The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Sixta (* 1936)

Zapři mě jako Petr Krista, jinak se v tomhle prolhaném režimu nikam nedostaneš, radil mi otec

  • narozen 28. března 1936 ve Velimi nedaleko Kolína

  • rodiče tam hospodařili na statku s 36 hektary polí

  • část rodiny se zapojila do protinacistického odboje

  • bratrance Miroslava Vojtěchovského nacisté v roce 1942 popravili

  • roku 1951 zabavili komunisté rodině statek i dům a přinutili je vystěhovat se

  • otec Jindřich Sixta byl půl roku vězněn v Praze na Pankráci

  • Jaroslav nesměl jako syn sedláka studovat, vyučil se v cukrovaru

  • vystudoval střední školu elektrotechnickou v Praze

  • v 60. letech pracoval mimo jiné v Projektovém ústavu uranových dolů

  • v listopadu 1968 emigroval s rodinou do Vídně a následně do Kanady

  • po sametové revoluci dostala rodina majetek ve Velimi v restituci zpátky

  • v roce 2021 žil střídavě v Montrealu a v rodné Velimi

Jaroslav Sixta se narodil 28. března 1936 ve středním Polabí v městečku Velim. Starobylá historie jeho rodiny sahá do dob Jana Lucemburského, o čemž svědčí rodokmen z roku 1308 uložený na Staroměstské radnici. Rodina pocházela z Itálie, prvním doloženým předkem byl benátský architekt povýšený na šlechtice. V následujících zhruba 300 letech se Sixtové pevně hlásili k evangelíkům: „Dnes je však evangelická tradice v rodině narušená,“ říká Jaroslav Sixta.

V současnosti je možné jméno Sixta lokalizovat převážně do Velimi, kam přišel první Sixta v roce 1752, části Kolínska a taky do Prahy. Z ženské větve Sixtů pochází i rodina Vojtěchovských z Prahy-Strašnic, později usazená na Vysočině, známá díky své odbojové činnosti za 2. světové války. „Všichni Sixtové jsou nějak příbuzní.“

 

Dědeček masarykovec

Rodinný statek, který je v majetku Sixtů od roku 1875, pamatuje, když si odmyslíme období znárodnění v 50. letech, už třetí generaci. Koupil ho dědeček pamětníka Štěpán Sixta, který sám nehospodařil, ale žil z pronájmu polí. Byl to masarykovec. Když přijel T. G. Masaryk v roce 1901 do Velimi a pronesl projev na téma Naše politická situace, dědeček ho uvítal a pozval k sobě domů na odpolední kávu. Proč přijel Masaryk právě do Velimi? „Velim byla velmi bohatá vesnice. Asi sháněl peníze od statkářů,“ míní Jaroslav Sixta.

Jeho rodiče, Jindřich a Marie, byli zvyklí v hospodářství tvrdě pracovat. Marie pocházela z Mochova u Českého Brodu, na malém hospodářství tam rodina pěstovala s úspěchem zeleninu. Když se v roce 1928 vdávala, přinesla do manželství velké věno, kterým novomanželé zaplatili přestavbu velimského statku. Stavba dalšího patra byla dokončena v roce 1932, právě včas, protože následující rok se Sixtům narodil první syn a další dva synové vždy tři roky po sobě.

 

Skrýš pro parašutisty

„Přicházeli k nám sousedé a přátelé. Cizí rozhlas hrál neobyčejně hlasitě,“ vzpomíná pamětník na březen roku 1939, kdy mu byly teprve tři roky. Říká, že někdy na začátku roku 1942 k nim přijel Aerovkou bratranec Miroslav Vojtěchovský: „Mirek říkal, že by chtěl u nás na nějakou dobu umístit tři parašutisty. V prvním patře byl nábytek a mohli tam bydlet. A nové patro umožňovalo vybudování skrýše pro případ nebezpečí. Na půdě byly dřevěné vyklápěcí dveře a do skrýše vedly dřevěné schody. Dveře byly samozřejmě zamaskované. Při jejich vyklápění bylo třeba vědět, kam zastrčit šroubovák, jak dveře zvednout a vyklopit.“

Do budování skrýše měli být zasvěceni pouze rodiče, avšak i Jaroslav, tehdy prvňáček, věděl, který zedník skrýš stavěl nebo kdo měl opatřit potravinové lístky. V domě žila navíc mladá služebná a na dvoře se neustále vyskytovalo plno zaměstnanců, kterým zvláštní činnost v domě zřejmě také neunikla. “Když za několik měsíců bratranec přijel s tím, že parašutisti už čekají v altánku sousedního statku, maminka je rezolutně odmítla skrýt. Tatínek se jejímu odmítnutí podvolil, když začala vyhrožovat rozvodem.”

Miroslav Vojtěchovský a jeho bratr Jiří byli členové odbojové skupiny, ke které patřili bratři Šrámkové a podplukovník Václav Novák. Brzy po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Miroslava zatklo gestapo. Byl popraven v Praze-Kobylisích 30. června 1942. Skrýš neobjevili nacisté ani komunisté, kteří statek v roce 1951 zabrali a byt hospodářů později využili jako kanceláře místního Sboru národní bezpečnosti. „Po svém návratu do Čech v roce 1996 jsem si z někdejší skrýše udělal koupelnu se záchodem, pračkou a sušičkou,” dodává pamětník.

Varování osvoboditele z Ukrajiny

Jaroslav odhaduje, že 5. května 1945 přijeli na velimské náměstí američtí vojáci v jeepu a začali ho opravovat. Ve škole naproti byla přitom ještě pořád německá posádka. Udivilo ho, že vojáci po sobě nestřílejí. Mnohem později se dozvěděl, že Američany tam zřejmě přivedl český voják, jenž s americkou armádou přijel do Plzně, a chtěl navštívit rodiče. „A tehdy jsem se naučil dvě anglická slovíčka, se kterými jsem pak odjel do Kanady - All right a OK,“ říká. Když Němci utíkali, stihli ještě zapálit sokolovnu a na školním dvoře spálili dokumenty. „Hned jak odjeli, šel jsem tam s kamarády. Hrabali jsme se ve spáleništi, jestli se tam ještě něco nedá najít,“ vzpomíná.

Velim osvobodila sovětská armáda. Otec, který se podílel na vedení obce, podle pamětníka pozval důstojníky na slivovici. “Jeden z důstojníků, Ukrajinec, se pak k nám vrátil ještě sám, aby rodičům řekl, že komunismus není dobrý. Varoval je, že komunisté jim všechno seberou, tak jako to udělali na Ukrajině. Maminka tomu nevěřila. A za šest let se to stalo.”

Časy se mění, paní Sixtová

Statek Sixtů patřil k těm největším v obci. Obdělávali asi 36 hektarů polí. Chovali krávy, drůbež a vše ostatní, co patří k hospodářství. Podle pamětníka to bylo přesně 16. dubna 1951, kdy komunisté, kteří ve Velimi zakládali jednotné zemědělské družstvo (JZD), svolali všechny místní sedláky. Neví, jestli tušili, co se bude dít. “Ve výboru seděl otcův známý, který s ním hrával šachy. Asi se v něm ozvalo svědomí, každopádně dal otci pokyn, aby vyšel ven ze sálu.” Tajně mu prý sdělil, že musí jít okamžitě domů schovat zlato a vkladní knížky, protože to výbor půjde hledat.

„Byla neděle, poledne, čekali jsme na otce s obědem. Přiběhl celý zpocený a povídá mamince: ‘Schovej hned zlato a vkladní knížky!‘ V bytě začal velký zmatek. Nevěděli jsme, kam co ukrýt. Nakonec jsme všechny cennosti schovali do kapes mého mladšího bratra Přemysla.“ Vzápětí skutečně přišli čtyři policisté a asi čtyři další úřední osoby. Podle pamětníka prohrabovali skříně, oblečení, nahlíželi i do hrnců, ale nic nenašli. Když se prý ptali, kde mají zlato, maminka ukázala na syna Přemysla a pronesla: ‘To je moje zlato.’”

Podle Jaroslava se museli do pěti dnů vystěhovat. “Nepomohlo, že rodiče za války pomáhali s jídlem mnoha lidem, kteří na tom byli hůř než oni. Jeden z těch osmi mamince tenkrát řekl: ‘Časy se mění, paní Sixtová, časy se mění.’” Přišli o veškerý majetek. Jaroslava hluboce ranilo, že si nesměl nechat ani holuby, o které se staral a cvičil je.

Nežádoucí rodina

Rodina nejprve žila na svém výminku. Otec dostal práci na stavbě velkoskladu. “Asi po měsíci si ho ale zavolali a sdělili mu, že není vhodné, aby žil nadále ve Velimi, že si to prý lidé v JZD nepřejí.” Následovalo další stěhování. Tentokrát do areálu opuštěné cihelny za Kouřimí. Dvě místnosti, jeden malý sporák, jeden kohoutek na studenou vodu. Žádné příslušenství, záchod na dvorku společný s třemi rodinami cikánů. Několikrát se prý stalo, že našli byt vykradený. Nešťastné období dovršilo otcovo uvěznění. Byl odsouzen na půl roku. Záminkou byly nesplněné dodávky mléka. Věznili ho v Praze na Pankráci a pracovat musel na stavbě vězení v Ruzyni. „Sedm pater nad zem, sedm pater pod zem,“ vyprávěl pamětníkův otec synovi.

Pak měli trochu štěstí, když sehnali na inzerát byt v Nespekách u Benešova. O vánočních svátcích roku 1951 se maminka vydala spolu s nejmladším synem na cestu nákladním autem, které jim převáželo nábytek a lepší kusy vybavení. Traktor se dvěma valníky, na kterém seděli Jaroslav a jeho starší bratr, vezl zase dříví a uhlí. “Byl večer, tma, padal sníh, mírně mrzlo. A největší problém byl, že jsme neměli žádnou mapu a bloudili jsme,“ vypráví. V hluboké noci nakonec nový domov našli. V Nespekách začala šťastnější etapa jejich života. Byt se nacházel ve starém mlýně, měl dvě velké místnosti a velkou kuchyň. Majitel mlýna utekl po únoru 1948 do USA. Jaroslav se s ním překvapivě sešel po mnoha letech na sokolském sletu v Torontu.

Zapři mě jako Petr Krista

Jaroslav se dobře učil, ale na studium měl zapomenout. Po základní škole mu nabízeli, aby si vybral, jestli chce být horníkem, hutníkem nebo cihlářem. Komisi, která o dalším vzdělání žáků tenkrát rozhodovala, se odvážil říct, že raději zůstane rok doma a počká si na lepší nabídku. V komisi zasedal i ředitel cukrovaru v Kostelci nad Labem a ten ho vyzval, aby se šel k nim vyučit cukrovarníkem. Souhlasil a v Kostelci se pak dostal do elektrikářské dílny. “A to bylo pro můj další život hodně důležité,“ říká.

Jeho první pracovní umístění bylo v cukrovaru v Čakovicích. Současně se přihlásil na večerní elektrotechnickou průmyslovku v Praze. Bylo to pro něj vyčerpávající, protože do školy jezdil po práci čtyřikrát týdně. Časem se mu naskytla možnost přestoupit na denní studium. Myslí si, že doporučení dostal, protože byl v Nespekách dobře zapsaný, mimo jiné jako úspěšný trenér žactva ve fotbale. Svou roli prý sehrála i přímluva učitele matematiky.

Vzpomíná si, že mu otec dal v nejtěžších dobách pronásledování radu, které se později držel: “Tohle je prolhaný režim. Když nebudeš lhát a podvádět, nikam se nedostaneš. Zapři mě, tak jako Petr zapřel Krista.” A tak Jaroslav nepřiznával svůj původ. “Všude jsem psal, že otec byl dělník a že jsme nikdy neměli žádný majetek.” Maturoval jako dvaadvacetiletý a pak nastoupil v Potravinoprojektu. Nový kádrovák ale přišel na to, že Jaroslav je synem sedláka a z práce byl propuštěn.

Projektový ústav uranových dolů v té době hledal projektanta a Jaroslava tam přijali. “Dozvěděl jsem se pak, že předseda komunistické organizace byl proti mému přijetí, protože jsem z rodiny kulaka, ale ředitel prý prohlásil: ‘Je mladý, je mu 26 let, toho si předěláme.’” Dokonce ho pak pověřili vedením tamní organizace Československého svazu mládeže (ČSM). Když se po čtyřech měsících chtěl zúčastnit podnikového zájezdu do Sovětského svazu, okresní vedení ČSM ho tam kvůli jeho původu nepustilo a poté ho vyhodili i z mládežnické organizace. Zaměstnání si ale udržel.

Výlet do Vídně s deseti kufry

Oženil se s Gitou, jejíž otec byl zavražděn v koncentračním táboře v Osvětimi. O tom, co rodina prožila za protektorátu, vyprávěla pro Paměť národa její sestra Peggy Croydon. Po únoru 1948 se svým mužem emigrovala do Kanady, usadili se v Montrealu. Jaroslavovi se podařilo najít si místo průmyslového projektanta v Hutním projektu v Praze. S Gitou, která se starala o syna z prvního manželství, žili i s její matkou v malém, nevyhovujícím bytě. Spolu měli další dva syny.

Začali uvažovat o emigraci do Kanady. Gitina sestra s manželem jim slíbili pomoc. V roce 1968, kdy se obyvatelé země nakrátko radovali z dočasného politického uvolnění a jednou z věcí, které přetrvaly do normalizace, byla možnost cestovat na Západ, dostali povolení na třídenní návštěvu Vídně. Z letiště v Praze-Ruzyni odletěli 16. listopadu 1968 i s deseti kufry. Pomohl jim spolužák pamětníka, který na letišti pracoval. “Tady nic nekontrolujte, všechno je v pořádku,” řekl prý ženě u přepážky, která pak nechala jejich zavazadla bez povšimnutí.

Kariéru v Montrealu začal jako údržbář

Ve Vídni strávili asi čtrnáct dnů. Kanada je přijala bez problémů. Začátky v Montrealu nebyly snadné. Sehnali byt, nějaký nábytek dostali ze Sokola. Finančně jim pomohli mimo jiné přátelé Gitina otce. Začali chodit do kurzů angličtiny. Jaroslav uměl za půl roku intenzivního studia jazyk tak dobře, že si mohl začít hledat práci. Nejprve pracoval jako údržbář v nemocnici. Běžná oprava světel a zásuvek ale pro něj byla příliš jednoduchá. Za rok už pracoval na stavbách, dozoroval práci, býval často mimo domov. Chtěl se vyučit elektrikářem, ale dostal se do projektové kanceláře a tam už zůstal.

Je hrdý na to, že byl vybrán z 10 tisíc uchazečů z celého světa do projektu Hibernia na těžbu nafty v Atlantickém oceánu. Působil tam čtyři roky. Pracovně se dostal i do Keni, kde dělal stavebního inspektora na stavbě letiště. Po návratu do Montrealu viděl, že ve vývoji techniky nastaly velké změny. S počítači přišli mladí inženýři a Jaroslav se rozhodl, že novou práci si už hledat nebude.

V roce 1980 jela Gita na československé velvyslanectví v Montrealu s žádostí, aby jí a jejím dvěma synům povolili návštěvu vážně nemocné matky. Povolení dostala. Jaroslav se pokusil o totéž. Na velvyslanectví mu úředníci sdělili, že dostane nový pas, pokud podepíše žádost o milost. V Československu byl totiž v nepřítomnosti odsouzen za nedovolené opuštění republiky. A další podmínkou bylo zaplatit za studia. Jaroslav prohlásil, že nic nepodepíše a z velvyslanectví odešel. Úředník vyběhl za ním a řekl mu: „Já s tím režimem taky nesouhlasím. Dejte nám 800 dolarů za školy a nemusíte nic podepisovat.“ Tak se celá rodina dostala na dva týdny do Československa a Jaroslav mohl svým synům ukázat místa, kde žil a vyrůstal.

Jednou nohou doma

Po pádu komunistického režimu v Československu dostala rodina v restituci velimský statek zpátky. “Vrátili nám to, jak to bylo. Do domu JZD neinvestovalo ani korunu,“ říká Jaroslav Sixta. Dům opravil a po odchodu do důchodu začal žít střídavě ve Velimi a na chatě u Montrealu, kterou pro rodinu postavil. Větší zateplený dům leží u jezera s pitnou vodou, ve kterém pamětník pravidelně plave. K jeho radostem patří také vnučka, která je mimořádně nadaná na matematiku a v roce 2021 studovala na torontské univerzitě.

Do Česka přijíždí obvykle na půl roku. Je přesvědčený, že v totalitním Československu nebylo o moc více skutečných komunistů než tomu bylo ve dvacátých letech 21. století. “Dnes tu máte pět až sedm procent komunistů. Za socialismu to bylo stejné. Ale sedm procent stačilo na to, aby zcela ovládli celou republiku,“ prohlásil na závěr rozhovoru pro Paměť národa, který se uskutečnil na jaře 2021.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Míša Čaňková)