Jana Rokytová

* 1940

  • "Pamatuji si ještě jednu věc. Ještě ze základní školy. Když zemřel Stalin. A postavili nás někde do kreslírny, abychom si vyslechli nějakou tu tryznu. A ředitelka mě postavila před všechny žáky dopředu, aby viděla, jestli se směju nebo nesměju, nebo se usmívám, nebo jak se chovám. Za těchto pocitů jsem prostě vyšla já školu.

  • „Tatínek můj prohlásil, že je sice přesvědčený socialista, tělem i duší, on byl v podstatě i jako vlastenecký pan řídící, masarykovec takový. Ale řekl, že jak to vidí, že tímto způsobem se socialismus prostě vypěstovat nedá, protože spousta lidí nekompetentních vývoj socialismu brzdí. No tak tím měl to spočítáno a skončil jako pomocný dělník ve slévárně. No a od toho se potom odvíjel i další náš osud, můj a mé sestry.“

  • „... pak jsem vyhlásila soutěž, literární soutěž Sadský jalovec. Na ekologické téma, to už bylo v osmdesátém osmém roce. A taky mě volali na okres a říkali, no vy jste se zbláznila, ekologické téma! Jenomže to se tak rozběhlo, chytla se toho celá republika, přišlo devět set šedesát příspěvků. Takže nakonec to museli nechat prostě proběhnout.“

  • Full recordings
  • 1

    Prlov, 02.07.2019

    (audio)
    duration: 57:51
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Každý by si měl vážit každého den

Jana Rokytová, za svobodna Pektorová, se narodila 21. června 1940 v Počenicích na Kroměřížsku do učitelské rodiny. Ideály demokracie a humanity jí otec Bohumil i matka Marie vštěpovali od útlého dětství. Její otec měl kvůli svému světonázoru, který ostatně nijak neskrýval, nemalé problémy, ať už to byla osobní nenávist ze strany kovaných funkcionářů komunistického režimu, nebo beznadějná vyhlídka na lepší zaměstnání než podřadné dělnické profese. Janu Rokytovou pak po dlouhá desetiletí otcovo stigma provázelo také. Kam vstoupila, vnímali ji jako dceru „toho Pektora“. Na gymnázium ji sice přijali, ale po úspěšném složení maturitní zkoušky neměla šanci jít studovat vysokou školu pedagogickou. Díky známosti mohla nastoupit místo do Jednotného zemědělského družstva do Dětského domova pro mentálně postižené a potom do Ústavu pro neslyšící. Časem se jí podařilo získat pedagogické minimum a díky tomu se konečně dostala do školství, byť musela napřed prokázat náklonnost k dělnické třídě tak, že po dobu jednoho roku prodávala nábytek. I nadále se však potýkala s cejchem svého příjmení. Situace se zlepšila až po svatbě, kdy se díky manželovi stala z Pektorové Rokytovou. Během šedesátých let se jí narodil syn Mirko a dcera Pavla. Díky zaměstnání v Okresním kulturním středisku mohla coby metodička pro malá divadla a recitaci vycestovat do Řecka a Francie. V polistopadovém dění působila krátce jako manažerka v Občanské demokratické alianci, odkud pro nespokojenost s rostoucím prospěchářstvím zase odešla. Vrátila se do školství a až do důchodu v roce 1995 vyučovala na Základní umělecké škole ve Vsetíně literárně dramatický obor.