„Mně vadilo to, že proč trestají moje děti, a ne nás. No nás tím samozřejmě taky trestali, ale proč se tak vyžívali na těch dětech? Já jsem to ale nedořekla, že jsem šla za tou paní ředitelkou, která mi řekla, že už několik nocí nespí, že nemůže dát to... A přiznala mi, tak nějak neveřejně, že dostali seznam žáků z okresního výboru strany, kterým nemají dát doporučení [ke studiu]. Takže když jsem jí vytýkala, že ji tam máte na tabuli [dcera pamětnice byla na tabuli nejlepších žáků školy], a nemůžete jí dát doporučení, tak ona mi řekla, že plní rozkaz z okresního výboru strany. Takže já jsem pak na ty komunisty dostala takovou zlost, protože se mi zdáli strašně zlí. Nepochopila jsem to... byla tam celá řada lidí, kteří tam byli jenom formálně. Když se to tak vezme, vždyť jednu dobu, já nevím, v kterým roce přesně, bylo přes čtyři miliony členů strany. No tak proboha... nás bylo deset milionů a čtyři miliony byli komunisti? No tak, děti a starý lidi, no tak v té straně byl prostě skoro každej. A musel být, protože kdyby nebyl, tak by měl takové potíže. A protože nechtěl ubližovat rodině, tak vstoupil do strany. Aby se taky udržel na určitým stupni, pracovní pozici. Na těch vedoucích místech, tam to vůbec bez členství ve straně nešlo.“
„Ne, já jsem viděla tu přetvářku v té straně. To mě štvalo, že jsou ve straně, a myslí si úplně něco jiného. Jen ze zištných důvodů v té straně jsou. A to mně vadilo, s takovými lidmi já nemusím být. Já jsem tomu buď věřila, a byla jsem tedy asi hloupá, ne asi, určitě hloupá, naivní. Ale pokud jsem tomu věřila, tak jsem taky za to bojovala. Ale když jsem potom zjistila tu situaci, tak jsem řekla, že s takovými lidmi já tam nebudu. Ne. A utíkat někam jinam? No, tak mnoho lidí potom v osmašedesátým emigrovalo, ale většina, která emigrovala, tak tam měla nějaký příbuzný nebo prostě měla někoho, ke komu se mohla obrátit. My jsme nikde nikoho neměli. A ani utíkat z tý Příbrami někam, do nějakého jiného města, tak co by to mělo za smysl? Ale všichni, kteří se mnou jednali, tak vždycky říkali, my vás známe jako strašně zodpovědnou, hodnou doktorku, a já nevím, co všechno. Mazali mi med kolem pusy, ale zasáhnout nemohli. Nebo – no, nemohli – nechtěli.“
„Tehdy se žilo prostě úplně jinak. Já jsem tehdy taky vstoupila do strany. Recitovali jsme básně Pavla Kohouta. A to všecko, jak on o tom dál pak vypráví, to je možné se dočíst. Prostě bylo takové obrovské nadšení, že vlastně budujeme nový společenský řád. A tak, jak o tom potom krásně píše Arnošt Lustig, kdy píše, to komunistické hnutí zpočátku bylo opravdu, že to byly ideály za lepší zítřek, za větší spravedlnost. Než se to všechno... lidi před sebou viděli světlo, které postupně zhasínalo, až se ocitli ve tmě. A sám Lustig prošel Osvětimí-Birkenau, píše o komunistech velice hezky. Že nepoznal tak statečné lidi, jako byli v tom koncentráku komunisti. Že podporovali ty, kteří byli ustrašení, ušlápnutí. Jak oni právě těm svým světlým zítřkům věřili, a tak je povzbuzovali. Píše tam taky o komunistech, kteří si dokázali... byli tak nezištní, že si dokázali i sousto jídla od úst utrhnout a dát ho hladovým.“
„Oni strašně prochladli, neměli slušný oblečení. Měli ten pruhovaný mundúr, co vyfasovali, s tím číslem svým vězeňským. A jinak pak, když je bombardovali nebo když je převáželi, když pak už utíkali, tak byli třeba několik dní zavřeni v tom vagoně, kde byla vytlučená náletem okna a oni v té zimě tam museli zůstat bez jídla, bez pití a ve strašném chladu. Anebo jen na těch ubikacích, když už pak ke konci války bombardovali i ty ubikace, tak to taky bylo bez oken. No, popisuje tam strašné věci. Nebo vyprávěla hrozné věci, protože třeba jít na toaletu, to byl problém. V rohu byl takový nějaký kyblík, a kdo byl blíž, tak se tam možná dostal, a kdo byl dál, kdyby z té podlahy vstal a šel, tak už se na své místo nedostane. Protože byla řada těch, nebo mnoho těch, kteří seděli nebo byli na bobku, a jakmile se uvolnilo místo, tak to zabrali. A ta, která by se chtěla vrátit, tak už se na své místo nedostala. No, prostě byl to takový boj o život. A pak, když přišli, řádila tam dyzenterie a tyf břišní... je neuvěřitelné, že ty lidi to vůbec přežili.“
Marie Ševcová, dívčím jménem Dušánková, se narodila 9. února 1932 v Náchodě. Vyrůstala v nedalekém Novém Hrádku. Její rodiče se jmenovali Emílie a František Dušánkovi. Levicově smýšlející Mariina maminka Emílie vstoupila v roce 1931 do komunistické strany a krátce po německé okupaci Československa se zapojila do protinacistického odboje. V roce 1943 byla Emílie zatčena, rok prožila ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín a na počátku roku 1944 byla deportována do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Emílii Dušánkové se po likvidaci tábora podařilo uprchnout z pochodu smrti, domů se vrátila na počátku června 1945. Krátce po skončení války se rodina přestěhovala do Broumova, kde získala dům po odsunutých Němcích. Marie byla po maturitě na střední zdravotní škole přijata ke studiu na lékařskou fakultu v Hradci Králové. Po roce odjela do tehdejšího Sovětského svazu, kde studium dokončila. Jako velmi mladá, ovlivněná matkou i budovatelským duchem doby, vstoupila do Komunistické strany Československa. V roce 1968 z ní ale vystoupila. Chtěla tak vyjádřit nesouhlas s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy, ale vadilo jí i pokrytectví a prospěchářství některých členů strany. V roce 1970 byl ze strany vyloučen i její manžel, lékař a vědec Josef Ševc. Musel opustit i post ředitele Ústavu pro hygienu práce v uranovém průmyslu, na jehož vybudování se podílel. Marie Ševcová se profesně věnovala kožnímu lékařství. Je matkou dvou dcer a žije (rok 2025) v Praze.
