„Celé to bytí bylo najednou jiné... Tady byli Němci... maminka tu měla spoustu kamarádek. Ta vesnička byla strašně malá a každý tu znal každého a každý s každým nějakým způsobem vycházel. Nebo se znali nebo něco takového. A najednou tady byli úplně cizí, úplně cizí lidi, kteří se neznali, kteří k sobě neměli žádný vztah. Pro maminku to bylo hodně špatné, už z toho důvodu, že ona jim ani nerozuměla. Babička, ta se s nimi mohla domluvit, nebo teta. Ty se s nimi mohly domluvit, ty se s nimi mohly bavit. Ale maminka ne. Maminka jim nerozuměla, nevěděla, co povídají. A to bylo na podzim, 28. října. A tady byli čeští četníci, už bylo všechno české. A maminka zametala dvůr, každou sobotu se zametal dvůr. A teď šli ti dva mladí četníci a maminka zametala dvůr a oni říkali: ‚Vy nemáte prapor?‘ A ona říkala: ‚Jo, už dávno venku...‘ Ona myslela, brambory. ‚Dávno venku, dávno venku.‘ A oni šli dolů a smáli se, prostě popadali se za břicho a smáli se. A maminka šla dovnitř a říkala svojí mamince: ‚Co je to prapor, prapor...?‘ Ona říkala: ‚No to je vlajka.‘ A maminka říkala: ‚Já jsem myslela, že myslí, jestli máme už brambory. Tak já jsem jim řekla, že už je máme dávno venku. A ono je to pobavilo.‘ A moje sestřenice přišla domů a říkala, jak se ti četníci smáli, div že neupadli.“
„Ale byli tady ti, kteří mají i lidskou krev na rukou. Většinou to byli mladí chlapi. Ukazovali, co dokážou, že oni si to teď můžou dovolit. Ale to taky vím jenom z vyprávění, jak maminka vyprávěla, jak naši vyprávěli. Tady byl nějaký chudák... byl to takový baráček, dřevěnice, a oni si vykrmili prasátko. Prostě na víc neměli, takový, no prostě prasátko. A oni všechno museli prostě odevzdat. A oni si to prasátko nechali, že ho tajně zabijou a že ho sní. A ti mladí kluci, co to tady zabírali, šli hledat a to prasátko tam našli. A oni ho tak zbili, že ten člověk do rána umřel. A říkám, že není slovo vylhané. To je skutečně pravda. A v kůlně... tam taky. Oni se tím bavili, nebo já nevím. Byla taková doba, že si to mohli dovolit. A nějakého starého pána... v kůlně nebyla elektřina, takže oni asi museli tu řezačku na tu řezanku ručně [pustit]. Spoutaného ho položili do žlabu, že mu uříznou nohy nebo hlavu, nebo já nevím. A on si potom vzal život. On to sice... myslím si, že to přežil, protože si pak přeřezal žíly. A to si myslím, že si na to trošičku vzpomínám. Ale nevím, někdy si člověk něco namluví a myslí si, že to zažil. Ale to myslím, že si můžu pamatovat, na toho starého pána.“
„Byli ve válce... [sovětští vojáci], když tedy nebyly nějaký ty vojandy, ale že jo, těch asi zase nebylo tolik. Byli mladí, museli si odříkat, hladoví, špinaví, bez nějakých kontaktů. A teď se tady dostali... tady byli poražení [Němci], tady byli prostě ti, co prohráli, a teď si mohli [sovětští vojáci] těch pár dní nebo pár týdnů... si mohli dělat, co chtěli. Byli jak utržení ze řetězu, takže člověk se jim nemůže divit. Maminka říkala, že to Němci dělali totiž taky. To nejenom Rusáci. Němci, když přišli do nějaké vesnice, kde zrovna vítězili, tak oni taky znásilňovali a vraždili a byli zrovna taková zvěř, jako se teď já tady bavím o ruských vojácích, ale i to s sebou válka nese.“
„Před válkou, když si děda sedl v hospodě, tak zabrali celý stůl. Protože bylo pět zeťů, dva jeho synové a on, tak jich bylo osm, tak byl plný stůl. A když bylo po válce, tak tam seděl děda sám. Prostě všechny nějakým způsobem ta válka rozdělila. Zeťáci byli pryč a synové byli pryč. On tady zůstal sám a jeho to tak sebralo, že já si ho pamatuju už jenom, že seděl za kamny takhle [držel si hlavu v dlaních a přestal mluvit]. Jako po válce, když... tak takhle. A ještě předtím, než byl konec války, tak on říkal, maminka říkala, že prostě on nijak zvlášť netoužil chodit do Šanova domů. Tam měl sourozence a prostě celý ten Círojc rod pochází z toho Šanova. Bylo to tam veliký, ale jako že nejezdil třeba každý týden nebo každých čtrnáct dní do toho Šanova. Ale když bylo po tom osmatřicátým a zavřeli hranice a on už nesměl do toho Šanova, tak ho to vzalo.“
Brunhilda Scheinerová, rozená Bröckl, se narodila 29. srpna 1939 v malé vesnici Chotěšov u Rakovníka. Chotěšov, součást tzv. rakovnických Sudet, tedy oblasti obývané až do roku 1945 převážně německojazyčným obyvatelstvem, se v důsledku podpisu mnichovské dohody stal v roce 1938 říšským územím. Pamětnice pocházela ze smíšeného česko-německého manželství. Otec byl Němec, matka Češka, ačkoli ani ona v převážně německém prostředí česky nemluvila. Brunhildin otec těsně před začátkem druhé světové války povinně narukoval do německé armády, padl v lednu 1943. Na frontu postupně odešli všichni bojeschopní muži z vesnice, včetně Brunhildiných strýců. Pamětnice vyrůstala pouze s maminkou, prarodiči a tetou. Vzpomíná, jak jako dítě vnímala smutné válečné roky, většina jejích vzpomínek se ale váže k událostem z jara a léta 1945. Na počátku jara do vesnice přijeli němečtí civilní uprchlíci ze Slezska, následně ustupující německé jednotky, na které v těsné blízkosti Chotěšova útočila spojenecká letadla. V květnu 1945 pak vesnici obsadili vojáci Rudé armády a poté Češi, často mladíci z Revolučních gard. Vlnu násilí zastavil až příjezd vojáků Svobodovy armády. Z převážně německého Chotěšova byla v roce 1946 v rámci odsunu vystěhována většina obyvatel a do prázdných domů přicházeli noví osadníci. V době kolektivizace zemědělství odmítla rodina Brunhilda Scheinerové vstoupit do družstva. Hospodařili stejným způsobem jako jejich předci a odmítali na tom cokoli změnit. Téměř neměnným způsobem pak hospodařila po celý svůj život i pamětnice se svým manželem Josefem Scheinerem. Brunhilda Scheinerová je vdova, vychovala dvě děti a žije (r. 2025) v Chotěšově.
