Monika Ruská

* 1946

  • „Když už potom sedláci nemohli plnit dodávky, začaly veřejné dražby. Říkali, že nás fundovali. To přišlo pět, šest chlapů v dlouhých kožených kabátech. Tak to vidím, tak to mám zafixované. Vždycky ale někdo přišel říct: ‚Ty, Josefe, přijdou ti fundovat.‘ Když byla v roce 1953 měnová reforma, otec koupil v Ostravě za poslední peníze nějaké plyšáky (plyšové koberce), které jsme měli v té staré chalupě. Také harmoniku nám tenkrát koupil. Vždycky jsme to schovávali do sena. Když přišlo avízo, že přijdou zabavovat věci, koberce jsme srolovali a zahrabali do sena. Otec míval velkou peněženku, podobnou nosili číšníci, kde měl nějaké peníze. Dali mi to do ruky a vystrčili mě z okna. Bylo asi metr nad zemí. Okno vedlo do zahrady k sousedovi, kam mě poslali, aby jim na to nepřišli. Rozkopali nám vždycky celou chalupu. Banda. Nemůžu říct nic jiného. Sedláci už nic neměli a to málo, co měli, jim za ty nesmyslné dodávky sebrali. Lidé se bránili, jak mohli, ale někdy to nešlo. Ani se mi o tom nechce mluvit, protože když si na to vzpomenu, je mi zle ještě teď.“

  • „Než začalo JZD (jednotné zemědělské družstvo), lidé se trochu zmátořili z války. Měli jsme pole první bonitní třídy směrem na Dolní Benešov. Měli jsme také asi osm kusů hovězího dobytka, možná šest prasat, prasnice, selátka, tři koně, drůbeže nepočítaně, asi tak stovku. Ta pole jsme měli blízko dědiny. Potom začalo JZD a pole nám měnili. Vzali si do scelování ta naše kvalitní a dobře obhospodařovaná a vyměnili nám je za pole sedláků, kteří vlezli do JZD jako první. V té době to už byli víceméně úpadkoví hospodáři. Někteří, ne všichni, popíjeli. Pole měli více zaneřáděná. Za tu dobu nám pole vyměnili dvakrát a dodávky chtěli vyšší a vyšší, což nešlo.“

  • „Když nám všechno vzali, říkali tomu do bezplatného nájmu, nenechali nám vůbec nic k obživě. Otec měl k dědovi, svému tátovi, jako k výměnkáři vyživovací povinnost. Nic jsme neměli a musel ho živit. Když otec žádal, aby dědovi dali starobní důchod, na který měl nárok, odepsali mu, že až vstoupí do družstva, důchod mu přiznají, jinak že ne. Přesto jsme to všechno nějak přežili.“

  • „Všichni naši otcové byli ve wehrmachtu, tak jsme to neřešili. Ale vzpomínám si, že když jsme si hráli v pískovně na vojáky, nikdo nechtěl být Rusem. Všichni jsme chtěli být Američané nebo Němci. Hráli jsme si na vojáky s dřevěnými flintami. Říkají, že rodiče byli fašisté, ale my je za fašisty nepovažujeme. Byli to naši rodiče a vůbec nám to nepřišlo na mysl. A pak je tu ještě jedna věc. Na Rusy jsme měli spíše negativní vzpomínky. Když přišla za války fronta, byli pak i u nás. Měli zde i operační sál, kde operovali ruští doktoři. Některé vzpomínky na ně byly dobré, některé ne. Můj děda vždycky říkal, že když ho Rus zouval z jeho kožených bot a on se bránil, Rus mu říká: ‚Máš hlavu. Buď rád.' Vzali mu také koně.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 16.03.2022

    (audio)
    duration: 01:44:10
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 30.03.2022

    (audio)
    duration: 01:01:10
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Smekám před tátou, že se nenechal zlomit a nevlezl do družstva

Monika Ruská / kolem roku 1961
Monika Ruská / kolem roku 1961
photo: archiv Moniky Ruské

Monika Ruská, za svobodna Theuerová, se narodila 16. října 1946 v Bolaticích na Hlučínsku. Otec Josef Theuer pocházel ze starého rodinného gruntu. Za druhé světové války, když bylo Hlučínsko připojeno k Německé říši, musel narukovat do wehrmachtu. Po válce převzal poničené hospodářství a s ženou obhospodařoval asi patnáct hektarů polí. Chovali také koně, krávy a další zvířata. Na začátku padesátých let je tamní komunisté začali přesvědčovat ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Rodina čelila silnému nátlaku a šikaně, ale do JZD nevstoupila. V roce 1961 komunisté prohlásili jejich hospodářství za úpadkové a zabavili jim dobytek i polnosti. Otec se živil jako topič, později se rekvalifikoval na zedníka. Monika nesměla jít jako dcera takzvaného kulaka ani do učení. Provdala se za Manfreda Ruského a měla s ním tři děti. Skoro čtyřicet let pracovala v podniku Juta, pozdějším Lanexu, v Bolaticích. V roce 2022 žila v Bolaticích.