Eliška Rothová

* 1963

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Byl tam doktor Černý starší, doktor Černý mladší. A doktor Černý starší byl primář a ten tam v podstatě vůbec nebyl, ten tam občas jenom přijel. A byla tam sestra vrchní, ta byla docela fajn, a některé ty sestry byly prostě strašně zlé na ty děti. Já jsem to neuměla ani, takže jsem na ně byla hodná, ony mi tam dokonce říkaly: ‚Musíte na nás být, sestřičko, zlá, křičet, protože to my jinak neposloucháme.' A bylo bizarní to, že tam byly děti psychiatrické, byl tam třeba pyroman, nebo nějaké fakt problémové, ale pak tam byly děti v podstatě týrané, děti, které... Třeba holčička, kluk, který třeba musel spát venku za dveřmi baráku, a takové jako mučení silné, které vůbec ani nechtěly domů. A pak tam byly děti dyslektické, protože tam byli vlastně dva odborníci – Žlab a Šturma – pozdější velmi známý psycholog –, kteří se zabývali dyslexií. A tehdy se na těch školách s tím nic nedokázalo dělat. Tak oni je tam dali třeba na dva měsíce na pobyt, kde je učili číst pomocí různých pomůcek a tak. A to byli prostě kluci většinou takoví hyperaktivnější, hrozně fajn, a byli tam pod knutou tady těch šílených sester.“

  • „Já jsem vlastně na tom gymplu potkala ty starší spolužáky a Honza Roth, pak můj budoucí manžel, mě vzal tehdy na rychtu, to mně bylo čtrnáct patnáct a byl tam Třešňák, Merta a pak nějací další. Pak jsem chodila na Voňkovou, Pepa Nos tam býval i Lutka a teď si nevzpomenu na další, určitě tam byli, prostě tihle folkaři. A že mě to hrozně zasáhlo, strašně se mi to líbilo, no to ani nejde říct líbilo, mě to rozvrátilo a fascinovalo mě to. A vlastně ten Třešňák speciálně, a ten vlastně potom – viděla jsem tak dva tři koncerty." – „To musel být úplný konec téhleté éry?“ – "Ano, a on pak emigroval a já jsem hrozně brečela, chtěla jsem se s ním potkat. Pak mi někdo řekl, že jsem měla štěstí, že jsem se s ním nepotkala.“

  • „No, mám úžasné vzpomínky. Jednak tam byl ten dědeček, za kterým jsme jezdili do Plzně, pak tam byli ti bratranci, tam bydlel strejda u nich v tom domě, s tetou a bratranci, které jsem strašně milovala, tak to bylo nádherné. Pak jsme jezdili na společný mlýn u Nepomuku, kde to bylo taky krásné. Vím, že jsme se tam učili střílet ze vzduchovky a to mně bylo fakt málo, ale pamatuju si, že jsem z ní střílela, a nějak lovit ryby a tak, prostě to byl ten strejda divoký, takhle to tam dělal. A pak mám zážitky toho, že táta hodně – nebo oba rodiče hodně poslouchali televizi, rádio, teď to tam jelo, taková ta obroda té strany zřejmě, to tak chodil na ty schůze. To teda spíš vyprávěla máma potom, že pořád někde byl, že byl prostě nadšený. A potom ten osmašedesátý. My jsme byli v Kamenickém Šenově, ve sklárně, protože máma dělala sklo a porcelán a se studenty jezdila na stáže a my jsme tam jezdili s ní. A viděla jsem nějaké tanky, bylo mi pět, měla jsem narozeniny 17. srpna a můj táta má 21. srpna. Takže na jeho narozeniny se tohle dělo.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 24.06.2024

    (audio)
    duration: 01:36:51
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 18.11.2024

    (audio)
    duration: 01:31:27
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 14.01.2025

    (audio)
    duration: 01:15:12
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nechtěla jsem být v sešněrovaném životě

Eliška Rothová, cca 1984/85
Eliška Rothová, cca 1984/85
photo: Archiv pamětnice

Eliška Rothová se narodila 17. srpna 1963 Haně a Bohumilu Meissnerovým v Praze. Otec byl z jedné čtvrtiny Němec, vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT). Matka Hana pocházela z Plzně, dědeček provozoval továrnu, kterou komunisté po roce 1948 znárodnili. Oba rodiče působili jako vyučující na VŠCHT. Bratra matky, Ladislava Jakubce ml., poslali na začátku 50. let na vojnu do Pomocných technických praporů (PTP), později emigroval do Švýcarska. Otec se stal členem komunistické strany, ale v roce 1968 legitimaci vrátil. Eliška Rothová si pamatuje okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Už na základní škole ostře vnímala propagandu a nucené politické agitace. Maturovala na Gymnáziu Botičská, během studia navštěvovala se starším bratrem Janem koncerty hudebníků, kteří režimu vadili, ale nezakázal je. Když ji nepřijali na speciální pedagogiku, nastoupila do dětské psychiatrické léčebny v Horních Počernicích. V roce 1983 si doplnila vzdělání jednoletou pedagogickou nástavbou a našla práci v Obvodním ústavu sociálních služeb Prahy 7 jako pečovatelka. Seznámila se s Ivanem Lamperem a lidmi z okruhu Revolver Revue, undergroundové kultury a mladého disentu. Pod názvem Společnost pro občasnou činnost začala hrát divadlo, stala se také zpěvačkou Velvet Underground Revival. Hudba a neoficiální akce jí pomáhaly vyrovnat se s nesvobodou totalitního režimu, zapojovala se do činností namířených proti němu. Účastnila se aktivit hnutí České děti, chodila na protestní shromáždění, byla na první demonstraci ke Dni lidských práv v prosinci 1987. Příslušníci policie a Státní bezpečnosti (StB) ji opakovaně kontrolovali, zadrželi a vyslýchali, ale nikdy nezažila z jejich strany násilí. V roce 1988 docházela na tzv. podzemní univerzitu bohemistiky na Vyšehradě. Po zážitcích z Palachova týdne podepsala Chartu 77. V říjnu 1989 strávila dvakrát 48 hodin v cele zadržení kvůli poskytnutí rozhovoru západoněmeckým novinářům. Zažila brutální zásah na Národní třídě 17. listopadu 1989 a následné revoluční dění v Praze, pracovala v Nezávislém tiskovém středisku. Kandidovala do zastupitelstva Prahy 7, nebyla zvolena, poté z politiky odešla. Věnovala se studiu sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) a dalšímu vzdělávání, protože se jí otevřely možnosti i v zahraničí. S manželem Janem Rothem má jednu dceru. V roce 2024 pracovala jako terapeutka, lektorka a supervizorka a žila v Černošicích u Prahy.