenské chemické učiliště v Litoměřicích, kde bylo o studenty dobře postaráno. „Dostal jsem všechno od bot až po kartáček na zuby,“ říká pamětník. Jen komunistické ideologie bylo až moc – hlavní učebnicí byly Dějiny VKS(b). Mladý Jaroslav, kterého podle jeho slov „dostrkali“ do plukovního výboru ČSM, kompenzoval vymývání mozků tím, že si nechal z domova poslat Hovory s TGM a Neffův Filosofický slovník. A provokoval – jednou na něj prasklo, že kamarádům poradil, aby z kulometu vyndali při výcviku úderník, jindy, když si na ruku omylem kápl zředěný yperit a nenahlásil to, ho obvinili, že se záměrně poškodil, nebo mu zabavili nezákonně drženou pistoli Walter 7.65, kterou dostal od strýčka, bývalého celníka, ale především začali s kamarádem vydávat nástěnkový časopis „Ventilátor“, kde si z řady věcí dělali legraci, což se vedení a místní organizaci KSČ nelíbilo a začal pro ně být nepřijatelný. V závěru druhého ročníku zástupce velitele učiliště pamětníkovi oznámil, že na něj buď podají žalobu, nebo může bez postihu odejít do nového učiliště pro techniky radiolokátorů v Martině, kde potřebovali nabrat žáky. Řešení bylo nasnadě. 

Vyloučení z armády

Učiliště v Martině bylo, jak pamětník říká, luxusní – měli uklízečky pro společné prostory, ústřední topení a teplou vodu. I výuka byla kvalitní a navíc mohl o sobotách lyžovat na Martinských holích. Jenže i tam začali se stejným kamarádem vydávat nástěnkový „Zpravodaj“, který byl důstojníkům trnem v oku. Po závěrečných zkouškách v roce 1957 už měli všichni absolventi ušité důstojnické uniformy, průkazy a umístěnky, jen Jaroslav Škaloud pořád nic. Požádal tudíž náčelníka učiliště o rozhovor. Ten ho přijal za přítomnosti ostatních členů výboru KSČ, nepustil ho ke slovu a bez dalšího vysvětlování mu sdělil, že podá návrh ministrovi národní obrany na jeho vyloučení z armády, protože není záruka, že bude vojáky vychovávat v duchu lidově demokratického zřízení. Po týdnu, kdy si Jaroslava Škalouda nikdo nevšímal, přišlo z ministerstva vyloučení a on dostal jízdenku do Prahy. 

Se špatným posudkem z armády se místo hledá těžko. Nakonec se pamětníkovu otci podařilo syna „upíchnout“ jako laboranta v biochemické laboratoři oddělení doc. MUDr. Arnošta Gutmanna ve Fyziologickém ústavu ČSAV v Praze-Dejvicích. V práci s ním byli spokojeni, jenže po maďarských událostech v šestapadesátém roce přišly prověrky a pamětníka měli propustit. Naštěstí po zákroku ředitele ústavu prof. MUDr. Zdeňka Servíta a vedoucího pamětníkova oddělení mohl v ústavu zůstat na „záruční dobu“ dvou let s tím, že na něj bude dohlížet výbor ústavní organizace KSČ a za to že převezme vedení ústavní organizace ČSM. Tu přeměnil na úspěšný turistický oddíl. 

Vznik lyžařského oddílu Škadok

Na přelomu padesátých a šedesátých let si Jaroslav Škaloud dodělal nástavbu chemické průmyslovky a elektrotechnickou průmyslovku a obě zakončil maturitou. Vedoucí mu doporučil, aby pokračoval ve studiu na vysoké škole, ale to už bylo, jak sám říká, nad jeho síly. Od roku 1964 začal pořádat o zimních prázdninách lyžařské kurzy pro děti zaměstnanců. Kurzy rozšířili i na Vánoce a přibrali ostatní děti zaměstnanců krčského areálu ČSAV. Z některých účastníků kurzů se časem zformovala společnost, která si začala říkat Škadok (název vznikl nechtěným zkomolením jména cestovní kanceláře Čedok), která existuje dodnes. Když už bylo dětí moc, využil Jaroslav Škaloud nabídky Mikrobiologického ústavu, který měl horskou chatu v Jáchymově, a začali do ní od roku 1970 jezdit. S dětmi postavili „hroznový“ vlek (kotvu) a později salaš. „A proto, že bylo dospělým líto, že děti jezdí, a oni ne, tak jsem zřídil takzvané lednové kurzy pro dospělé a jejich děti,“ vypráví pamětník, který paralelně dělal ještě lektora přípravy cvičitelů pro ČSTV a Pražskou odborovou radu. 

Netušili, že s nimi na lyže jezdí americký diplomat

Členové Škadoku se začali stýkat celoročně buď u manželů Škaloudových, nebo u členek oddílu, sester Jany a Daniely Komersových. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy některé děti z oddílu s rodiči emigrovaly, pamětník si s nimi dopisoval, ale žádné potíže kvůli tomu neměl. Problémy začaly až v okamžiku, kdy v sedmasedmdesátém roce přivedla Jana Komersová do společnosti mladého sympatického Američana Rexe Himese, o němž ze začátku nikdo netušil, že se jedná o amerického konzula. Rex Himes mluvil obstojně česky a účastnil se jejich oslav, cvičení i lyžařských zájezdů. Jeho aktivita ovšem neunikla StB, která na něj a na Janu Komersovou vedla obsáhlé svazky pod názvem Akce Hélium a Atlanta. Státní bezpečnost Rexe Himese podezírala, že získává zájmové osoby pro americké agenturní pracovníky,[1] a kvůli stykům s ním některé členy oddílu vyslýchala. Ze svazků vyplývá, že StB o účasti Jaroslava Škalouda na večírcích a kontaktech s Rexem Himesem věděla a vedla jej v patrnosti, avšak na výslech si ho k jeho údivu nepozvali. „Byl jsem asi nepoužitelný. Já byl běžný člověk. Ostatní byli lidé, kteří prošli vysokými školami, byl to mladý potenciál,“ říká pamětník. Jaroslav Škaloud si docela oddechl, když Rexe Himese přeložili do jiného státu. Že je jejich „Rexík“ diplomat, se oficiálně dozvěděl až na rozlučce v americké rezidenci. Rovněž tušil, že někoho z jeho vyslýchaných přátel získali ke spolupráci, a ve svazcích se skutečně vyskytuje tzv. pramen, který na ně donášel.[2]  A ještě v lednu 1979 přišlo na ministerstvo vnitra anonymní udání na Janu Komersovou a další členy Škadoku v souvislosti se styky s Rexem Himesem.[3] Po tom všem, když se v roce 1980 Rex Himes vrátil do Československa na návštěvu, jeho bývalí přátelé ze Škadoku se s ním báli setkat. Nakonec ho Škaloudovi vzali k příbuzným na jižní Moravu na hody. Byl nadšený, ale divil se, že v tak chudé zemi je něco takového možné.

Nový režim ho rehabilitoval

Přišel listopad 1989 a Jaroslav Škaloud se ihned zapojil do protestních akcí na svém pracovišti. Stal se předsedou stávkového výboru a jeho úkolem bylo vyrovnat se se „starými strukturami“. Straníci totiž vyjížděli častěji do zahraničí než nestraníci a panovala mezi nimi velká řevnivost. V ústavu vyměnili ředitele, jmenovali novou vědeckou radu a pamětníka napadlo, že by se všichni zaměstnanci mohli ke komunistickému režimu vyjádřit písemně. Tím, že mohli ventilovat svou frustraci, se podle Jaroslava Škalouda poměry uklidnily a ti, kteří škodili, odešli. Zůstali prý jen ti nejotrlejší, ale těch bylo málo. Také Jaroslavu Škaloudovi se po letech dostalo zadostiučinění – nový režim ho rehabilitoval a povýšil na poručíka v záloze.

V roce 1992 Jaroslava Škalouda pověřili vedením dílen a údržby. Obě tehdy rozhádaná pracoviště spojil, zklidnil atmosféru a na místě zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1999. V průběhu sedmdesáti let zorganizoval pamětník více než osmdesát lyžařských kurzů a aktivně lyžoval až do svých šestasedmdesáti let. A jelikož jeho syn Jan Škaloud studoval v devadesátých letech v Calgary, udělali si v roce 1995 Škaloudovi výlet do Seattlu, kde se po letech už jako občané svobodného státu znovu setkali s Rexem Himesem. 

[1], [3] Viz Dodatečné materiály.

[2] Svazek č. 30616, kde byl pamětník veden jako PO s krycím jménem Pěnkava, je zničený a je blokován ke svazku 693631 MV Jana Komersová.