Jaroslav Sixta

* 1936

  • „Čtyři komunisti a čtyři policajti se rozdělili a začali v baráku a na dvoře sepisovat veškerý živý a neživý inventář. A uvnitř já jsem chodil s tou jednou dvojicí, v prvním patře se hledalo zlato a vkladní knížky. Prohledávaly se všechny prádelníky, hrnce, punčochy (s těmi se klepalo o zem, jestli tam není něco schovaného) a podobně. Když prohlídli barák, tak nenašli nic. Na dvoře chodil s nimi můj otec a můj starší bratr, sepsal se hovězí dobytek, všechny povozy a podobně. Já jsem byl velkým pěstitelem holubů, čistokrevných. Staral jsem se o ně, byla to moje láska. Bylo to asi dvacet párů. Měl jsem je uzamčené v komoráku takzvaném. Otec vyhraňoval: 'To nejsou moji holubi, to jsou tady mého syna a ti nepatří ke statku. Jeden z komunistů mě vyzval, abych otevřel a abych dal pryč ten zámek visací. Tak jsem ho odstranil a on vytáhl z kapsy svůj a uzamkl holubník. A řekl mi: 'To patří ke statku, to se zabírá.' Což mě nejvíc ranilo, protože to, dá se říct, byl můj koníček a moje láska.“

  • „Komunisti opravdu... to bylo na poslední chvíli - vešli čtyři komunisti a čtyři policajti, abychom jim dali vkladní knížky a zlato, a že nebudou nic hledat. Výsledek byl ten, že moje maminka řekla, když stála za mým mladším bratrem: 'Tady je moje zlato,' a ukázala na mého mladšího bratra, čím vlastně nelhala ani trochu. Moje maminka upozornila jednoho z komunistů: ‚Co jste se k nám nachodil za války! To jsme vám byli dobří. S vajíčky, s mlékem, s máslem, a teď najednou vy se chováte k nám takto špatně.‘ A on odpověděl: ‚Paní, časy se mění, časy se mění.‘ A mému otci byla dána malá bumážka velikosti A5, v níž bylo napsáno několika větami, že se statek zabírá se vším příslušenstvím a že my se musíme vystěhovat do pěti dnů a že se budeme stěhovat na náš výminek.“

  • „Tak na to taky přišlo, že 16. dubna 1951 byli svoláni sedláci do zdejší střední školy a tam komunistický výbor se vyjádřil, že z důvodu kolektivizace - že budou vystěhováni z domu. Mezi tím výborem, který seděl v čele, byl taky mého otce kamarád, se kterým hrával hodně šachy, a ten ke konci šel jako na záchod a dal pokyn mému otci, aby šel za ním. Na záchodě ten dotyčný upozornil mého otce: ‚Nevracej se zpátky do sálu, běž rychle domů. Budeme hledat zlato a vkladní knížky.‘ Otec přiběhl, byla neděle, poledne. My jsme čekali s obědem na něj. On přiběhl zpocený na jeho plochých nohách a povídá: ‚Schovej všechno zlato a všechny vkladní knížky!‘ To říkal mojí mamince. V bytě začal velký zmatek, hledali jsme, kam bychom co uklidili. Už zbývalo hodně málo času, tak nakonec jsme vkladní knížky a všechno zlato ukryli u mého mladšího bratra Přemysla v jeho kalhotách, v jeho kapsách.“

  • Full recordings
  • 1

    Velim, 23.04.2021

    (audio)
    duration: 02:06:40
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Zapři mě jako Petr Krista, jinak se v tomhle prolhaném režimu nikam nedostaneš, radil mi otec

Jaroslav Sixta, maturitní foto, 1958
Jaroslav Sixta, maturitní foto, 1958
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Sixta se narodil 28. března 1936 ve Velimi nedaleko Kolína. Rodiče tam hospodařili na statku s asi 36 hektary polí, který patřil rodině od 19. století. Za druhé světové války byla část rodiny zapojena do odboje. V roce 1942 se měli v jejich domě schovávat parašutisté vyslaní z Londýna, kteří měli spáchat atentát na Heydricha. Sixtovi pro ně už vybudovali speciální skrýš. Matka však dostala na poslední chvíli strach a odmítla takové riziko podstoupit. Bratrance Miroslava Vojtěchovského, který domlouval ukrytí parašutistů, nacisté popravili. Po únoru 1948 začali komunisté v souvislosti s kolektivizací rodinu šikanovat. V roce 1951 jim zabavili hospodářství i dům. Byli nuceně vystěhováni do Kouřimi. Otec byl odsouzen na půl roku do vězení pod záminkou nesplnění dodávek mléka. Matka se třemi dětmi se pak přestěhovala do Nespek u Benešova. Jaroslav nesměl jako syn sedláka studovat, vyučil se v cukrovaru. Později nastoupil k večernímu studiu na elektrotechnickou průmyslovku v Praze, Na přímluvu profesora matematiky byl záhy na této škole přijat k dennímu studiu. Pracoval mimo jiné v Projektovém ústavu uranových dolů. V listopadu 1968 emigroval se ženou a třemi dětmi do Vídně. Poté získali azyl v Kanadě. Usadili se v Montrealu, kde měli příbuzné. Jaroslav si tam začal vydělávat jako údržbář, později dělal dozor na stavbách. Dostal se do projektové kanceláře a účastnil se projektu Hibernia na těžbu nafty v Atlantickém oceánu. Působil také jako stavební inspektor na stavbě letiště v Keni. Po pádu komunistického režimu dostala rodina statek ve Velimi v restituci zpátky. Jaroslav Sixta dům opravil a začal se tam vracet. V roce 2021 žil střídavě ve Velimi a v Montrealu.