Kurt Schmidt

* 1928

  • „Tak jsme přirozeně přišli do styku s židovskou obcí. Pavel měl takový nápad, jestli bychom nemohli vypomoct, finančně, s převozem lavic z nacisty vypálené olomoucké synagogy, tedy těch lavic, které nebyly úplně shořelé, do Krnova. On to udělal a my jsme na to vybírali peníze. A je to teď tak, že každá židle tam má takovou tabulku a na ní stojí jméno jednoho Žida, kterého nacisté zavraždili. A my jsme si mohli každý jednoho vybrat a za tu jeho židli jsme zaplatili. Jen symbolicky, ale ona ta doprava taky něco stála. A bylo to tak, že v mezičasí se začal stavět taky náš dům, který v roce 1997 padl za oběť povodním, a město nebylo s to dát ho zase do pořádku. A proto se nás zeptali, jestli bychom nemohli pomoct, přes Česko-německý fond budoucnosti. A ve stejné době přišel do Krnova vrchní rabín z Olomouce a chtěl poděkovat, že jsme ty vypálené lavice dostali do Krnova. Přišel ke mně a řekl mi: 'Vy jste první Němec, kterému podávám ruku. Já jsem se zařekl, že už nikdy v životě žádnému Němci nepodám ruku. Ale poté, co jsem viděl, co jste ve vztahu k Židům udělali, chtěl bych vás poprosit, abyste přijal můj pozdrav. A synagoga je vám pro všechny vaše akce k dispozici.'“

  • „A odtud jsem potom jel do Ostravy, pracoval tam ve slévárně, a následně po třech měsících do koncentračního tábora v Osvětimi. A tam jsem mohl vidět ty obrovské pece, kde svého času spalovali Židy a další. Takže mně nemusí nikdo nic povídat! My máme teď v Německu zase neonacisty, kteří tvrdí, že to všechno byla lež. Mně nemusí nikdo nic povídat, já jsem to viděl sám na vlastní oči. Někteří z nás se dostali do koncentračního tábora v Osvětimi, Auschwitz. A to bylo hospodářsky důležité místo. Až tam totiž během války ruští pionýři natáhli ruskou širokorozchodnou kolej. A my jsme museli překládat rudu a kovy, které přijížděly z Ruska a byly určené pro Československo. Z ruských vagonů na české. To byl náš úkol.“

  • „Jak to tam vypadalo? Byly tam někdejší ubikace vojenských jednotek, tam leželi obyvatelé, které vyhnali z jejich domů a umístili tam. A úplně vepředu, hned vedle stráží, byly dva baráky oddělené ostnatým drátem a tam se potom odehrávalo to bičování. Stalo se například to, že mě tam dovedli a pak se do mě pustilo šest partyzánů. Nevím, jestli tušíte, co to je nagajka. Nagajka je bič, a do toho biče, do těch kožených řemenů, jsou zapletené kusy železa. A když s tím člověka praští, rovnou mu to potrhá kůži. No jo, a pak po mně chtěli něco vědět, jestli jsem nutil nějaké Čechy vstoupit do Hitlerjugend. Já jsem se zeptal, jak si to představují, vždyť mi přeci v té době bylo jedenáct dvanáct let, já jsem k něčemu takovému přeci vůbec neměl příležitost. To jim bylo jedno, prostě mě začali bít. Potom jsem samozřejmě ztratil vědomí, oni na mě vylili jeden dva kýble a dali se opět do bití. A když jsem potom znovu padl do bezvědomí, sebrali mě ze stolu, hodili do kouta a tam jsem zůstal ležet.“

  • „To jsou rány pěstí od velitele tábora v Opavské ulici. Byl to známý trýznitel, bijec, zabiják. Všechno, co se mohlo Němcům dělat, toho se na mně taky dopustil. Mám vám jedno takové zvěrstvo vylíčit? On přišel na to, že můj strýc se také dostal do toho tábora. A tak si dovolil následující 'legraci'. Postavil mě a mého strýce jednoho proti druhému. Na volném prostranství, na někdejším apelplacu tankového regimentu. A tam nám dal rozkaz zpívat Deutschlandlied. A v tom okamžiku, když jsme začali, tak se na nás on a někteří další partyzáni vrhli a ztloukli nás. Ale museli jsme dál zpívat a zároveň jeden druhého fackovat. A protože jsem se zdráhal bít svého strýce, udělal to on. Nejdřív mě ale ztloukl až na zem. A tehdy mi poškodil ušní bubínek, jak později zjistili lékaři v Německu.“

  • „Bylo to v noci z 31. ledna na 1. února 1945, ale mohlo to být také o den dva později. V noci přišly přibližně tři tisíce koncentráčníků z Osvětimi. Hnali je tu přes město, v noci. Ale jeden z mých kamarádů to viděl a vyprávěl mi, jak zbídačelí lidé to byli. A potom venku ve Weisskirchu, na krnovském předměstí, udělali na chvíli přestávku. Někteří se pokusili utéct, ale hned je zastřelili. Celá ta skupina potom táhla dál, na Rehwiess, a tam je většina z nich pohřbená, tam přišli o život. Udělali to úmyslně tak, aby lidé ještě spali, aby nic neviděli, když ty ubožáky hnali přes město. Já jsem o tom ale slyšel hned následujícího dne a musím přiznat, že to náš strach ještě vystupňovalo. Říkali jsme si: 'Nám se může stát něco podobného.'“

  • „Kde jsem byl? Na náměstí, tady. A na ramenou svého tatínka jsem to všechno zažil. Dne 7. října v osm ráno sem napochodoval německý wehrmacht. A v deset už tu byl Hitler a mluvil z balkonu radnice. Celé náměstí bylo poseté lidmi. Bylo plno. Nemohl jsem najít žádné místo, táta mě vzal na koně. A pak jsme šli nahoru na Cvilín a tam to bylo uzavřené. Táta se přeci jen nějak protáhl skrz, náš dům byl přeci tam nahoře. A Hitler následně přijel nahoru na Cvilín. Tam mu ukázali to krásné panorama, které jste dnes také viděl, když jste seděl na terase, celé to pohoří, Hrubý Jeseník. To mu ukázali. A já jsem mu měl předat pugét. Já jsem se tehdy hrozně moc styděl a měl jsem prostě strach tam jít. A proto jsem pořád naživu. V mnoha případech se totiž stalo, také v Olberstdorfu, tedy Albrechticích, tam byla jedna malá dívka, která tehdy Hitlerovi předala květiny. A tu potom Češi zastřelili.“

  • Full recordings
  • 1

    Krnov, 26.07.2022

    (audio)
    duration: 02:16:00
    media recorded in project Odsunutá paměť
  • 2

    Krnov, 27.07.2022

    (audio)
    duration: 01:40:09
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Památník obětem divokého odsunu v Krnově jsme směli postavit před synagogou

Kurt Schmidt v roce 2022
Kurt Schmidt v roce 2022
photo: Natáčení

Kurt Schmidt se narodil 17. května 1928 v Heřmanovicích, vyrůstal v Krnově na hoře Cvilín, kde jeho otec vlastnil restauraci. Otec byl důstojníkem císařské armády, který coby Němec nedosáhl na místo ve státní správě. Při záboru Sudet v říjnu 1938 zavítal do Krnova i na Cvilín Adolf Hitler, Kurt mu měl předat květiny, styděl se ale a neudělal to. Ke sklonku války byl Kurt ve vyšší funkci v Hitlerjugend, úspěšně se tak snažil vyhnout nasazení na frontu. Počátkem května 1945 přišel jeho otec o život v Praze, matka byla divoce odsunuta do sovětské zóny Německa. Kurt strávil tři týdny v krnovském internačním táboře v Opavské ulici, kde byl bit a týrán. Poté strávil rok na nucených pracích v ostravských Rudých kasárnách. Během této doby byl také pracovně nasazen na překládání vlaků v někdejším koncentračním táboře Osvětim. Odsunut do Německa byl na podzim roku 1946. Vystudoval historii a klasickou filologii v Augsburgu, vyučoval na gymnáziích a vyšších školách, se studenty byl opakovaně i na exkurzích v ČSSR. Po roce 1989 se angažoval v regionu svého původu, inicioval řadu aktivit za účelem česko-německého smíření, spolupracoval s krnovskými starosty i místní židovskou obcí. Památník krnovskému hladovému pochodu z června 1945, jemuž padlo za oběť okolo tří set osob německé národnosti, nechal po dohodě s židovskou obcí postavit roku 2017 na pozemku krnovské synagogy.