Mgr. Richard Rýda

„Takže při třetím sezení, první bylo u nich, dvě další ve Slavii, a to na ostrohu Slavie. Věděl jsem, že tam [sedávají] mí známí, Havel a ti, kteří mě určitě znali, alespoň trochu. Na ostrohu mě vystavili pro celou [veřejnost]… Byli na mě vždycky dva. To první sezení – jeden to měl na starost. Jméno, to si mohl vymyslet jaké chtěl. Byl to jasný venkovan, měl uštrikovaný svetr od maminky, takový jsem měl kdysi taky. Tak bylo vidět, že je z venkova. A ten měl určitě důležitou akci. Důležitá byla proto, protože vlastně vybavili oba dva byty." – "Vybavili čím?" – "Štěnicemi. Stankovič, chartista, a Rýda. Čili byt pro agenta, jak píše Cibulka v seznamech, ‚bytoví agenti‘. No a takhle s tím počítali, že se opět přichýlím ke Stankovičovi a budu ho dokonale práskat. Podruhé byl s tímhle chlapíkem, takovým čtyřicátníkem venkovským, třicátník, údajně vystudovaný právník, takový šikula. Že prý se zná a tyká si se Ctiborem [Turbou]. A já jsem si říkal: 'Sakra,' to už mi to bylo divné, ale pořád jsem si říkal: 'Ne, ne, ne, nejsem schopen.' A pořád jsem tehdy ještě nevěděl – ještě jsem s Borisem [Hybnerem] nebyl –, jak se jim dostat z klepet. A pak jsem na to zásluhou, připomenutím Borise [Hybnera] přišel. Takže když mě pozvali potřetí, ale to tam neseděl nějaký třicetiletý právníček, to tam s tím venkovanem seděl takový padesátník, anglická móda, zlaté brejličky, a teď spustil: ‚My o vás víme. Vy jste byl skvělý student, vždyť na fakultě jste tohle všechno… jak skvělý jste v té kultuře dneska a jaký umělec,‘ a tohle do mě lil. A tak jsem ho nechal vymluvit a řekl jsem: ‚No, soudruzi, jak bych vám mohl pomoct… Ale já jsem psychicky narušený člověk.‘ A oni koukali a já říkám: ‚Vždyť já přece v tomhle stavu nemohu dělat nějaké tajné akce pro vás. Dokument o mém velice labilním stavu z psychiatrické léčebny Bohnice máte uložen v mém spisku na vojenské zprávě Vodičkova 18. Mějte se.‘“

„No ale ne, my jsme naopak hledali protiklady a možné střety samozřejmě, pokud to [hraní] bylo ve dvojicích. Což jsme právě dělali i s Dušanem Pařízkem v Brně. A potom jsem se úplně zbláznil, když jsem viděl Borise Hybnera a Ctibora Turbu. To bylo poprvé, [když jsem viděl] jejich dvojici v Litvínově, kde se dělávaly festivaly pantomimy. Když jsem viděl, co předváděli, ihned jsem je pozval do Brna. Tam jsme už měli vysokoškolský klub a tam jsme s Dušanem hráli půlku představení, oni hráli druhou půlku. A lidi tedy byli [nadšení]. Hlavně z nich, to přiznávám, opravdu, včetně nás, [tedy hlavně] mě – Dušan se tvářil jako že [dobré], ale já jsem z [Hybnera a Turby] byl úplně vedle. A řekl jsem si, s těmi chci hrát. Dušan [Pařízek] už měl nějaké jiné plány. A já jsem se toho pak v Praze dočkal.“