Marie Rychlíková

„Do Cerekvice přijelo nákladní auto plné německých vojáků. Všichni občané měli zákaz vycházení. Já jsem však byla zvědavá a chtěla jsem vědět, co se děje. Zastavili u sloupu nedaleko nás. Na náklaďáku byli lidé a ti vojáci jim dávali provazy kolem krku. Vyběhla jsem a chtěla jsem se podívat blíž. A v tom domě, kde jsme bydleli u sedláka, měli plot s podezdívkou z cihel. Nad podezdívkou byly dřevěné laťky. Jak jsem vyběhla, někdo z těch Němců to pokropil samopalem. Viděla jsem, jak to skrz to dřevo vypadalo, jako když strčíte prst skrz perník, prostě se dělaly dírky. Tatínek vyběhl, srazil mě, držel mi hlavu u podezdívky a řekl mi: ‚Jsi husa divoká, já ti asi nařežu!‘ Tatínek nás nikdy neuhodil, ale prostě držel mi hlavu dole. Pak se ti lidé houpali na tom sloupu, když je pověsili. Tatínek mi pak říkal, že díky těm lidem jsme naživu, protože ani jeden tatínka neprozradil.“

„Přišel tam wehrmacht. Do školy přišel německý důstojník a tatínkovi oznámil, že se škola zavírá. Byl překvapený, jak čistou němčinou můj tatínek hovoří. Německému důstojníkovi hrdě pravil, že je Čech ze Žacléře. A že lidé ze Žacléře většinou umějí mluvit německy. Důstojník odešel, a když se setmělo, tak najednou někdo ve škole zaťukal a byl to znovu ten důstojník. Předal tatínkovi papír a řekl, že: ‚Tito lidé na seznamu budou zítra zatčeni a vy jste na prvním místě, pane učiteli. Vezměte si, co chcete, na kila nekoukejte, ale ať tady ráno nejste.‘ Ten důstojník pak tatínkovi ještě řekl: ‚Ten seznam nám dali vaši lidi, Češi.‘ Tatínek samozřejmě obešel ty lidi. A pak s maminkou, se kterou už si byli hodně sympatičtí, nakládali a balili knihy z učitelské knihovny místo toho, aby skládali svoje věci, a pak všechno převezli k mamince mojí maminky do Nové Paky.“