The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Rychlíková (* 1940)

• narozena 13. února 1940 v Nové Pace

• dětství za války prožila v Cerekvici nad Loučnou

• v roce 1945 se rodina přesunula do Kamenického Šenova

• pamětnice absolvovala střední jedenáctiletou školu v Novém Boru

• v letech 1959–1964 vystudovala češtinu, literaturu a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• v roce 1964 začala učit v Žacléři

• v roce 1968 zažila okupaci vojsky Varšavské smlouvy v Žacléři

• v roce 1989 se aktivně účastnila sametové revoluce v pohraničí

• po roce 1989 pokračovala v práci ve školství

• v Žacléři žila i v době natáčení (2025) a živě se zajímala o společenské dění

Marie Rychlíková dostala do vínku od svých rodičů vzdělanost, moudrost a pestré životní zkušenosti. Učitelství se v její rodině dědilo a rozvíjelo. Ona sama se narodila v neveselé době – během druhé světové války. A jako malá už byla nucena na vlastní oči poznat hrůzy, které s sebou válka přináší. Celý život prožila mimo velká města, především v pohraničí. Zde, na území Sudet, přívrženci nacismu rozdmýchali národnostní konflikty i mezi obyčejnými lidmi, kteří do té doby žili ve svornosti a dobrých sousedských vztazích. V této době se tady upevňovaly, ale i lámaly charaktery lidí. Na obou stranách se našli ti, kteří projevili svoji statečnost a lidskost, ale bohužel také ti, kteří se zachovali zbaběle a bezcharakterně. To všechno se propsalo i do pozdějšího života mnoha obyvatel pohraničí i do časů, kdy už byla světová válka minulostí. 

Ten seznam nám dali vaši lidé, Češi

Marie Rychlíková se narodila 13. února 1940 v Nové Pace. Její otec se jmenoval Vladimír Rychlík a pocházel ze Žacléře, maminka Marie Rychlíková se narodila v Nové Pace. Oba byli učitelé a kolegové v krkonošské škole ve Františkově, která byla určena pro českou menšinu v pohraničí. Tam se také blíže seznámili. Když došlo k podpisu mnichovské dohody, ocitli se na obsazeném území, které rychle zabral wehrmacht. 

„Do školy přišel německý důstojník a tatínkovi oznámil, že se škola zavírá. Byl překvapený, jak čistou němčinou můj tatínek hovoří. No bodejť, tatínek byl bilingvní, neboť chodil nejdříve do německé školy. Navíc měl obrovský talent na jazyky. Kromě němčiny uměl asi šest dalších jazyků. Onomu německému důstojníkovi hrdě pravil, že je Čech ze Žacléře. A v Žacléři že lidé většinou umějí mluvit německy. Důstojník odešel, a když se setmělo, tak najednou někdo ve škole zaťukal a byl to znovu ten důstojník. Předal tatínkovi papír a řekl: ‚Tito lidé na seznamu budou zítra ráno v osm hodin zatčeni.‘ A dodal: ‚Vy jste na prvním místě, pane učiteli,‘“ vzpomíná Marie Rychlíková. „Tatínek zůstal koukat a důstojník mu sdělil, ať si rychle vezmou všechno, co potřebují, ale hlavně ať tady ráno nejsou,“ vypráví pamětnice a doplňuje: „Ten důstojník pak tatínkovi ještě řekl: ‚Ten seznam nám dali vaši lidé!‘“ 

Vladimír Rychlík byl podle pamětnice tehdy naprosto konsternován, ale pak obešel lidi ze seznamu, aby neprodleně odjeli, a celá rodina se rychle sbalila a připravila k přesunu. „Bylo to všechno takové komplikované, protože tatínek se rozhodl navíc zachránit ještě učitelskou knihovnu a s mojí maminkou vezli knihy k její mamince do Nové Paky. No a pak se přestěhovali do Nové Paky. Babička je naprosto prozíravě hnala na radnici, aby se nechali oddat. Takže měli svatbu v Nové Pace, kde jsem se i já později narodila, a pak se odstěhovali učit do Cerekvice nad Loučnou, kde jsme prožili celou válku,“ dodává Marie Rychlíková.

Pamětnice vypráví o tom, jaké byly vztahy v pohraničí mezi Čechy a Němci před tím, než Adolf Hitler a jeho přívrženci začali vznášet nároky na české pohraničí. „Bylo to naprosto normální soužití. Tady se nedalo mluvit o nějaké averzi nebo o pronásledování. Do té doby, než tam začal působit nacistický Freikorps. Ale musím zdůraznit, že mi tatínek říkal, že první, s kým si vyřizovali účty, byli sociální demokraté a ti Němci, kteří nebyli v NSDAP. Takže (…) vlastně Němci, kteří nesouhlasili s Adolfem Hitlerem.“ 

Marie Rychlíková na přímou otázku ohledně dalších osudů německého důstojníka, který i její rodině tak významně pomohl, odpovídá: „Všude a za všech – i dramatických – okolností se najdou slušní lidé na obou stranách hranice. Můj tatínek, když mi to všechno vypravoval, tak říkal, že asi musel skončit někde u Stalingradu, pokud ho ‚neoddělali‘ vlastní lidé.“

Na náklaďáku dávali lidem provazy kolem krku

Po příchodu rodiny do Cerekvice nad Loučnou začal učit Vladimír Rychlík na tamější škole. Celá rodina bydlela u jednoho z místních sedláků. Někdy v roce 1944 Němci školu bez náhrady zabrali a začali ji využívat jako nemocnici pro raněné letce Luftwaffe. „Tatínek doma prohlásil, že to tak nenechá. Ani mamince nic neřekl a jel na nějaký německý úřad, kde díky své perfektní němčině sdělil dotyčným úředníkům, jaká by to byla škoda pro říši, kdyby měla nevzdělané Čechy. A dostal povolení, že může učit, ale bez nároku na plat a bez nároku na prostor. Obešel rodiče v Cerekvici, kteří okamžitě souhlasili, hospodský dal k dispozici sál, mlynář mlýnici. Tatínek začal učit. Ani jedno dítě nechtělo zůstat doma. Nikdo nechodil za školu. Plat neměl, ale protože to byla vesnice a byli tam sedláci, tak od nich vždycky něco dostal. Přinesl bochník chleba nebo slepici a další potraviny. Je mi to trapné, ale musím říct, že jsme za války měli co jíst. Tatínek s maminkou posílali ještě jídlo do Prahy pratetě Elišce, která byla také učitelka – na penzi,“ vypráví pamětnice. 

Vladimír Rychlík se v novém bydlišti v Cerekvici snažil pomáhat odboji. Znal jazyky, během války se naučil perfektně rusky, uměl německy, anglicky, francouzsky, latinsky a samozřejmě polsky. Rádio bylo upravené pro poslech zakázaných zahraničních rozhlasových stanic. Poslouchal vysílání z Moskvy, Londýna, Berlína a porovnával je s vysíláním z protektorátní Prahy. Informace pak předával dalším lidem.

Marie Rychlíková také vzpomíná na to, jak její rodina společně s některými dalšími sedláky v Cerekvici pomáhala uprchlíkům, kterým se podařilo utéct z německých transportů. „Sedláci je schovávali ve stájích nebo v nějakých dalších úkrytech. To si pamatuji, protože jsem u těch sedláků směla do chléva a tam mezi krávami běhali králíci. Tehdy nemívali moc králíkáren a nechávali králíky běhat ve stáji. Já jsem si vždycky směla nějakého králíčka chytit. Tak jsem tam jednou do statku u Novotných vběhla a někdo se tam schovával. Vyběhla jsem a řekla panímámě Novotné, že tam nebyl králíček, ale nějaký cizí pán. Přivedla mě domů a řekla tatínkovi, že jestli to dítě promluví, je s námi všemi konec. Táta jí řekl, že to dítě nepromluví. A taky jsem nepromluvila,“ dodává pamětnice.  

Marie Rychlíková se jako malá holčička stala svědkyní velice ošklivého zážitku. V Cerekvici nad Loučnou existovala samostatná odbojová buňka, napojená na odboj v Litomyšli. Bohužel někdo z odbojářů z Litomyšli nevydržel nátlak a něco prozradil. Do Cerekvice přijelo nákladní auto plné německých vojáků. Všichni občané měli zákaz vycházení. „Byla jsem zvědavá a chtěla jsem vědět, co se děje. Zastavili u sloupu nedaleko nás. Na tom náklaďáku byli lidé a ti vojáci jim dávali provazy kolem krku. Vyběhla jsem a chtěla jsem se podívat blíž. A v tom domě, kde jsme bydleli u sedláka, měli plot s podezdívkou z cihel. Nad podezdívkou byly dřevěné laťky. Jak jsem vyběhla, někdo z těch Němců to pokropil samopalem. Viděla jsem, jak se skrz to dřevo dělají dírky, jako když strčíte prst skrz perník. Tatínek vyběhl, srazil mě, držel mi hlavu u té podezdívky a řekl mi: ‚Jsi husa divoká, já ti asi nařežu!‘ Tatínek nás nikdy neuhodil, ale držel mi zkrátka hlavu dole. Pak se ti lidé houpali na sloupu, když je pověsili. Tatínek mi říkal, že díky těm lidem jsme naživu, protože ani jeden tatínka neprozradil. Jinak by se tam můj tatínek houpal vedle nich,“ dodává. Odbojová buňka v Cerekvici nad Loučnou dopadla špatně a oběti připomíná pomník a pamětní deska v místní škole. 

Marie Rychlíková si dodnes přesně pamatuje konec války, i když byla malá holčička. „Kvetly stromy, tanky jely po hlavní silnici a byly ověšené květinami. U řeky Loučné na louce tábořila Rudá armáda. Měli obrovské kotle, ve kterých vařili jídlo pro vojáky. Do těch kotlů házeli třeba i půlky prasat. Pamatuji si na ty písně. Musím říct, že rudoarmějci se chovali velice dobře k dětem. No, větší děvčata se držela raději doma zavřená, ale k dětem měli pěkný vztah. Dodnes si pamatuji třeba na písničku ‚Kdě ta ulica, kdě tot dom, kdě ta děvuška, čto ja ljublju‘. Oblíbená byla samozřejmě ‚Kaťuša‘. Tatínek uměl perfektně rusky a po celou dobu všude tlumočil. Mám dokonce zápis v památníku od pratety Elišky, která mi ho věnovala. Když se loučili, napsali zápis, se kterým bych se rozhodně nemohla chlubit v dnešní době: ‚Nikogda nězabudem těploj vstreči čechoslovackogo narodu našej armii‘ (Nikdy nezapomeneme na vřelé přijetí, kterého se naší armádě dostalo od československého lidu). A pak podpisy těch vojáků. Na rozdíl od jiných oblastí u nás při osvobozování bylo přivítání opravdu vřelé a byl tam pořádek,“ doplňuje Marie Rychlíková. 

Nikdo na mě nekoukal s takovou nenávistí jako ten mladý Němec

Marie Rychlíková vzpomíná, jak hned po válce celá rodina odešla zpět do pohraničí. „Tatínek slyšel projev v rozhlase, že probíhá odsun německého obyvatelstva a obce jsou tam v podstatě vylidněné. Takže tatínek sbalil maminku a nás. To už jsme byli tři sourozenci – mladší sestra se narodila v roce 1944 – a přestěhovali jsme se do Kamenického Šenova,“ vysvětluje. 

Vladimír Rychlík začal učit na zdejší střední průmyslové škole sklářské a později i na měšťanské škole. Pořád tady zůstalo dost Němců, protože ti, kteří pracovali ve sklárnách, hutích nebo v dolech, nemuseli do odsunu. Marie Rychlíková vzpomíná, jak tady tatínek, jako už mnohokrát v životě, využil svoji znalost němčiny. Když bylo potřeba něco zařídit, vždycky se obrátili na tatínka a zvonili na něho i několikrát denně. „K němčině jsem měla nevysvětlitelný odpor. Měla jsem však hodně spolužaček německé národnosti. Moje spolužačky se jmenovaly třeba Ute, Annelies, Margit. Děti si porozumějí vždycky. Margita Hellerová byla moje nejlepší kamarádka. Bydlela se strýčkem a tetou ve dvojdomku. Jednou, když strýček s tetou nebyli doma, vzala mě Margita do ‚parádního pokoje‘. Tam na zdi visela veliká fotografie mladého nacistického důstojníka v plné parádě. To byl jejich syn, který zahynul u Stalingradu. Přes obraz byla černá páska. Musela jsem jí slíbit, že to nikomu neřeknu,“ dodává pamětnice. 

Marie Rychlíková zdědila pracovitost po rodičích, a tak už od svých čtrnácti let chodila na brigády do skláren, a to za opravdu minimální mzdu. Část pracovníků sklářské huti byli Němci a mezi nimi také jeden sedmnáctiletý kluk. „Viděla jsem v něm psychicky zničeného člověka, kterému se zhroutil svět, který mu nasliboval Adolf Hitler. Pracovala jsem jako pomocná dělnice. Držela jsem formu a sklář do ní foukal, pro mě nic těžkého. Ten chlapec zvedl žhavé sklo a hodil mi ho na hlavu. Jako mladá holka jsem měla copy a na nich šátek. Trochu to prohořelo, spálilo mi to konečky copů. Cukla jsem hlavou, sletělo to na rameno na blůzu a pak to spadlo na zem. Nic vážného se mi nestalo. Ti skláři se na něj ale vrhli a okamžitě ho spoutali. Mně ho bylo pak hrozně líto. Nikdo na mě nekoukal s takovou nenávistí a odporem. Byla jsem pro něj v té chvíli ztělesněním jeho frustrace,“ vypráví pamětnice.

Tatínek to bral jako „království chudých na Zemi“

Marie Rychlíková vzpomíná na atmosféru poválečné doby, kterou už sice vnímala, ale ještě více ji pochopila později, až z vyprávění svých rodičů. „Mého tatínka si pozvali na konci války a nabídli mu vstup do komunistické strany. V té době to bral jako ‚budování království chudých na Zemi‘. Pamatuji si dokonce na rok 1946, když komunisté vyhráli volby, jaké to bylo nadšení,“ říká pamětnice a dodává: „Budovala jsem radostně. Chodila jsem každé prázdniny na brigády, stejně jako můj starší bratr. Takže jsem pracovala jako dělnice ve sklárně nebo jako dělnice na dopřádacích strojích. Tam si mě mistr pochvaloval, a protože jsem byla malá, přinesl mi bedničku, na kterou jsem si stoupla, abych dosáhla, kam jsem potřebovala. Byla jsem strašně pyšná. Musím říct, že jsem věřila tomu, co prohlásil Klement Gottwald, že každý dělník by měl studovat. Já jsem tedy studovala.“

Bohužel nadšení netrvalo dlouho a vystřídalo je velké zklamání v padesátých letech. Marie Rychlíková vzpomíná, jak chodila po Kamenickém Šenově a četla tendenční plakáty. „Na nich byl vyobrazen například drak s pěti hlavami. Ty hlavy byly lidské a u každé hlavy bylo jméno rádoby nepřátelského politika – Slánský, Šling… Bylo to příšerné,“ vzpomíná.  

Moje cesta k učitelství nebyla přímočará

Marie Rychlíková začala studovat v roce 1957 střední školu v Novém Boru, tehdy nazývanou jedenáctiletka. „To byla veliká reforma, nad kterou tatínek lomil rukama,“ doplňuje pamětnice. Studium ukončila v roce 1957 maturitou. „Tehdy nebyl dostatek lékařů a k nám do školy přijela takzvaná náborová dvojka a každá škola musela dodat nějakého kandidáta na medicínu. Soudruh ředitel navštívil třídy a vyhledal žáky, kteří byli schopni to absolvovat. Tak mě k tomu dostrkali a na poslední chvíli jsem byla donucena přehodnotit přípravu na maturitu. Musela jsem totiž maturovat z biologie,“ vzpomíná. Marie Rychlíková pak úspěšně složila přijímací zkoušky na lékařskou fakultu a v průběhu prázdnin absolvovala brigádu v nemocnici. „Tam jsem zjistila, že asi ve mně není tolik lásky k bližním, když jsem viděla, koho bych měla léčit. Tak jsem s tím sekla hned v prvním ročníku,“ říká pamětnice.

Dva roky pracovala jako dělnice a teprve v roce 1959 začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy český jazyk a literaturu a k tomu historii. V této době už pomalu nastalo společenské a politické uvolnění, a tak mohla zažít ve škole vynikající pedagogy. Literaturu ji vyučoval Eduard Goldstücker a ekonomii Ota Šik. V roce 1964 nastoupila do práce na umístěnku do Žacléře. Po roce se jí narodil syn. V Žacléři už pak zůstala a učila na základní škole po celý svůj profesní život. 

Češi se vždycky jednou za čas probudí a chtějí něco zlepšit

Marie Rychlíková vzpomíná na rok 1968, který přinesl politické a společenské uvolnění: „To bylo krásné jaro. Češi se vždycky jednou za čas probudí a chtějí něco zlepšit. A tady k tomu ještě přibylo to nadšení.“ Bohužel přišla srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy, která se zapsala do historie i v Žacléři. „První vojska, co sem přišla, to byli Poláci, protože tady máme nejblíž do Polska. Hledali stopy po bojích, ale nic nenašli. Přišli proto na stanici Veřejné bezpečnosti a tam se ptali, kde jsou ti ozbrojenci, kteří tady vyvolali kontrarevoluci. Místní esenbáci se jim vysmáli a řekli, že tady žádná revolta není a nic tady nebylo. A ten velitel dal pokyn čelem vzad a odešli nazpátek do Polska,“ říká.  

V okolí Žacléře se nacházely v té době doly a na jednotlivých šachtách měli střelmistři k dispozici střelný prach. Tehdejší starosta Žacléře s některými dalšími lidmi proto uvažovali, že by „odstřelili“ přístupovou silnici do Žacléře s mnoha serpentinami, aby okupační vojska nemohla projet. Nakonec to neudělali, protože tato silnice byla také nejrychlejší cestou do nemocnice. Okupační vojska se pak brzy vrátila. „Starosta, mimochodem tatínkův žák, to velmi brzy po okupaci odskákal a byl odvolán,“ doplňuje pamětnice. 

Nadšení z Pražského jara brzy pominulo a přišla normalizace. Ta se dotkla také Marie Rychlíkové i její rodiny. Prověrková komise byla většinou složena z místních horníků a ti přece jenom byli přímočařejší a příliš prověrky nekomplikovali. Na jejich otázku ohledně zásahu bratrských vojsk odpověděla Marie Rychlíková, že to byla katastrofa, že toho vojáci mnoho poničili a nerespektovali zákony o hranicích a suverenitě státu. „Začali spínat ruce a pak se radili. A říkali mi, že je to vlastně pravda, ale co že tam jako mají napsat. „‚Vždyť vás vyhodí!‘ A jsem odpověděla: ‚To si jako myslíte, že by někdo šel učit do Žacléře?‘ Pak se mě zeptali, jestli souhlasím s tím, když tam napíšou, že ‚jsem úplně pomýlená, ale mladá a že s věkem budu rozumnější‘. Říkala jsem, že to je to nejlepší, co můžou napsat. Tak tam nakonec napsali, že jsem pomýlená, leč nadějná. A zůstala jsem učitelkou,“ vzpomíná.

Za všech okolností by lidé měli zůstat lidmi

Marie Rychlíková vzpomíná také na sametovou revoluci v roce 1989: „Vzpomínky mám docela pěkné, protože Češi se znovu probudili a nastala šance něco zlepšit.“ Pádu komunismu se dožili i oba její rodiče. Po všech životních peripetiích, které prožili, měli i oni velkou radost, že je šance vypořádat se s minulostí a žít ve svobodě a vzájemné úctě. Marie Rychlíková však zároveň vzpomíná, že tatínek i maminka byli také trochu skeptičtí k budoucnosti: „Víte, můj tatínek byl pro mě velkým vzorem. Byl to mimo jiné i celoživotně nadšený včelař. A jak se tak o ty svoje včeličky pečlivě staral, hodně u toho přemýšlel. Často říkal, že lidská povaha je taková, že ten, kdo dostane politickou moc, je vždy velice blízko tomu, aby ji zneužil. A chci citovat jeden jeho výrok, který se mi opravdu líbí: ‚Naučili jsme se létat jako ptáci, naučili jsme se plavat jako ryby, ale nenaučili jsme se chodit po této zemi jako bratři a sestry.‘“

Marie Rychlíková prožila už ve svém dětství válečné hrůzy. A právě proto považuje současnou válku na Ukrajině za velkou katastrofu. Je ráda, že Ukrajině pomáháme, a mladým lidem vzkazuje velmi jednoduchou, ale hlubokou pravdu: „Za všech okolností by lidé měli zůstat lidmi.“