The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Rothová (* 1963)

• narodila se 17. srpna 1963 v Praze

• vystudovala Gymnázium Botičská a pracovala v dětské psychiatrické léčebně

• zapojila se do aktivit kolem Revolver Revue

• hrála divadlo pod názvem Společnost pro občasnou činnost

• zpěvačka Velvet Underground Revival

• účastnila se neoficiálních protestů a iniciativy České děti

• chodila na tzv. podzemní univerzitu bohemistiky

• signatářka Charty 77

• v říjnu 1989 strávila dvakrát 48 hodin v cele zadržení

• byla účastnicí průvodu na Národní třídě 17. listopadu 1989

• pracovala v Nezávislém tiskovém středisku

• vystudovala sociální práci na FF UK a vzdělávala se v zahraničí

• v roce 2024 žila v Černošicích

Už jako malá vnímala Eliška Rothová rozpor mezi smýšlením lidí doma a socialistickou propagandou. Těžce snášela, když se ve škole musela přizpůsobovat oficiálním názorům a požadavkům na uvědomělou mládež. Z šedi normalizace začala koncem 70. let utíkat do světa režimem pronásledovaných hudebníků a disidentských kruhů. Protože jí nedávalo v tehdejší době valný smysl studovat a budovat si kariéru, po maturitě si zvolila pomáhající profesi a nastoupila do dětské psychiatrické léčebny. 

V Plzni u strejdy to bylo nádherné

Eliška Rothová se narodila 17. srpna 1963 Haně a Bohumilu Meissnerovým v Praze. V roce 1959 se narodil její starší bratr Jan. Otec byl původem z jedné čtvrtiny Němec, ale rodina se hlásila k Čechám a byla před druhou světovou válkou odsunuta z Přeštic do Plzně. Dědeček Meissner byl berním úředníkem a později se s rodinou usadil v Praze, kde otec pamětnice vystudoval gymnázium a Vysokou školu chemicko- technologickou (VŠCHT). Maminka Hana pocházela z Plzně, její otec tam provozoval dílnu na pytle, kterou mu komunisté po roce 1948 znárodnili. Vystudovala keramickou průmyslovku v Karlových Varech a toužila studovat medicínu. Protože na ni spolužačky psaly po roce 1948 posudky odsuzující její buržoazní původ, musela po maturitě nastoupit do dělnické profese. Později vystudovala také VŠCHT jako její manžel.

Dědeček z matčiny strany, Ladislav Jakubec, pocházel z Nymburska a bojoval za první světové války v Itálii v československých legiích. Pradědeček Antonín Hořice byl zakladatelem sociální demokracie a starostou v Rokycanech. Bratra matky, Ladislava Jakubce mladšího, poslali na začátku 50. let na vojnu do Pomocných technických praporů (PTP), kde údajně strávil pět let. 

Po promoci Bohumil Meissner pracoval krátce ve Zlíně, ale pak stejně jako jeho žena nastoupil na VŠCHT jako vyučující. V 60. letech vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), což mu umožnilo několikrát služebně vycestovat do zahraničí. Když členskou legitimaci v roce 1968 vrátil, nemohl už vyjet nikam. Matka Elišky Rothové byla proti režimu silně zaměřena a otci jeho angažmá v KSČ vyčítala, naopak její sestra si vzala Tobiáše Zikmunda (nar. 1928), který byl přesvědčeným komunistou a diplomatem. Návštěvy u této části rodiny byly pro malou Elišku zvláštním zážitkem. 

Eliška Rothová už v raném dětství vnímala atmosféru před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy: „Mám zážitky toho, že oba rodiče hodně poslouchali televizi, rádio, tam to jelo, ta obroda [komunistické] strany, otec chodil na ty schůze. To spíš vyprávěla máma, že pořád někde byl, že byl prostě nadšený. A potom osmašedesátý, my jsme byli v Kamenickém Šenově, ve sklárně, protože máma dělala sklo a porcelán a se studenty jezdila na stáže a my jsme tam jezdili s ní. A viděla jsem nějaké tanky, bylo mi pět, měla jsem narozeniny 17. srpna a můj táta má 21. srpna. Takže na jeho narozeniny se prostě tohle dělo.“ 

V té době si užívala návštěvy u dědečka v Plzni: „Tam bydlel strejda u nich v domě, s tetou a bratranci, které jsem strašně milovala, to bylo nádherné! Pak jsme jezdili na společný mlýn u Nepomuka, kde to bylo taky krásné. Vím, že jsme se tam učili střílet ze vzduchovky a lovit ryby, to byl ten strejda divoký, takhle to tam dělal,“ vzpomínala si pamětnice na šťastné roky. Zanedlouho po okupaci se strýci Ladislavu Jakubcovi podařilo emigrovat do Švýcarska s celou rodinou, což nesla velmi těžce. 

Mě to rozvrátilo a fascinovalo

Když bylo Elišce Rothové osm let, přestěhovali se z Vršovic na Hanspaulku, kde dokončila základní školu. Už od školky ostře vnímala propagandu, nucené politické agitace, které se projevovaly i ve výtvarné výchově nebo ve sboru, který zaštiťoval Socialistický svaz mládeže (SSM). Protože doma poslouchali BBC nebo Hlas Ameriky, ničemu z toho nevěřila. Když cvičila na spartakiádě, musela zatnout zuby a vystoupení na masové socialistické akci oplakala. Na Gymnáziu Botičská se zaměřením na chemii, kam jí doporučili nastoupit rodiče, to bylo podobné. Navíc ji chemie nebavila a vše vyvrcholilo, když třídní učitelka doporučovala ostatním studentům, aby se od ní a jejích přátel drželi dál, protože jde o pochybné živly se špatným kádrovým profilem. Na škole potkala zajímavé lidi, spisovatelku Ivu Pekárkovou, Barboru Mazáčovou (Topolovou), Pavla Kolmačku a svého pozdějšího manžela Jana Rotha. 

Záhy se přidala ke kamarádům svého staršího bratra. S nimi už jako čtrnáctiletá chodila na koncerty v malostranské Baráčnické rychtě, kde vystupovali například Vladimír Merta, Pepa Nos, Petr Lutka a Dagmar Voňková. „Mě to hrozně zasáhlo, strašně se mi to líbilo. To ani nejde říct líbilo, mě to rozvrátilo a fascinovalo mě to. A ten Třešňák speciálně, viděla jsem tak dva tři koncerty, ten potom emigroval, to jsem hrozně brečela,“ vzpomíná na silné zážitky ze setkání s hudebníky, kteří sice nebyli oficiálně zakázáni, ale nepatřili k oficiálnímu proudu a režim se snažil je vytlačit na okraj nebo donutit k emigraci. Přes bratra se dostala i k hudbě kapel jako Garáž, DG 307 a The Plastic People of the Universe (PPU). Bratr se pokoušel vyhnout vojenské službě, a protože trpěl depresemi, léčil se na psychiatrii, aby nakonec dostal modrou knížku. 

Po maturitě nevzali Elišku Rothovou na Pedagogickou fakultu UK, obor speciální pedagogika. Rozhodla se začít pracovat. „Rodiče tlačili na akademickou kariéru a vysokou, byla jsem zaseklá. Věděla jsem, že nechci dělat nic, kde budu muset být angažovaná, chtěla jsem dělat uklízečku jako Dáša Voňková,“ vysvětluje svůj výběr. 

I kvůli zkušenostem s bratrovými obtížemi si zvolila práci v dětské psychiatrické léčebně v Horních Počernicích. Nastoupila na podzim 1981 a tamní poměry si živě vybavuje: „Některé sestry byly strašně zlé na ty děti. Já jsem to ani neuměla, takže jsem na ně byla hodná, ony mi dokonce říkaly: ‚Musíte na nás být, sestřičko, zlá a křičet, protože to my jinak neposloucháme.’ A bylo bizarní to, že tam byly děti psychiatrické, třeba pyroman, nebo nějaké fakt problémové, ale pak tam byly děti v podstatě týrané, které vůbec ani nechtěly domů. A pak tam byly děti dyslektické, protože tam byli dva odborníci – Žlab a Šturma, kteří se zabývali dyslexií, a tehdy se s tím na školách nic nedokázalo dělat. Oni je tam dali třeba na dva měsíce na pobyt, kde je učili číst pomocí různých pomůcek.“ 

Polovina 80. let byla pro mne hrozná zábava

Z léčebny po roce odešla pracovat do pomocné školy v Resslově ulici, v roce 1983 si doplnila vzdělání jednoletou pedagogickou nástavbou. Našla si pak práci v Obvodním ústavu sociálních služeb Prahy 7 jako pečovatelka, což tehdy nebylo příliš náročné povolání. Obnášelo to většinou výpomoc hůře pohyblivým nebo starým lidem. V té době se seznámila s Magdalenou Písařovicovou, sociální pracovnicí, která se zapojila do šíření samizdatů a sdružovala kolem sebe mladý disent. Tady se Eliška Rothová v roce 1984 seznámila s Ivanem Lamperem, který se stal na několik let jejím partnerem. Díky němu potkala další lidi z kruhů undergroundové kultury a pod názvem Společnost pro občasnou činnost začala hrát divadlo s Ivanem Pinkavou, Tomášem Bergrem, Barborou Mazáčovou a dalšími. Ivan Lamper v roce 1985 společně s Viktorem Karlíkem a Jáchymem Topolem založil samizdat s názvem Jednou nohou, což byl předchůdce pozdější Revolver Revue. 

O emigraci Eliška Rothová nikdy neuvažovala, cítila se bojovně naladěna vůči režimu a ústrky z jeho strany ji ještě posilovaly. Měla pocit, že má smysl zůstat a proti totalitě aktivně bojovat: „Od puberty jsem měla idealistické přesvědčení, že tu chci zůstat, že miluju Prahu a kulturu a že chci být tady a něco s tím dělat. Polovina 80. let byla pro mne hrozná zábava, byla jsem mladá a bavili mě lidi okolo mě a to, co jsme dělali, i když jsem vnímala nespravedlnost a útlak. Proměnilo se to do pocitu, že můžu něco dělat, byla v tom aktivita,“ říká. 

Protože hudba pro ni byla jedním z prostředků, jak se vyrovnat s nesvobodou, založila s několika kamarády v polovině 80. let Velvet Underground Revival. S kapelou vystoupili poprvé v květnu 1987 v Černošicích v hotelu Kazín na svatbě Marie Suchánkové.[1] Hráli příležitostně na narozeninových oslavách nebo svatbách, také s kapelou Filipa Topola Psí vojáci nebo s Garáží. V tomto prostředí se seznámila s výraznými postavami undergroundu, Ivanem Martinem Jirousem („Magorem“) a Františkem Stárkem („Čuňasem“), rodinou Jiřího a Dany Němcových, Stanislavem Devátým a Petrem Placákem. S jeho iniciativou České děti se až do roku 1989 účastnila mnoha nepovolených akcí. 

Roku 1988 se zapojila do přednášek tzv. podzemní univerzity bohemistiky, kde vyučovali pedagogové, kteří se nesměli svému povolání věnovat. Přednášející, zejména Alexandr Stich, Jiří Brabec a Miroslav Červenka, se scházeli se zájemci o výuku v evangelické modlitebně na Vyšehradě. „Dělali jsme i zkoušky, bylo to jako skutečné studium, jednou jsme skládali zkoušku z jazykovědy u Dobrovského v kotelně, kde pracoval,“ vzpomíná na netradiční formu vzdělávání. 

Ačkoli se Eliška Rothová pohybovala v kruzích mladého disentu i neoficiální kultury, Státní bezpečnost (StB) se na ni nezaměřovala, a to ani v souvislosti s vydáváním Revolver Revue. „I když Ivan byl trochu paranoidní, pořád jsme konspirovali, koukali jsme vždycky, jestli nás někdo nesleduje,“ dodává k tomu. Archiv bezpečnostních složek neeviduje žádný materiál na její jméno, svazky byly zřejmě skartovány. Policie ji ale opakovaně kontrolovala, zadržovala i vyslýchala. Vzpomíná, jak je po setkání Charty 77 policie rozvezla autobusem po středních Čechách. Vysadili ji samotnou v Odolena Vodě, takže musela stopem dojet do Prahy. Silné pocity strachu zažila jen jednou, v srpnu 1988, když u Lucie Váchové StB našla letáky na nadcházející demonstraci, cyklostyl a zápisky. Šli si i pro Elišku Rothovou, u které tehdy právě pobýval Stanislav Devátý s taškou plnou samizdatů. Na jeho radu se rozhodla jim neotevírat, ovšem dlouhé hodiny zažívala obavy a nervozitu, než estébáci odešli. Vyzvedli si ji další den v práci, ale po výslechu ji propustili. Eliška Rothová věděla, jak se při výsleších chovat, že nemusí vypovídat, a toho se držela. Nezažila nikdy násilí ze strany vyšetřovatelů, pouze vyhrožování nebo výslechy. „Dělali to spíš, jako by jim šlo o to, mít se dobře, a ne z přesvědčení, byli trochu otrávení, že jsem nic neřekla,“ říká. 

Účastnila se demonstrace v prosinci 1987 na Den lidských práv na Staroměstském náměstí[2] i prvního povoleného setkání opozice na Škroupově náměstí při příležitosti návštěvy francouzského prezidenta Mitterranda. Zadrželi ji během Palachova týdne v lednu 1989, kdy ozbrojené složky násilně rozehnaly shromáždění na Václavském náměstí, ale po kontrole dokladů ji spolu s dalšími propustili. „Palachův týden byl hrozně silný, to byl posvátný pocit, vnímala jsem napojení na Palacha. Hlavně ten poslední den, kdy se chodilo po Václaváku potichu, to mne dojímalo,“ vzpomíná. Po zážitcích z těchto dnů se rozhodla podepsat Chartu 77. 

Šli jsme 17. listopadu na demonstraci i přes posměch kamarádů

Krátce před demonstrací 28. října 1989 poskytla spolu s Petrem Placákem, Hradilkovými a Lucií Váchovou rozhovor západoněmeckým novinářům v hotelu Intercontinental. Při odchodu je zatkla policie, jen Petr Placák utekl. Tentokrát strávila Eliška Rothová v cele předběžného zadržení na Pankráci 48 hodin a po propuštění ji okamžitě na stejnou dobu zadrželi znovu. Protože věděla, že se to může stát, příliš ji to nezaskočilo a výslechy ani pobyt v cele ji nezlomily, spíše jí dodaly odbojnost. 

Na 17. listopadu byla svolána povolená demonstrace na Albertově a Vyšehradě, pod záštitou SSM. „Šly jsme s Bárou Mazáčovou, přes posměch našich známých, na svazáckou demonstraci,“ vybavuje si pamětnice. Sled událostí všechny překvapil, po tvrdém zákroku pořádkových sil proti studentům na Národní třídě se daly do pohybu všechny vrstvy společnosti, což vedlo k pádu komunistického vedení a nastolení demokratického zřízení. Eliška Rothová působila v Nezávislém tiskovém středisku a účastnila se prvních setkání v Činoherním klubu, kde se zakládalo Občanské fórum (OF). Stala se jeho členkou a v roce 1990 kandidovala do zastupitelstva na Praze 7, ale mandát nezískala. 

Poté už se v politice neangažovala, vystudovala obor sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) a dále se věnovala hlavně práci, dalšímu vzdělávání a zvyšování kvalifikace, i v zahraničí. S manželem Janem Rothem má jednu dceru. 

V roce 2024 pracovala jako terapeutka, lektorka a supervizorka a žila v Černošicích u Prahy. 
 

 

[1] Z koncertu existuje videozáznam, odkaz na něj je v Medializacích pamětnice.

[2] https://www.ustrcr.cz/uvod/cesta-k-listopadu-1989/demonstrace/