„To bylo ještě do války hodně roků. Tak jsme stavěli dům. Moji rodiče za svůj život dvakrát stavěli dům a dvakrát kopali studnu, a pokaždé v té studni byla slaná voda. Ta se nedala používat na nic, nebyla ani na zalévání, ani na krmení dobytka, na nic. To byla hodně slaná voda, protože tam od nás byl nedaleko Krym, tam se těžila sůl. To nevím, jak to šlo, jak se to dělalo, ale z vody tu sůl brali a tam se těžila. A tak třeba veliké fabriky musely pro sůl jezdit třeba dvě stě kilometrů. Až na ten Krym.“
„Nedožijte se toho nikdy. Nikdy nikomu to nepřejte, ani největšímu nepříteli. Co je hlad. To se nedá vykládat. Co je hlad. To vás trápí všechno to, co máte uvnitř. Potřebujete jíst a teď nemáte nic. Tak se zelená tráva jedla, listí ze stromů jsme jedli.“
„Jich všecky rozkulačili. Všecky jich odvezli a oni pak umírali, všechny tam někde zmrzli. Jich odvezli za Leningrad až na sever. Spojovali Černé... ne, Bílé moře a Baltské moře. Oni to spojovali. Ti chlapi to ručně kopali rukama, jenom to spojení. A spali ve stanech, v noci bylo 50 stupňů mrazu, takže ráno tam polovička byla zmrzlá. No ale tatínek ostal živý, a tak se vrátil. A co všechno vykládal... Tak přišla půl vesnice a vždycky všichni poslouchali, jak to tatínek vykládal.“
Poldina Semančinová (Pirklová) se narodila 7. ledna 1927 na jižní Ukrajině. Její rodiče František a Kristýna Pirklovi měli velké hospodářství v Čechohradu (Novhorodkivka), nedaleko Melitopolu. Tatínek byl v souvislosti s násilnou kolektivizací vesnice vyhnán do gulagu a hospodářství bylo rodině zabaveno. Ve třicátých letech zažila matka s dětmi hladomor. Rodina se živila, jak to šlo. Otec se po třech letech vrátil, rodina pak žila v Melitopolu. Za druhé světové války otec narukoval do Svobodovy armády. Po válce zůstal v Československu. Získal dům v pohraničí, v Hodonicích na Znojemsku, po vysídlených Němcích. Manželka s dvěma dcerami se za ním mohla přestěhovat až v roce 1953. Poldina zůstala na západní Ukrajině, kde se vdala za Slováka Michala Semančina. Narodily se jim čtyři děti, do Československa, na Znojemsko, za rodinou se jim podařilo přesídlit až v roce 1966. Ukrajinu se sestrou v sedmdesátých a osmdesátých letech několikrát navštívila. Popisuje martyrium s tím spojené. V roce 2024 žila u dcery ve Znojmě.
