Jaroslav Ryvol

* 1930

  • „Těch mrtvejch jsme viděli víc, všude, Čechů po kostelích. Němci, když tam řádili, tak vozili mrtvé, co byli v barákách nebo po ulicích, do kostelů a tam je naskládali a potom tam chodili lidi, jestli je někdo pozná. Tak jsme tam taky byli. Viděli jsme, že je jich tam dost – ženy, chlapi i děti tam byli naskládaný. A mezi tím chodili lidi. To bylo odpoledne, tam chodili lidi dovnitř, tak jsme říkali, že se půjdeme taky kouknout. Ale pak jsme vypadli ven, protože to bylo cejtit, ti mrtví. Tam jich bylo dost, tak třicet, čtyřicet.“

  • „Ten wehrmacht odtáhl celej na Plzeň. To jsme stáli a koukali jsme se s bráchou a říkali jsme: ,Vidíš, takhle jsme se na ně koukali v devětatřicátým, když sem šli.’ To byste měl vidět. Měli pekařský dvoukoláky, na tom měli naházený ty svoje rance a pušky a dva to tlačili. Nebo dětské kočárky a v tom měl hozený ruksak a tlačili to. Takhle odcházela německá armáda, wehrmacht, kdežto vojáci SS tam zůstali na furt.“

  • „To si vzpomínám velice dobře, to jsem zrovna stál v těch Strašnicích s bratrem při té Černokostelecké, když tam přijížděly kupodivu odkryté automobily a seděli tam zmrzlí němečtí vojáci, on tenkrát zrovna padal sníh s deštěm. A zrovna tam, jak jsme stáli, tak ta kolona zastavila a ty německý vojáci seskákali a šup do krámu. To už se hlásilo, že marka bude platit deset korun, jedna marka. V první řadě, co tam kupovali, to jsem sám viděl, dorty. Takhle to nesli, taky salámy. Měli marek dost a bylo to laciný, jedna ku deseti. Lidi nemohli křičet nebo na ně něco házet, protože to bylo zakázaný, to se nesmělo. Tak jenom každej koukal.“

  • „Asi půl roku jsem dělal na Adamovi, nebo Evě? Já už nevím. A tam dělali muklové. Ale nebyli nějak mlácený, to byli normální horníci jako každej druhej. Měli i ty samé jídla. My jsme s nima normálně mluvili. Dovnitř tam akorát sjížděli fárající bachaři, ale ti ani nebyli ozbrojení. Normálně ti muklové dělali jako každej druhej a kouřili. Ale to si pamatuju dobře, že tam byl jeden cikán a ten říkal: ,Ty jezdíš ven, viď? Přines rum a já ti ukážu, kde je hodně bohatá smolka.’ Protože když jsme dělali na skále, tak tam jsme byli placení za metry. Ale když jsme přišli na rudu, tak podle toho, jak byla aktivní. Za čistej smolinec bylo třeba za kilo 32 korun, to si pamatuju. A když byla míň aktivní, tak taky za osm korun.“

  • „Že byli lidi na ty Němce a na kolaboranty naštvaní, zuřivě, to je fakt. Protože udávali a hodně lidí přišlo do koncentráku nebo do věznic. Takže na ně měli žízeň. Velkou.“

  • „Holt na Hradě byla veliká slezina všech vysokejch a nejvyšších oficírů. Samozřejmě že tam nevzali nějakýho Jánoše nebo nějakýho toho Fritze. To prostě byla elita. A vím, že křičeli v tom pouličním rozhlase, že teď jede doktor Edvard Beneš, a všichni: ,Sláva!’ Ještě dneska to vidím. Vedle něj seděla Hana Benešová, manželka, smála se a kejvala hlavou. Pak říkali: ,Teď pojede maršál Koněv, osvoboditel Čech, a generál Leljušenko, osvoboditel Prahy.’ To vždycky křičeli a všichni křičeli: ,Sláva, ať žije!’ Takhle to probíhalo. Pak se taky křičelo, když tam jeli američtí oficíři, nějakej ten Bradley, americkej taky vysokej generál, taky se mu křičelo. Dále angličtí oficíři, francouzští oficíři. To bylo veliké vítání.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 13.12.2020

    (audio)
    duration: 02:50:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Přestřelky, msty a uranové doly. Taková byla doba

Jaroslav Ryvol v 60. letech
Jaroslav Ryvol v 60. letech
photo: Post Bellum

Jaroslav Ryvol se narodil 29. září 1930 v Březně na Litoměřicku. Pochází ze sedmi dětí. Otec Otomar pracoval jako listonoš, matka Klotylda se starala o domácnost. V roce 1936 se rodina přestěhovala do Děčína, odkud se v době mnichovské krize roku 1938 musela přestěhovat do vnitrozemí. Otec tehdy narukoval v rámci všeobecné mobilizace. Po jeho návratu a mnoha stěhováních se rodina usadila v Praze, kde prožila roky druhé světové války. V roce 1942 náhle zemřela matka Klotylda na zápal plic. Pamětník vzpomíná na dramatické dny květnového povstání roku 1945 i následný příjezd prezidenta Beneše do osvobozené vlasti. Otec se po válce přestěhoval za prací do Liberce, kde se stal Jaroslav Ryvol svědkem odsunu sudetských Němců. Vyučil se truhlářem a na přelomu 40. a 50. let pracoval v pražské loděnici. V roce 1951 narukoval k Pohraniční stráži do Aše. V polovině 50. let se přestěhoval do Nejdku na Karlovarsku a začal pracovat jako horník v uranových dolech na Jáchymovsku. Od konce 50. let působil u Pozemních staveb v Karlových Varech. V době natáčení rozhovoru (2020) žil Jaroslav Ryvol v Nejdku.