The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Schwarzenberg (* 1937  )

Nevzdávat to! Tahle země a tento národ za to stojí

  • narodil se 10. 12. 1937 v Praze
  • 1942 – Heydrich uvalil nucenou správu na rodinný majetek
  • 1948 – zabavení majetku komunisty, emigrace do Rakouska
  • 1960 – byl adoptován strýcem Jindřichem
  • 1967 – oženil se s Therese, hraběnkou z Hardeggu
  • od roku 1985 byl pět let předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva
  • roku 1989 se vrátil do Československa
  • poradce a kancléř prezidenta Václava Havla
  • v letech 2007–2009 a 2010–2013 ministrem zahraničních věcí
  • od roku 2009 předsedou politické strany TOP 09
  • roku 2013 kandidoval na prezidenta ČR, ale neuspěl

Karel SCHWARZENBERG

Stojí za to bojovat a vydržet. I když je člověk poražen, mně se to stalo nesčetněkrát, tak musí vydržet. Nevzdávat to! Neříct, to už nestojí za to. Tahle země stojí za to, tenhle národ stojí za to, rodina stojí za to. Stojí za to bojovat.

Rodina a dětství

Karel Schwarzenberg, celým jménem Karel Jan Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, XII. kníže ze Schwarzenbergu, okněžnělý lantkrabě[1] v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově, se narodil 10. prosince 1937 v Praze v Bubenči. Jeho matka se narodila jako princezna Antonie Leontine z Fűrstenbergu. Rod knížat z Fűrstenbergu pochází z linie rodu hrabat z Urachu, první doložená osobnost je Egino I. z Urachu, který zemřel roku 1050. Pamětníkův otec byl Karel VI., kníže ze Schwarzenbergu, uznávaný heraldik a historik. Karel VI. pocházel z orlické sekundogenitury. Byl autorem Prohlášení příslušníků historické šlechty[2], které předala šlechta Eduardu Benešovi. V prohlášení mu slíbila vojenskou podporu, pokud by se prezident rozhodl nepřijmout německé požadavky a rozhodl se bojovat. Karel je nejstarším synem svých rodičů, jeho sourozenci jsou Bedřich Karel Schwarzenberg, Marie Eleonora von Bredow a Anna Marie von Haxthausen.

Karel Schwarzenberg se narodil do tradiční šlechtické rodiny, což samozřejmě od základů ovlivnilo jeho život. Rodina i s početným služebnictvem se stále pohybovala, takže dětství prožíval podle ročního období na různých místech. Od Vánoc do Velikonoc bydleli ve Voršilské ulici v Praze (dnes Správa diplomatických služeb). Na jaře následoval přesun na zámek Orlík, prázdninový čas trávili v Čimelicích a pak se zase vraceli na Orlík, kde žili do Vánoc. Takhle prožil počátečních pět let svého života, roku 1942 na jejich rodinu uvalil Heydrich nucenou správu (to byl trest pro rodiny, které se hlásily k republice), takže do roku 1945 mohli pobývat pouze v Čimelicích. V roce 1948 Schwarzenbergům z orlické větve zabavili majetek a tak se rodina při reálné hrozbě další perzekuce rozhodla pro odchod do Rakouska. Karlův otec i matka byli velcí katolíci a ve stejné víře vychovali i své děti. „Matka mě velice ovlivnila, co se týká charakteru, postojů atd. V intelektuálních úvahách měl silnější vliv otec.“ Otec s dětmi často diskutoval a doporučoval jim knihy ke čtení, čímž formoval budoucí názory svých dětí.

První kontakt se skautingem

„Já jsem ještě doma dostal Svojsíkovu knihu a tu jsem s nadšením četl. Já jsem ji popravdě řečeno několikrát četl, já jsem si ji dokonce vzal jako jedinou knihu s sebou do emigrace, několikrát jsem ji pročetl. Při nesčetných stěhováních se někde ztratila. Takže Svojsík mě strašně ovlivnil a pak mě ovlivnil můj otec, nebyl sám skaut, ale byl příznivec skautingu. Tudíž se účastnil skautských táborů. Nejvíc mi zůstává v paměti, to bylo v létě čtyřicet osm, to byl holčičí oddíl dole u Vltavy. My jsme všichni byli děti, moje sestra byla o rok starší než já. Ale všichni ty skauti věděli, že po únoru je konec. My jsme všichni byli tehdá ještě strašně vlastenecky nadšený, tak jsme stáli u táboráku a zpívali Teče voda, teče… a Ach synku, synku… To nás strašně ovlivnilo.“

Tehdy se ještě Karel Schwarzenberg nestal skautem, protože na Orlíku skautský oddíl nebyl a v Praze trávila rodina čas jen přes zimu. Ke skautingu se dostal, až když bydleli v Rakousku ve Stroblu, kde žili v babiččině domě (u matky jeho maminky). V roce 1951 se v Rakousku nedaleko místa, kde Karel žil, konalo 7. světové skautské jamboree. Tam se seznámil s mnoha skauty z různých zemí a po skončení jamboree si s novými přáteli dlouhou dobu korespondoval. Poté vstoupil do skautského oddílu v Ischlu. Na svůj první tábor Karel Schwarzenberg dodnes s úsměvem vzpomíná: „Tam kolem Ischlu to je krásná krajina, nicméně tam především v létě hodně prší. Takže to byla poměrně vlhká záležitost. Náš vedoucí věděl, že to musíme poměrně solidně postavit, ale samozřejmě nám do stanů teklo. Byli jsme promočení, zašpinění, zablácení, ale já jsem si to strašně užíval.“

Roku 1953 mu zemřela babička, u které bydleli, takže jeho rodina musela Strobl opustit a přestěhovat se do Vídně. To znamenalo i rozloučení s původním oddílem. Ve Vídni se začal soustředit na studium, tudíž na aktivní skautování již nezbyl čas. „Ta myšlenka mě víc ovlivnila, než že bych byl praktický skaut. Celý život jsem byl ovlivněn Svojsíkem a ve skautských ideálech jsem žil.“ Rakouský skauting dle názoru pana Schwarzenberga nebyl moc odlišný od českého. Byl více ovlivněn církví než u nás a svou roli tam měly i místní tradice. V Rakousku neměli svého originálního myslitele, jakým byl u nás Svojsík nebo později Foglar, o to víc byli ovlivněni Baden-Powellem.

Jsem mizerný spolkař

I když mladý Karel ve skautské praxi nepokračoval, se skauty se ve svém životě často setkával. Své skautské zážitky probíral a sdílel s Václavem Havlem a byly pro něj tématem k hovoru i s dalšími politiky. Na otázku, jestli je na politicích poznat skautská výchova, odpověděl: „Obyčejně ti, kteří byli ve skautu delší dobu, tak těmi zásadami, ve kterých byli vychováni, byli ovlivněni. Byli to většinou čestnější a idealističtější lidi.“

Po návratu do rodné vlasti po roce 1989 Karel Schwarzenberg do českého skautského hnutí už nevstoupil. Roli sehrál věk a hlavně časov vytížení i osobní naturel. „Jsem mizerný spolkař, spíše jsem osamělý vlk,“ říká o sobě Karel Schwarzenberg  úsměvem..

Výchova šlechtice

Karlovi rodiče byli velmi konzervativní, co se výchovy týče. Ve zpětném pohledu na své dětství Karel Schwarzenberg hodnotí tento styl výchovy jako dobrý. Rodiče kladli především důraz na odpovědnost. „Člověk je za všechno, co v životě dostane, zodpovědný. Ať je to jméno, jmění, nadání, krása…“ Díky této výchově pan Schwarzenberg vnímá současnou hospodářskou krizi ve své podstatě jako krizi morální, kdy došlo k selhání odpovědnosti politiků.

V mládí se svým šlechtickým titulem cítil trochu omezen, ale dnes už žádné omezení nevnímá. Když byl Karel ještě dítětem, hodně se zajímal o koně a měl sen, že bude žokejem a pojede Velkou pardubickou. Později chtěl být novinářem, to se mu bohužel nepovedlo. „Já jsem měl to štěstí, že jsem zažil porážky mlád. Pak je člověk otužilejší.“

Ve 22 letech byl adoptován strýcem Jindřichem, to změnilo jeho život, protože se z chudého šlechtice stal dědicem velkého jmění. S nabytým majetkem přišla i velká zodpovědnost a spousta starostí a práce. Samozřejmě s tím přišla i spoustu příjemných věci, jako majetný člověk mohl např. podporovat český exil.

Ve službách Václava Havla

V roce 1989 ani chvíli neváhal a ihned se vrátil do Československa. Tím si splnil svůj celoživotní sen. Na místní situaci si zvykl velmi rychle, možná i díky tomu, že brzy po návratu začal pracovat jako hradní úředník. Dobu po návratu popisuje těmito slovy: „Zaprvé jsem v osmdesátých letech sem častěji jezdil, takže jsem měl zhruba tušení. Za druhý to bylo nejkrásnější období mého života, poněvadž 29. prosince byl Václav Havel zvolen prezidentem. Pak mě pozval, abych šel na oběd. Ten oběd byl sice z kulinárního hlediska velice skromný, nicméně je zajímavý, že všem, co tam seděli, i mně, pan prezident řekl: ,Ty budeš dělat to a to,‘ a najednou jsem se stal hradním úředníkem, aniž bych o tom ráno ještě tušil. Ale když mi pan prezident tohle nabídl, že můžu spolupracovat na změně republiky, na vybudování svobodnýho Československa, samozřejmě člověk řekne yes! Ani vteřinu jsem neváhal. Poněvadž to je jedinečná nabídka. Potom jsem se stal kancléřem. A tak to bylo.“ Toto období práce pro Václava Havla považuje za jedno z nejhezčích ve svém životě. Práce ho naplňovala pocitem, že se jim daří tvořit něco nového, něco lepšího. Václav Havel kolem sebe shromáždil skupinu lidí, kteří si byli blízcí ideály a byli poháněni nadšením Václava Havla vytvořit dobrý a fungující stát.

Manželství s „dcerou nacisty“

Karel Schwarzenberg potkal svou budoucí manželku poprvé roku 1957 na plese pořádaném pro mladé a nezadané příslušníky šlechtických rodů. Sám pan Schwarzenberg přiznal, že se do mladé Therese[3], hraběnky z Hardeggu na Kladsku a v Machlandu, zamiloval. Měl štěstí, že se zakoukal do správné dívky se šlechtickým původem, protože kdyby pojal náklonnost k  „obyčejné“ dívce, tak by jeho rodina sňatek nepodpořila. Musel se však potýkat s jiným problémem, Theresin otec byl nacista.

„Já jsem měl jiné problémy, to bylo teď v novinách všude publikované, ano, můj tchán byl nacista. Takže to byl pro mě i pro rodiče problém. Když jsem potom šel za otcem a řekl jsem mu o tom, on se na mě podíval a řekl: ,Co to kecáš. My neznáme Sippenhaft.‘ To byl nacistický výraz, bylo to v právním nacistickém řádu, ale komunisté to používali taky, že každý ručí za všechny členy svého rodu. To jsme za komunistického režimu zažili taky, když byl někdo syn kulaka, tak nesměl studovat apod. Například když byl jeden v odboji, tak ho za nacistů zavřeli nebo popravili celou rodinu. To byl ten princip Sippenhaft. Otec řekl: ,Nás zajímá, jaký má ona postoje, a ne, co dělal její fotr.‘ To mě zas otec hezky poučil, kde je ten rozdíl.“

Svatba se konala o 10 let později v hardeggovském sídle v Seefeldu v Dolním Rakousku. Therese porodila tři děti, Jana Nepomuka Ondřeje, dceru Annu Karolínu a Karla Filipa. Biologickým otcem Karla Filipa není Karel Schwarzenberg, ale Thomas Prinzhorn. Ten syna roku 1988 adoptoval. I když se po odhalení této skutečnosti Karel s Therese roku 1988 rozvedli, Karel o svém nevlastním synu do své autobiografie z roku 2005 prohlásil: „Karla pokládám za své dítě, i když nejsem jeho biologický otec. A mám tohle dítě strašlivě rád.“ Po rozvodu spolu nepřestali bývalí manželé komunikovat, společně slavili Vánoce, oslavovali narozeniny a zůstali v trvalém kontaktu. Roku 2008 se v tichosti znovu vzali na zámku ve Štýrsku. Therese později uvedla, že: „Rozvod byl potřebný a nám oběma bylo snad od začátku jasné, že spolu jednou zase budeme schopni žít.“

Veřejné angažmá

Karel Schwarzenberg nejprve studoval práva ve Vídni a pak pokračoval ve Štýrském Hradci, studium nedokončil. Poté se věnoval studiu lesnictví, tento obor také nedostudoval. Když ho adoptoval strýc Jindřich, musel se věnovat správě rodového majetku, což ho zaměstnávalo až do doby, než předal dědictví svému prvorozenému synovi. Z emigrace podporoval československý disent. Na rodinném zámku v Bavorsku založil Československé dokumentační středisko, které dokumentovalo režimem zakázanou literaturu. Tehdy se také začal přátelit s Václavem Havlem. Od roku 1985 do roku 1990 byl Karel Schwarzenberg předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva[4]. Od roku 1990 do roku 1992 byl vedoucím Kanceláře prezidenta republiky. Od roku 1998 až do roku 2002 byl předsedou dozorčí rady společnostiJan Becher - Karlovarská Becherovka, a.s.[5] V letech 2000­–2008 spoluvlastnil týdeník Respekt. V letech 1998 až 2010 působil jako člen správní rady Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97[6]. Roku 1997 se stal spoluzakladatelem Československého dokumentačního střediska[7]. V letech 1999–2003 působil jako člen správní rady nadace Centra pro současné umění Praha[8]. V letech 1999–2000 byl členem správní rady pro NADACI FORUM 2000[9]. Roku 2004 se stal spoluzakladatelem Knihovny Václava Havla, o. p. s.[10] Od roku 2004 do roku 2010 byl senátorem Senátu Parlamentu České republiky. Od roku 2007 do roku 2009 působil jako ministr zahraničních věcí. Roku 2009 se stal předsedou politické strany TOP 09. V roce 2013 se účastnil boje o prezidentský post v první přímé volbě prezidenta ČR, v prvním kole přímé volby skončil na druhém místě za Milošem Zemanem, v druhém kole přímé volby se mu nepodařilo porazit Miloše Zemana, který se stal roku 2013 prezidentem České republiky.

Když si člověk všechno ulehčí, tak žádného bobříka nezíská

Na otázku, jestli si myslí, že je možné přežít se skautskými ideály v politickém světě, nám pan Schwarzenberg odpověděl smíchem a jistým: „Ale jó! Jen občas dostanete přes kebuli. Když je člověk skaut, tak se ani při předvolebním boji ke lžím a pomluvám nesníží. To pořádný skaut není schopný udělat.“ Po takovéto odpovědi nás samozřejmě zajímalo, jestli člověku věřícímu v tyto ideály nevadí se každý den pohybovat mezi lidmi, kteří se žádných ideálů nedrží. Odpověď pana Schwarzenberga: „Kdybych chtěl žít pouze s lidmi stejně smýšlejícími, tak bych musel pro sebe vytvořit nějaký speciální klášter. Ne, člověk musí v životě vyjít se vším. Pán Bůh vytvořil svět jako velmi pestrou zoologickou zahradu. Druhy tam jsou různý jak mezi zvířectvem, tak mezi lidmi.“ A není to pro Vás pokušením slevit ze zásad a věci si ulehčit? „Když si člověk všechno ulehčí, tak žádného bobříka nezíská. Je mi líto. Sice mi dneska už nikdo žádného bobříka neudělí, ale vím jistě, jestli jsem si ho zasloužil nebo ne,“ zakončil náš rozhovor Karel Schwarzenberg.

Natočili: Jan Havelka a Petra Kunstová

Pro projekt Skautské století zpracovala: Petra Kunstová (Petra.Kunstova@gmail.com)

Použité zdroje:

http://www.karelschwarzenberg.cz/zivotopis.html

Karel Jan Schwarzenberg, Karel Hvížďala: Knížecí život – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, Mladá fronta, 1997 / Paseka, 2002 / Portál, 2008, ISBN 80-204-0673-5 / ISBN 80-7185-485-9 / ISBN 978-80-7367-459-5

Karel Hvížďala: Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem (1990–2012), Portál, 2012, ISBN 978-80-262-0162-5

[1] http://leccos.com/index.php/clanky/lantkrabe

[2] http://nassmer.blogspot.cz/2009/12/prohlaseni-prislusniku-historicke.html

[3] http://cs.wikipedia.org/wiki/Therese_Schwarzenbergov%C3%A1

[4] http://en.wikipedia.org/wiki/International_Helsinki_Federation_for_Human_Rights

[5] http://www.becherovka.cz/ 

[6] http://www.vize.cz/

[7] http://www.csds.cz/cs/index.html

[8] http://cca.fcca.cz/

[9] http://www.forum2000.cz/cz/

[10] http://www.vaclavhavel-library.org/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století