The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dodnes si myslím, že nám do bytu dali odposlechy
narozen 28. září 1940 v Hradci Králové, po válce rodina žila v Moravské Třebové
otec Richard Rýda st. za války dezertoval z vládního vojska, vrátil se v roce 1945 s americkou armádou
pamětník vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě UJEP v Brně
hrál v amatérské skupině Jiřiny Ryšánkové z JAMU
v polovině 60. let získal angažmá v brněnské Redutě
od roku 1967 žil v Praze a spolupracoval s Borisem Hybnerem a Ctiborem Turbou
v 70. letech přešel na volnou nohu, vystupoval v programu skupiny Kardinálové Zdeňka Merty
v roce 1977 pod nátlakem podepsal Antichartu
od roku 1980 vedl s Rudolfem Papežíkem skupinu Nonsens
v roce 1985 ho kontaktovala Státní bezpečnost
během normalizace vystupoval na Západě, v Sovětském svazu i v Africe
po roce 1989 se věnoval loutkovému a hudebnímu divadlu pro děti
v roce 2025 žil v Praze
To nejdůležitější, co v životě chtěl Richard Rýda dokázat, se mu podařilo: usmířit rozvedené rodiče a živit se tím, co ho vrchovatě naplňovalo – pantomimou. Udržet se ve svobodném povolání bylo obzvlášť těžké v období normalizace. Čelil politickým tlakům a nakonec i Státní bezpečnosti. Její důstojníci se ho snažili získat ke spolupráci, ze které se mu podařilo vykroutit. Měl donášet na svého souseda z prostředí disentu a dodnes je přesvědčen, že jeho byt na Kampě byl odposloucháván.
Richard Rýda se narodil 28. září 1940 v Hradci Králové. Jeho otec Richard Rýda st. pocházel z Vysočiny, z malé vesnice Kozlov, zatímco matka Božena měla své kořeny ve Slavkově u Brna, kde se narodila do rodu Drbalů. Vyučila se kuchařkou. Otec byl krejčí, ale během hospodářské krize vstoupil do armády, kde zůstal i během protektorátu. Sloužil ve vládním vojsku, odkud později dezertoval. Přes Jugoslávii se dostal do Tobruku v Africe a následně se s americkou armádou přes Itálii vrátil zpět do Československa.
Během války si Richard svého otce nepamatoval. Jedinou vzpomínkou se stala fotografie, na níž ho jako novorozence drží v náručí ještě v uniformě vládního vojska. Další snímky vznikly až v jeho pěti letech, kdy se otec po osvobození vrátil domů. Dětství prožil s matkou na periferii Hradce Králové v činžovním domě. Vzpomíná na vstřícné sousedy a i přes válečné události relativně poklidné dětství. Už tehdy ho zaujalo divadlo. „Nedaleko našeho domu v hospodě Stoletá se hrála dětská divadelní představení a sousedka, paní Ježková, hrála královnu. To mě naprosto fascinovalo,“ vypráví.
V roce 1945 se otec vrátil domů s americkou armádou přes Plzeň. První setkání po letech odloučení proběhlo v malé vesnici v americké zóně, jejíž jméno si už nepamatuje. „Ubytovali jsme se v malém hotýlku, kde otec zpod postele vytáhl kufr plný čokolád. Jak jsem záhy zjistil, byly hořké, a to mě zklamalo. Oproti tomu mě uchvátily ovocné koktejly – mandarinky, třešně a hlavně ananas, mohl bych to pít po litrech,“ vzpomíná.
Po otcově návratu se rodina přestěhovala do Moravské Třebové, která patřila v roce 1945 k jedněm z největších vojenských center. Otec, jako štábní kapitán, byl přeřazen do Československé armády a dostal zde služební byt. Válečné roky mu přinesly bohaté zkušenosti, ale nikdy neměl potřebu se stylizovat do role hrdiny. „Když jsem se ho ptal na Tobruk, přiznal, že se hlavní bitvy neúčastnil, protože část jednotky postihly silné střevní potíže, kvůli nimž nebyli schopni bojovat,“ vypráví.
K Rýdovým se přistěhoval i strýc z matčiny strany, který v Moravské Třebové pracoval jako správce pivovaru. Richardovi trochu nahrazoval otce, který často pobýval služebně ve Vyškově. Richard Rýda vnímal, jak se město proměňuje po odsunu německého obyvatelstva, které muselo opustit své domovy s minimem věcí. „Po jejich odchodu plně vybavené byty obsadili nově příchozí. Část těchto nových osídlenců se rychle přihlásila ke komunistické straně, aby si zajistila výhody a pozice na radnici,“ vzpomíná.
Jako dítě příliš nerozuměl politickým souvislostem, ale později se s nimi seznámil díky rukopisu kamaráda Zdeňka Meluzína, který se v 70. letech snažil zjistit pravdu o poválečných událostech v Moravské Třebové a zaznamenal svědectví německých civilistů o násilnostech, k nimž došlo po osvobození. „Nazval ji ‚Hrdinové a mrchy‘, nikdy však nevyšla. Byla prohlášena za historicky nevýznamnou, a tak ji věnoval archivu v Olomouci,“ vypráví Richard Rýda.
V roce 1950 se rodina začala potýkat s prvními problémy. Otec býval služebně přes týden mimo domov a vracel se pouze na neděli. Když bylo Richardovi 12 let, matka dospěla k rozhodnutí manželství ukončit. „Přišli jsme o služební byt a museli se přestěhovat do menšího jednopokojového bytu. Matka to nesla statečně, pracovala v opravně hodin a postupně se vypracovala na vedoucí v obchodě Chronos – hodiny a klenoty, čímž se na malém městě dostala do tzv. ‚lepší společnosti‘. Být vedoucí něčeho, učitel nebo doktor, to tehdy znamenalo určitý vliv. Bylo výhodné mít mezi nimi ‚známé‘, ale matce to bylo lhostejné a ‚do hospody‘ s nimi nechodila.
Matka se s rozvodem vyrovnávala těžce a po nervovém zhroucení zakázala synovi se s otcem vídat. „Jednou jsem se vrátil domů s tím, že mi otec dal pětikorunu na kino. Matka vzala minci, rozběhla se přes celé město a vrátila mu ji se slovy, že nic nepotřebujeme. Otec se stáhl a několik let jsem ho neviděl,“ dodává. Setkali se, až když byl Richard dospělý. Vzpomíná, že před odchodem na vojnu natíral matce okna a vyrazil do drogerie koupit barvu. Po nákupu si na chvíli sedl na lavičku. Vedle něj si přisedl muž a oslovil ho: „Tak jak se máš?“ Když se na něj podíval, poznal svého otce. Od té doby si začali psát a jejich vztah se pomalu obnovoval.
Usmířit rodiče se mu podařilo až po návratu z vojny. Uspořádal posezení u ohně a bez vědomí obou stran pozval jak otce s jeho ženou se synem, tak i matku. „Matka přišla pěšky, otec dorazil autem. Večer jsme strávili v poklidné atmosféře, povídali si a společně jedli. Když jsme se pak vraceli zpátky do města, otec matku svezl autem. To byl ohromný úspěch. Po dlouhých letech se naši začali aspoň zdravit.“
Na gymnázium nastoupil v roce 1954. Přestože jeho otce vyloučili z armády, překvapivě neměl problémy s přijetím. „Možná k tomu přispěla skutečnost, že naši byli rozvedení, anebo režim viděl příležitost, jak ze mě vychovat ‚řádného vzdělaného marxistu‘,“ glosuje Richard Rýda. Byl ale příjemně překvapen, že na škole vládla relativně poklidná atmosféra. Tedy až na to, že z politických důvodů ze školy vyloučili jeho třídního učitele Aloise Vašíčka, prvorepublikového pedagoga známého svým odporem vůči komunistickému vedení školy.
Během posledního ročníku gymnázia přičichl k divadlu. Jeho spolužák se chystal na přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) a požádal ho, aby mu dělal partnera v dialogu. Richard Rýda do té doby o existenci JAMU neměl tušení a jeho divadelní zkušenosti byly omezené na školní vystoupení a občasné silvestrovské skeče ve stylu Voskovce a Wericha, které hrávali s kamarády ve třídě. Když se tedy rozhodl odjet s kamarádem do Brna na přijímací zkoušky, netušil, co ho čeká. „Uchazečů bylo mnoho, místnost plná dívek, které doprovázely jejich matky. Připravil jsem si básničku, zazpíval píseň a odrecitoval úryvek z divadelního textu. Po dopoledním kole nám ale řekli, že na pohybové zkoušky už chodit nemusíme – už rozhodli, že nás nevezmou,“ vypráví.
Po maturitě zamířil do Brna na Filozofickou fakultu, kde studoval češtinu a historii. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně (UJEP), jak se tehdy nazývala, byla pod přísným ideologickým dohledem, což ovlivnilo nejen výuku, ale i atmosféru mezi studenty. Přesto se zapojil do kulturního života – hrál na bicí v kapele a rychle zapadl do skupiny starších studentů, kteří psali a hráli filozofický kabaret. Jeden ze skečů představoval dialog mezi Sókratem a sofisty, v němž hrál Xantippu, Sókratovu manželku. „Premiéra se ale nikdy neuskutečnila. Každý kulturní projev byl totiž tehdy pod drobnohledem režimu a představení podléhala cenzuře. Za hru o Sókratovi jednoho z autorů vyhodili ze školy a já jsem pochopil, že psané slovo je snadným terčem politické perzekuce. Pantomima, která dokázala vyjádřit myšlenky beze slov, byla v tomto směru hůře postižitelná,“ vypráví Richard Rýda.
Díky jednomu vystoupení si ho všiml odborný asistent Dušan Holý, známý folklorní zpěvák a vedoucí katedry folkloristiky. Doporučil Richarda Rýdu profesorce Jiřině Ryšánkové, která na JAMU vyučovala pohybovou výchovu. V její amatérské pantomimické skupině Malá pantomima se naplno projevil Richardův pohybový talent, podpořený předchozími sportovními zkušenostmi – hrával hokej. A tak se přece jen oklikou dostal na půdu školy, kde ho předtím pro nedostatek talentu nevzali.
Filozofickou fakultu ukončil v roce 1962 titulem magistr a pak narukoval na dva roky na vojnu, kde se díky pedagogickému vzdělání vyhnul běžnému výcviku a přijímači. Byl přidělen jako učitel českého jazyka do Nového Mesta nad Váhom na vojenské učiliště. Učil zde vojáky v rámci zrychleného maturitního kurzu, který měl připravit kandidáty na důstojnické funkce. Výuka se odehrávala pod přísným ideologickým dohledem – přípravy musel předkládat kapitánovi, který často sedával v hodinách a dohlížel na jejich „správný“ průběh. Musel vyučovat i komunistickou propagandu a používat ideologicky zabarvené výrazy. Po roce požádal o převelení; chtěl se dostat do Brna, třeba i ke zbrani, aby byl blíže pantomimické skupině na JAMU. Převeleli ho však k bojovému útvaru do Hradce Králové. Po návratu z vojny učil krátce češtinu na učňovské oděvní škole v Brně – Husovicích, což ho neuspokojovalo, a jakmile se naskytla příležitost, ze školství odešel.
O pantomimu měl stále neutuchající zájem, o čemž svědčí historka, jak si chtěl po vojně splnit sen – vidět zakladatele moderní pantomimy Marcela Marceaua v Paříži. Odjel se zájezdem organizovaným CKM (Cestovní klub mladých) do Francie, ale těsně před plánovanou návštěvou Paříže byl tento výlet zrušen. Navrhl protestní stávku, která nakonec vedla k povolení alespoň jednodenní návštěvy Paříže. Když však dorazil do Théâtre Renaissance, pokladní mu sdělila, že Marcel Marceau je právě v Japonsku.
Věnoval se nadále pantomimě pod vedením Jiřiny Ryšánkové, avšak v polovině 60. let se část lidí z její skupiny odtrhla. „Jiřina Ryšánková měla obrovské zásluhy, ale její protiválečně angažovaná linie mi nebyla blízká,“ vysvětluje. Richard Rýda si to uvědomil v roce 1965, když odjeli na turné do Německa. Po vystoupení v Erlangenu si v místních novinách přečetli, že jejich skupina fakticky zastoupila chybějící sovětskou delegaci. „To mi potvrdilo, že angažovanost souboru bude sílit, a po návratu do Československa padlo jasné prohlášení: ‚Kdo má výhrady k programu, může klidně odejít.‘“
Richard Rýda spolu s několika dalšími kolegy opustil soubor a založil novou pantomimickou skupinu, se kterou vytvořili vlastní program a získali angažmá v brněnské Redutě. Toto profesionální působení se stalo klíčovým pro další vývoj jeho kariéry. V Brně tehdy spolupracoval s Dušanem Pařízkem, ale skutečnou posedlost pantomimou v něm probudila dvojice Boris Hybner a Ctibor Turba, když je poprvé viděl v Litvínově na festivalu pantomimy. To, co předvedli na jevišti, ho natolik uchvátilo, že je ihned pozval do Brna, a tak se z nich postupně stali kolegové.
Díky uznávanému hudebníkovi Pavlu Blatnému získali možnost vyjet na turné do Švýcarska, odehráli zde úspěšně kolem 12 představení a sklidili velký úspěch. Šlo převážně o němé grotesky, ale některé scény měly i vážnější podtext, například příběh krále a šaška nebo scéna, kde se místnost postupně zaplavuje vodou. Spolu s hlavním kolegou Dušanem Pařízkem chtěli program představit i v Praze, a proto se rozhodli oslovit Ladislava Fialku v Divadle Na zábradlí. „Setkání s ním ale skončilo fiaskem – v hospodě U Medvídků, kde jsme se měli sejít, se Fialka pohádal s kolegou a bylo jasné, že do jeho souboru nebudeme přijati,“ vzpomíná Richard Rýda. Rozhodli se však v Praze zůstat a hledat jiné příležitosti.
V roce 1967 se pamětník do Prahy přestěhoval a začal pracovat jako pedagog v Domě dětí a mládeže v Karlíně. Tato instituce byla tehdy vyhlášená – sloužila jako zkušebna mnoha začínajícím hudebníkům, včetně například Petra Spáleného, a měla se stát i zázemím pro Borise Hybnera a Ctibora Turbu po jejich návratu ze Světové výstavy. Oba se tam však nikdy nesešli současně, a tak se zkoušení nekonalo. Richard Rýda se k nim ale nakonec připojil.
S představením Harakiri – už pod značkou Pantomima Alfreda Jarryho, kterou založili v roce 1967 Boris Hybner a Ctibor Turba – vyjeli do Západního Berlína a poté do Švédska. Jejich úspěch zaujal Pragokoncert, protože režim potřeboval valuty. „Jak jsem si později uvědomil, bolševici měli problém s jejich získáváním, takže každý příjem v cizí měně byl pro ně vítaný. Na místě jsme dostali jen malé diety a zbytek nám byl vyplacen v omezených bonových částkách. Takto režim inkasoval valuty, které následně putovaly do Kremlu a mohly sloužit například k financování špionážních aktivit. Nebylo mi z toho do smíchu. Přestože jsme pracovali na mezinárodní úrovni, honoráře byly mizivé – sotva na přežití,“ vysvětluje Richard Rýda.
V roce 1968 pracoval v Domě dětí a mládeže v Karlíně a se svou první ženou, architektkou Leopoldinou Bosákovou, budoval půdní byt v Jakubské ulici. Spolu s přáteli objevili velkou půdu, kterou si rozdělili, a svépomocí vynášeli tuny materiálu. Když v srpnu vtrhla do země vojska Varšavské smlouvy, byl ponořený do práce na bytě a zároveň natáčel průjezd tanků Prahou malou kamerou z ateliéru nad hlavním nádražím, kde jeho žena pracovala u architekta Karla Pragera. Záznam ale bohužel později ztratil.
Politické uvolnění vnímal jako nadějné, ale netušil, jak vážná je situace – až po 21. srpnu si uvědomil, že Moskva o dění v Praze věděla vše. Ještě večer 20. srpna hráli s Borisem Hybnerem představení plné černého humoru, aniž by tušili, že se během pár hodin všechno změní: „Hráli jsme v divadélku v Nerudovce. Odpoledne jsme si ještě s diváky domlouvali posezení u piva, večer se smáli černému humoru na jevišti. Druhý den ráno už byla Praha obsazena sovětskými tanky,“ říká.
Začátek 70. let byl pro něj velmi obtížný. Spolupracoval nadále s Borisem Hybnerem pod hlavičkou Pražského kulturního střediska (PKS), kde na něj vyvíjeli nátlak, aby podepsal prohlášení loajality s režimem. Není si jistý, zda něco podepsal – připouští, že možná ano, protože situace byla postavena tak, že bez podpisu by musel odejít z umělecké branže. Alternativou byl návrat do školství, který by ale znamenal další ideologické tlaky.
Když se kolem roku 1972 spolupráce s Borisem Hybnerem rozpadla, Richard Rýda odešel na volnou nohu. Současně řešil i osobní krizi – rozvod a stěhování, což bylo finančně velmi náročné. Navíc, chtěl-li působit na volné noze, musel absolvovat tzv. přehrávky – oficiální schválení umělecké činnosti ve svobodném povolání. Hodnotila se nejen praktická ukázka, ale i politická ideologie diktovaná režimem. Od roku 1973 díky tomu mohl vystupovat například v komponovaných hudebních pořadech se skupinou Kardinálové Zdeňka Merty, s Petrou Černockou, Jiřím Štědroněm a Karlem Černochem. Program měl dějovou linku, vystupoval v něm s pantomimickými výstupy a jezdili i na zájezdy do Sovětského svazu.
Roku 1977 čelil tlaku kvůli Chartě 77, jejíž text se podepisoval jako vyjádření nesouhlasu s režimní politikou v Československu a na podporu dodržování základních práv a svobod. Režim proti signatářům okamžitě zahájil represivní kroky. Richard Rýda netušil, kdo je či není chartista, nikdo mu Chartu k podpisu ani nenabídl. S Borisem Hybnerem ale často navštěvovali hospodu U Svitáků u filozofické fakulty, kde se scházeli lidé jako Ivan Martin Jirous, Mejla Hlavsa, Andrej Stankovič nebo výtvarníci Karel Nepraš a Jan Steklík. Domnívá se, že tam mohl někdo donášet Státní bezpečnosti (StB) a že fotografie z těchto setkání mohly vést k jeho pozdějšímu zařazení mezi tzv. zájmové osoby. Chartu 77 nepodepsal, ale byl vyzván k podpisu tzv. Anticharty, jejímž cílem bylo veřejně zdiskreditovat Chartu a její signatáře, bez možnosti si text Charty 77 přečíst. Režim k podpisu Anticharty využíval lidi z kultury, kteří měli jít příkladem.
Požadavek k podpisu Anticharty přišel ze Středočeského kulturního střediska (SKS) a Richard Rýda ji nakonec po opakovaných výzvách, pod hrozbou vyškrtnutí z agentury podepsal. Nechtěl ohrozit práci svou a svých kolegů. K plnému znění Charty 77 se dostal s kolegou nedlouho poté v zahraničí. Tehdy byli na cestě do Paříže, kam tajně vezli nějaké věci emigrantovi Prokopu Voskovcovi, kterého Richard Rýda znal už z doby před jeho emigrací. „Půjčil nám knihy, včetně titulu ‚Mráz přichází z Kremlu‘, a předal nám i noviny, kde byla zveřejněna Charta 77. Samozřejmě jsem s ní souhlasil. Knihu jsme zpátky přes hranice nevezli, ale noviny jsme si vzali s sebou. Když jsme se vraceli zpět a zastavili se na kafe před našimi hranicemi, museli jsme se rozhodnout, jestli budeme riskovat, nebo ne. Nakonec jsme noviny se zněním Charty nechali na okně kavárny. Kdyby je u nás našli, byl by to průšvih. Hrdinové jsme v tomto směru nebyli,“ říká.
V roce 1985, nedlouho po návratu z Afriky, kde absolvoval na 90 představení a vinou Pragokoncertu se dostal do finanční tísně, ho kontaktovala StB. V té době byl podruhé rozvedený a čerstvě bydlel v jednopokojovém bytě v Hroznové ulici na Kampě s výhledem na Čertovku a Karlův most. Byt mu přidělili na bytovém úřadě a považoval to za velké štěstí. „Byt byl čistý a opravený, se společným záchodem na pavlači. Později jsem se od sousedů dozvěděl, že stejně opraven byl i byt pod ním. Předchozím nájemníkem byl totiž Bulhar, který usnul opilý s cigaretou v posteli a požár poškodil strop a zasáhl i spodní byt. Oba byty byly poté opraveny a nově přiděleny,“ vysvětluje.
Několik měsíců po nastěhování Richarda Rýdy se do spodního bytu přistěhovali Stankovičovi. Teprve později si Richard Rýda uvědomil, že Andreje Stankoviče znal letmo z hospody U Svitáků. To je důležitý detail, neboť Andrej Stankovič byl básník, knihovník, editor a filmový kritik, pro komunistický režim nepohodlný kvůli své činnosti v disentu, otevřené kritice systému a aktivnímu zapojení do undergroundové kultury. Byl signatářem Charty 77, publikoval v samizdatu a podílel se na obraně nespravedlivě stíhaných. Režim ho vnímal jako intelektuála s vlivem, který svými postoji a kontakty ohrožoval ideologickou kontrolu a oficiální kulturní linii. Proto se stal objektem sledování Státní bezpečnosti.
Krátce po nastěhování Stankoviče do bytu na Kampě, v červnu 1985, našel Richard Rýda ve schránce lístek s modrým pruhem a předvoláním do Bartolomějské. Domníval se, že se to týká paternitního sporu, který právě řešil. Až na místě zjistil, že to není důvod jeho pozvání na policii, a byl nasměrován do protějšího objektu, kde sídlila Státní bezpečnost. „S vědomím, že se z toho nevyvleču, jsem šel dovnitř. Na vrátnici jsem odevzdal občanku a odvedli mě do druhého patra. Tam na mě čekali dva policajti. Hned začali mluvit o Stankovičovi, o Chartě 77 a o tom, že podobní lidé kazí společnost. Stankovič tehdy pracoval jako kotelník a očividně vadil jak svým uměleckým působením, tak společenskými kontakty,“ vypráví Richard Rýda. Nebylo to příjemné setkání a na jeho konci měl podepsat závazek mlčenlivosti o všem, co se probíralo. „Uvědomoval jsem si, že bez podpisu mě nepustí, a tak jsem tu mlčenlivost podepsal,“ říká.
O celé situaci pak informoval svého kolegu Rudolfa Papežíka, se kterým dlouhodobě spolupracoval, v roce 1980 spolu založili skupinu Nonsens. Dozvěděl se od něj, že podobný výslech podstoupil i Boris Hybner, po kterém StB rovněž požadovala spolupráci. „Boris jim tehdy řekl, že nic neudrží v tajnosti, protože je psychicky labilní,“ vzpomíná Richard Rýda, který též spolupráci s StB odmítal a snažil se z ní vykroutit. Vzpomněl si, že kdysi, když se chtěl vyhnout vojně ve zbrani, mu známá psychiatrička z Bohnic napsala posudek, že je „hypersenzitivní typ s psychosomatickými příznaky“ a že tento dokument stále má. „Využil jsem to při třetím výslechu, který už neprobíhal v sídle StB, ale v kavárně Slavia – na očích veřejnosti včetně disidentů, jako byl třeba Václav Havel. Tak to dělali, aby adepty na spolupráci kompromitovali,“ vzpomíná Richard Rýda. „Řekl jsem, že jsem psychicky narušený a že k tomu mám dokument z psychiatrie, uložený na Vojenské správě ve Vodičkově. Od té doby už žádná další výzva nepřišla,“ vypráví Richard Rýda.
Spis uložený v Archivu bezpečnostních složek ČR (TS-767538 MV), zavedený v létě 1985 na Richarda Rýdu, kterého Státní bezpečnost vedla v kategorii kandidát tajné spolupráce, skutečně dokládá, že ho chtěli vytěžit zejména pro donášení na Andreje Stankoviče. Vyptávali se i na dalšího souseda, jímž byl Gabriel Gössel, významný sběratel gramodesek, který spolupracoval s okruhem intelektuálů okolo Václava Havla na vydávání samizdatové edice Expedice.
Na zmiňované schůzce ve Slavii použili důstojníci StB jednu z praktik, která přicházela na řadu v případě, kdy už bylo jasné, že spolupráce není efektivní. A to kompromitaci kandidáta tajné spolupráce v očích členů disentu. Tím, že se s ním sešli na místě, kde ho mohl někdo z disidentů spatřit ve společnosti estébáka, jehož identita byla obecně známá, se ho pokusili před známými diskreditovat.
V prosinci 1985 pro neochotu Richarda Rýdy spolupracovat StB jeho spis uložila do archivu a přestali ho kontaktovat. Richard Rýda je dodnes přesvědčený, že jeho i Stankovičův byt byl odposlouchávaný a že nebyla náhoda, když dostal byt v sousedství člověka, na kterého měl donášet. „Nebylo těžké v těch bytech při rekonstrukci po vyhoření zabudovat odposlechy,“ říká. Důkaz o tom v jeho spise není, nicméně poznámku o potenciálním zavedení ZTÚ (zvláštního technického úkonu) a využití „opěrného bodu“ (technického zařízení nutného k instalování např. prostorového odposlechu) ve spise TS-767538 MV nalézt lze (druhá strana ze zápisu z 11. září 1985).
Po listopadu 1989 vkládal do politických i společenských změn velké naděje. Vnímal, jak zásadní bylo zrušení čtvrtého článku ústavy, který zajišťoval vedoucí úlohu KSČ – podle něj tím režim ústavu sám znehodnotil. Občas ho potěšily i drobné známky změny – třeba nápis „Plníme závěry XIV. sjezdu KSČ“ na obecním úřadě, pod který někdo připsal: „do přinesených nádob“.
V 90. letech vystupoval s loutkovým divadlem, v němž hrál jako živý herec v inscenacích s velkými loutkami. Jedním z vrcholů jeho kariéry se stalo operetní představení Orfeo, hrané na rozsáhlém jevišti stylizovaném do středověku, s propracovanou scénografií, kterou bylo nutné přesně ovládat. Veškeré pohyby musely ladit s hudbou – jakékoli zaváhání by mohlo celé představení zničit. Hráli v Praze i v zahraničí, včetně Francie.
V 90. letech se také znovu setkal s Borisem Hybnerem a zahrál si malou roli v jeho scénkách. Se svou družkou Milenou Holečkovou, zkušenou pedagožkou, pak připravili interaktivní hudební představení pro děti. Ona hrála na elektrický klavír a zpívala s dětmi, on vystupoval jako klaun. Cestovali po celé republice – brzy ráno s těžkým vybavením, často tramvajemi nebo autobusy. V přeplněné dopravě působili zvláštně, ale lidé se na ně většinou usmívali, když viděli, co nesou.
Svůj život vnímal jako bohatý na zážitky, které rád glosoval černým humorem. Poznal řadu umělců z hereckého prostředí, hudebníků i výtvarníků, kteří často žili v nelehkých podmínkách. Bylo to nespravedlivé, ale oproti nim měl výhodu, že občas mohl vycestovat. S kolegy se před těmi, kteří cestovat nemohli, nechlubili. Po návratech z exotických zájezdů, třeba z Mongolska nebo Vietnamu, raději vyprávěli historky tak, aby pobavili, ale neprovokovali. Byl dvakrát ženatý, v roce 2025 žil v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Petra Verzichová)