The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Poldina Semančinová (* 1927)

• narodila se 7. ledna 1927 v Čechohradu na Ukrajině

• v roce 1929 rodině bylo v důsledku kolektivizace zabaveno hospodářství

• od roku 1930 do roku 1933 byl otec internován v gulagu

• v letech 1932 až 1933 pamětnice zažila hladomor na Ukrajině

• na počátku roku 1944 se otec připojil armádnímu sboru Ludvíka Svobody

• v roce 1946 matka s dcerami přesídlila na západ Ukrajiny

• část rodiny se přestěhovala do Hodonic za otcem v roce 1953

• v roce 1955 se pamětnice na Ukrajině vdala za Michala Semančina

• s rodinou se jí podařilo odstěhovat do Hodonic až v roce 1966

• roku 2024 žila s dcerou Lenkou ve Znojmě

„Nepřejte ani největšímu nepříteli poznat, co je hlad. To se nedá popsat, to vás trápí všechno, co máte uvnitř, všechno potřebuje jíst, a vy nemáte nic. Zelenou trávu jsme jedli, listí ze stromů. Vím, že jsme jedli ježky, které maminka našla někde v příkopu, a pak už nebylo co jíst. Kolchoz nic neplatil, neměli co,“ vzpomíná Poldina Semančinová na hladomor, který postihl na počátku třicátých let Ukrajinu. 

Poldina Semančinová (Pirklová) se narodila 7. ledna 1927 Františkovi a Kristýně Pirklovým v Čechohradu. Její prarodiče přišli do tehdejšího Ruska v roce 1869 s dalšími českými přistěhovalci na pozvání cara Alexandra II., aby část Melitopolského újezdu osídlili a hospodařili tam. „Můj dědeček z maminčiny strany měl sedm dětí, dědeček z tatínkovy strany také sedm dětí. Měli hodně polí a dobytka i jídla. Měli je čím krmit, a tak ženy rodily děti,“ říká pamětnice. Prarodiče prý měli 150 hektarů polí, hospodářství, domácí zvířata. „Každá babička měla hospodyni. Byly to Rusky a byly pracovité. Rusové ze sousední vesnice pracovali i u nás na poli,“ vzpomíná. 

„Stěhovala se tam skoro celá Česká Třebová, hodně lidí. Dva roky jim trvalo, než tam dojeli. Nejdřív se zastavili na Volyni, na západní Ukrajině, ale tam se jim to moc nelíbilo. Prý tam pole nebylo, samé lesy. Tak jeli až do Čechohradu. Obec se tak jmenovala, protože ji vystavěli Češi,“ doplňuje sestra Věra. Poldina je nejstarší ze tří sester. Marie se narodila o dva roky později a Věra až v roce 1937.

Hospodářství rodině zabavili, tatínek skončil v gulagu

Po roce 1929 začala násilná kolektivizace vesnice a Pirklovým bylo zabaveno hospodářství. Muži byli odvlečeni do gulagu. „Je všechny odvezli až za Leningrad. Spojovali tam Bílé a Baltské moře. Všechno kopali rukama a spali ve stanech, když bylo padesát stupňů mrazu. Ráno jich byla polovička zmrzlých,“ popisuje pamětnice. „Tatínek si poranil ruku a dostal horečku. Byl tam nějaký doktor, Němec, a tak ho ošetřoval. Do práce se pak už nevrátil. Sbíral ty mrtvoly,“ dodává sestra Věra. Obě si vzpomínky uchovaly z tatínkova vyprávění. „Tatínek, když se vrátil, tak se sešla celá vesnice, on vyprávěl, jaké to tam bylo, a všichni poslouchali,“ říká Poldina.

Lidé z hladu umírali

Matka začala pracovat v kolchozu, aby uživila rodinu, děti chodily do školky. V roce 1932 Ukrajinu postihl hladomor, který stál životy milionů lidí. V Čechohradu jich podle dostupných údajů bylo zhruba čtyřicet. „Kdo umřel z hladu, tak ho rodina hned pohřbívala na hřbitově,“ říká Poldina. Vzpomíná, jak jedli, co se dalo, trávu, listí, bobule ze stromu, chytali vrabce a ježky, aby rodina také hlady nezemřela.

Později se z Čechohradu matka s dcerami přestěhovala za babičkou do nedalekého Melitopolu. Tam za nimi přišel i otec, který na rozdíl od dědečků přežil nucené práce. Na kraji města začal vyrůstat Nový Melitopol. Dělníci ze závodu dostali každý čtvercový pozemek a mohli si postavit dům.

Ve studni byla slaná voda

„Za svého života rodiče dvakrát stavěli dům a dvakrát kopali studnu a pokaždé v ní byla slaná voda. Nehodila se na vaření ani na praní,“ říká pamětnice. Dodává, že to bylo proto, že na Krymu se sůl těžila. Studnu mohli používat maximálně pro uskladnění potravin v chladu. „Maminka uvařila nějaké jídlo, dala ho do kyblíku a spustila na řetězu do studny. Studna byla hluboká, ale už ve třech, v pěti metrech bylo chladno. A když to jídlo druhý den vytáhli, bylo studené. Tenkrát ledničky nebyly, tak jsme měli takovou ledničku,“ říká pamětnice.

Pro pitnou vodu musely ženy a děti chodit dva kilometry daleko. „Byla tam taková nížina a tam studna s dobrou vodou. Celý Melitopol tam chodil,“ říká pamětnice. „To byly takové váhy, ty si dal člověk na ramena, na každém konci byl háček a na něj se zavěsil kýbl s vodou,“ popisuje.

Na počátku roku 1944 se tatínek připojil spolu s dalšími muži z obce k vznikajícímu 1. československému armádnímu sboru Ludvíka Svobody. Nastalo další odloučení. „Tatínek mamince často psal a posílal fotky. Už když se s námi loučil, ale říkal: ‚Já už se nevrátím, přijedete za mnou,‘“ říká pamětnice.

Malá sestra snědla chleba pro všechny

Hlad zažila s maminkou i za války. Jídlo bylo na příděl. „Maminka poslala malou Věru pro chleba. Měla přinést sedmdesát pět deka. Ona šla a dostala k němu ještě takový malý kousek, přívažek. Snědla ho, a tak jí to zachutnalo, že snědla chleba celý. Maminka se zlobila, dokonce ji uhodila a pak se rozplakala. Bylo jí líto, že ji bije, když má hlad,“ vzpomíná pamětnice.

Poldina Pirklová v Melitopolu pracovala v továrně. „Závod kopresorny to byl. Já jsem dělala ve slévárně. Všechno tam dělaly mladé holky. Náš mistr se jmenoval Ivan Makarovič. Byl to hodný chlap. Všichni tam byli moc hodní lidé,“ popisuje svoji práci.

Na konci války museli mladí z Melitopolu odjet pomáhat s likvidací škod po bombardování do Záporoží. „Oni přistavili nákladní auta a museli jsme nakládat plechy, cihly a kameny. To se všechno odváželo. A museli jsme obnovit zničený závod. Tak jsme tam pracovali a bydleli,“ vzpomíná. 

Tatínek s armádou přišel až do Prahy. Po válce zůstal v Československu. V Hodonicích u Znojma dostal dům po odsunutých Němcích. Matka s dcerami a babičkou se stěhovaly na západ Ukrajiny do Novin Českých, kde čekaly na povolení k vystěhování. Noviny České (dnes Novyny) se nacházejí na západní Ukrajině v okrese Mlyniv (česky Mlýnov). Historii obce a jejích obyvatel mapuje projekt věnovaný historii volyňských Čechů.

Výměna Čechů a Slováků na Zakarpatské Rusi

Poldina si tam našla manžela Michala Semančina, který přišel s rodinou na Zakarpatskou Rus hospodařit ze Slovenska. Dostali domy po Češích, kteří se vystěhovali zpět do Československa. „Ale ne všem se tam líbilo. Pamatuji si paní, která seděla na voze a plakala, kam se to dostala, ale vrátit už se nesměli,“ vzpomíná sestra Věra.

Část rodiny přijela do Hodonic v roce 1953. Komplikovanou cestu měla sestra Marie, kterou nechtěli pustit ze závodu, kde pracovala – nedostala povolení. „Tak cestovala pod falešným jménem, s cizími doklady,“ vysvětluje pamětnice.

Ze západní Ukrajiny přijeli do Hodonic až za deset let

Poldina s manželem zůstala v Novinách Českých. Oba začali pracovat v továrně. „No tak to už bylo po válce, už to bylo lepší. Manžel chodil do práce, já jsem chodila do práce. Už jsme měli jídlo,“ vzpomíná. Narodily se jim celkem čtyři děti, nejstarší dcera ale ve třech letech zemřela. Pochovaná je na Ukrajině. „Děti chodily do školy ukrajinské, vlastně ruské, ale doma jsme mluvili česky,“ upozorňuje pamětnice.

Děti proto neměly problém s češtinou, když se rodině v roce 1966 podařilo získat povolení a odstěhovat se na Znojemsko, do Hodonic. Babička jim prý na Ukrajinu posílala slabikář a české učebnice. „To víte, děti si zvyknou všude, najdou si hned kamarády,“ vysvětluje pamětnice.

Když po letech navštívili Čechohrad, k hrobu dcery je nepustili

V Hodonicích bydleli v domě s babičkou. Poldina pracovala ve vinohradu, Michal v místní továrně Vertex. Když se Poldina s manželem, sestrami a jejich rodinami rozhodli v roce 1977 poprvé po letech navštívit Čechohrad, do Novin Českých se podívat nesměli.

„Měli jsme tam pochovanou dcerušku, a tak jsme chtěli jet na hřbitov. Měli jsme česká auta a četníci nám řekli, že dál nás nepustí. Ukázali nám cestu, kudy máme jet přímo do Čechohradu, jako kdybychom to nevěděli. Tak jsme jeli,“ popsala pamětnice.

V Čechohradu navštívili příbuzné. „Uvařili salát z červené řepy. Jikra tomu říkají. Byl moc dobrý. Moje dcera ji taky občas uvaří,“ říká. Jídla prý už tam měli dost. „Oni byli pracovití lidé a tak, dostávali obilí, měli velké zahrady, tam brambory, zeleninu, okurky, rajčata, všeho měli dost,“ popisuje. O co si příbuzní psali, to bylo oblečení, které jim na Ukrajinu vezli. „Svetry nějaké, kalhoty, punčocháče, co tam nebylo k dostání,“ říká pamětnice.

Válku na Ukrajině, ale i další válečné konflikty odsuzuje. Prý se proto ani na televizi nedívá. „Kéž by už nebyly války. Panebože na nebi, kéž by už nebyly žádné války,“ přeje si Poldina Semančinová.