The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Rokytová (* 1940)

• narodila se 21. června 1940 v Počenicích na Kroměřížsku Bohumilovi a Marii Pektorovým

• otec Bohumil Pektor byl v letech 1943-1945 vězněn v Kounicových kolejích v Brně pro údajnou provokaci

• v roce 1946 se přestěhovali do Hulína kvůli otcově nové práci v technickém oboru

• v letech 1957-1958 pracovala v dětském Domově pro mentálně postižené v obci Liptál

• v roce 1957 vstoupila do Národopisného souboru Kyčera, kde se seznámila s budoucím manželem Břetislavem Rokytou

• v letech 1958-1959 pracovala v Ústavu pro neslyšící ve Valašském Meziříčí

• v roce 1959 se provdala za Břetislava Rokytu

• v roce 1959 získala formou dálkového nástavbového studia pedagogické minimum

• do roku 1978 učila na základní škole ve Vsetíně

• v letech 1978-1990 pracovala v Okresním kulturním středisku ve Vsetíně jako metodička pro malá divadla a recitaci

• v roce 1990 vstoupila do Občanské demokratické aliance a v témže roce i vystoupila

• v letech 1990-1995 vyučovala na Základní umělecké škole ve Vsetíně literárně dramatický obor

Narodila se v den, kdy padla Francie

Jana Rokytová se narodila 21. června 1940 do rodiny řídícího učitele Bohumila Pektora a jeho ženy Marie Pektorové v Počenicích na Kroměřížsku. Oba rodiče měli silně vlastenecký pohled na svět, tatínek mluvil třemi jazyky a maminka byla, jak sama pamětnice říká, „velmi netradiční osoba“. Vzpomíná i na to, že když jí maminka vyprávěla o jejím narození, řekla: „Narodila ses v den, kdy padla Francie.“ Svobodomyslný a masarykovský duch obou rodičů se do Jany Rokytové nesmazatelně vepsal a ovlivnil tak její cestu životem, za dob vlády jedné strany lemovanou věčnými půtkami s lidskou mstivostí, hloupostí a omezeností.

 

Učte se jazyku českému, to je nade vše

Tatínek Jany Rokytové prožil na sklonku druhé světové války asi rok jako vězeň v Brně, v Kounicových kolejích. Dodnes nikdo neví proč a z jakého důvodu. Pamětnice k tomu dodává, že její otec o tom nikdy nechtěl mluvit, a když se na to vyptávala maminky, dostalo se jí jediné odpovědi: „Nech ho být.“ Dá se usuzovat, že vězení zanechalo v Bohumilu Pektorovi silnou a traumatickou stopu. Jana Rokytová dále vzpomíná na historku, která se okolo uvěznění jejího otce vypravovala. Jednoho večera za válečných let zvonilo u Pektorových několik mužů a ptali se, zda u nich mohou ubytovat partyzána. Bohumil Pektor si všiml jejich naleštěných polobotek, které mu neladily s jinak ošumělými zevnějšky těchto mužů, a vcelku rychle si domyslel, že se nejspíš jedná o provokaci gestapa. Možná ho chtěli nachytat i proto, že jako řídící učitel měl za protektorátu ve třídě nápis: „Učte se jazyku českému, to je nade vše.“ Za co pak Bohumila Pektora skutečně odsoudili, se podle pamětnice dnes už nikdo nedozví.

 

Příliš mnoho nekompetentních lidí vývoji socialismu škodí

Po válce se rodina přestěhovala do Hulína. Tatínek již učit nechtěl, protože kantořina v té době příliš nevynášela. Získal práci zcela mimo svůj obor, jako organizační pracovník v TOS Hulín. V zemi nastal mír a všichni vdechovali znovunabytou svobodu plnými doušky, ovšem že to je svoboda křehká, kterou již za několik málo let rozerve dráp totality, tušil zatím málokdo. Po „Vítězném únoru“ musel Bohumil Pektor své pracovní místo opustit. Pamětnice to přičítá tomu, že byl masarykovec, demokrat a intelektuál a že se svým světonázorem nikdy příliš netajil. O sílícím komunistickém režimu prohlašoval, že on sám je sice přesvědčený socialista, ale jak to vidí, že tímto způsobem se socialismus vypěstovat nedá, neboť příliš mnoho nekompetentních lidí vývoji socialismu škodí. Od té chvíle, jak Jana Rokytová vzpomíná, to „měl spočítané“ a skončil jako pomocný dělník ve slévárně.

Tím skončila moje první láska

Otcův cejch nepřítele lidově demokratického zřízení pak pamětnici provázel celá příští desetiletí, co komunisté vládli, navždy už pro ně byla dcerou „toho Pektora“. Jana Rokytová vzpomíná na základní školu v době krátce po úmrtí J. V. Stalina: „Postavili nás do kreslírny, abychom si vyslechli nějakou tu tryznu. A ředitelka mě postavila před všechny žáky dopředu, aby viděla, jestli se směju, nebo nesměju, nebo usmívám, nebo jak se chovám. Čili za těchto pocitů jsem vyšla já školu.“ Pro pamětnici nebylo snadné dostat se na gymnázium, přestože základní školu vychodila s vyznamenáním. Její otec se svou otevřeností nepřestal a měl kvůli tomu i mocné osobní nepřátele. Mladé Janě tehdy pomohl gymnaziální profesor Ryšánek, jenž její přijímací žádost o studium zařadil do složky s přijatými uchazeči. Jana Rokytová na to vzpomíná se slovy: „Když už jsem byla mezi přijatými, tak jsem se tam dostala. Ovšem tím moje studium jako skončilo, protože už jsem byla dcera ‚toho Pektora‘. Tatínek měl pocit, že když se budu dobře učit, tak mi nemůže nikdo nic udělat. Mýlil se. Udělali. Skončila jsem vlastně svoje studium maturitou. Protože to další už by bylo velice složité.“ Nenávist režimu k jejímu otci zašla však ještě dál. Mladá gymnazistka prožívala svoji první lásku, ale ta netrvala dlouho. Za otcem jejího milého totiž přišli lidé z komunistické strany a řekli mu, že pokud jeho syn bude „chodit s tou Pektorovou“, tak na vysoké škole, kam právě nastoupil do prvního ročníku, dostudoval. „No tak tím skončila moje první láska,“ hodnotí pamětnice.

 

On umí tři jazyky, a ty se starej o sebe!

Bohumil Pektor se s mstivostí režimu potýkal až do důchodu. Padesátá léta prožil na nižších dělnických pozicích, prý si ho tam tak drželi jako živého nepřítele státu. V roce 1962 se na něj ale usmálo štěstí. Při oslavách stého výročí založení školy ve Zborovicích, odkud pocházela jeho manželka Marie a kam se tehdy společně vypravili, došlo k setkání s několika kantory, se kterými se znali ještě z doby, kdy Bohumil Pektor sám učil. A zazněla tam i nabídka, aby šel znovu za katedru. Rád to přijal, ovšem bylo třeba požádat o uvolnění ze stávající pracovní pozice. I tady sehrála svou roli nenávist režimu, ale při Bohumilu Pektorovi stála tentokrát i lidská dobrota. Jeho nadřízený mu řekl, že ho z podniku pustí, ale že dostane na cestu takový posudek, aby ho „nevzali ani k metařům“. Nepočítal ale už s tím, že se najde člověk z kanceláře, který Bohumilu Pektorovi poradil, ať výpověď sepíše. Poté ji vzal a zařadil do stohu papírů, které přinesl onomu vedoucímu se slovy: „Zapomněl jsem to dát k podpisu, strašně to spěchá, podškrábni to.“ A tak se stalo, že výpověď prošla. Pan vedoucí údajně zuřil, ale nedalo se už nic dělat. Pokusil se alespoň Bohumilu Pektorovi uškodit v novém zaměstnání sepsáním jakési stížnosti, ale ani to mu nevyšlo. Školní inspektor, který celou věc prošetřoval, navrhl, ať je dokument podpořen dalšími čtyřmi podpisy, ale vzhledem k tomu, že Bohumil Pektor se v bývalém pracovním kolektivu těšil velké oblibě, k ničemu takovému nedošlo. V důchodovém věku se Bohumil Pektor vrátil do Vsetína v domnění, že ho nechají ještě učit alespoň někde na vsi. Jana Rokytová to reflektuje: „Nenechali. Nenávist až za hrob. Asi to byly osobní věci. Oni se nejspíš vzájemně pozuráželi.“ Nakonec Bohumilu Pektorovi nabídla zaměstnání jedna z bývalých spolužaček jeho dcery Jany, měl dělat zámeckého průvodce. Jana Rokytová vzpomíná, že tam pak její otec pracoval až do svých osmdesáti let. I na tomto místě se však znovu setkal se záští jednoho soudruha z minulosti, jenž měl obavu, aby nový průvodce nepřekrucoval historii a nevykládal ji v protirežimním duchu. Ředitelka zámku to však vyřešila slovy: „On umí tři jazyky, a ty se starej o sebe!“

 

Dělnická třída si to nepřeje

Po úspěšně složené maturitní zkoušce hledala Jana Rokytová práci. Vše nasvědčovalo tomu, že ji ve Vsetíně nikdo nezaměstná a že jedinou pracovní příležitostí pro ni bude místní Jednotné zemědělské družstvo. Ale i tady nakonec zasáhla lidská soudržnost. Díky známosti s doc. Vincentem ze Střední průmyslové školy Vsetín získala místo v Dětském domově pro mentálně postižené v obci Liptál. Bylo jí sedmnáct let a zvládat, jak sama říká, velké a urostlé chlapce s idiocií, bylo nad její síly. „Já jsem se jich strašně bála,“ vzpomíná Jana Rokytová. V Liptále setrvala necelý půlrok a potom, na základě žádosti a opětovného zásahu doc. Vincenta, přestoupila do Ústavu pro neslyšící ve Valašském Meziříčí. „A tam jsem měla pocit, že jsem v ráji. Hned jsem si tam založila výtvarný kroužek a opravdu, ty děti byly inteligentní a velice milé,“ hodnotí pamětnice. Psal se rok 1957 a pro mladou hudbymilovnou výtvarnici se jako jedno z mála vyžití nabízel vstup do folklorního Národopisného souboru Kyčera. Tam potkala Břetislava, svého nastávajícího. V této době přišel Janě Rokytové dopis s nečitelným podpisem, ve kterém stálo, ať se přihlásí na nástavbové dálkové studium pedagogické školy v Kroměříži. I přesto, že stále nesla cejch dcery otce nenáviděného režimem, se na studia dostala a získala tak kvalifikaci potřebnou k tomu, aby mohla učit. To ovšem zpočátku nešlo. „‚Dělnická třída si to nepřeje,‘ řekl dotyčný soudruh, který mému tatínkovi šlapal pořád na paty. Byl zlomyslný, patologicky lpěl na tom, že z jeho vůle musím být trestaná,“ vzpomíná na tu dobu Jana Rokytová. Na cestě za vysněným povoláním musela projevit kladný vztah k dělnické třídě a odpracovat si jeden rok v prodejně nábytku. „Mně to nevadilo. Protože práce nebyla u nás doma nikdy podceňovaná. Žádná práce,“ dodává pamětnice.

 

Jako Popelka

V roce 1962 se manželům Rokytovým narodil syn Mirko a tím se nástup do školství Janě Rokytové posunul o dobu mateřské dovolené. Po ní začala pracovat ve školní družině, až potom ji pustili za katedru. Tam ji také zastihl 21. srpen 1968. Rozhlasové zprávy o tom, jak nás obsazují vojska Varšavské smlouvy, proplakala. Ředitel školy, kde tehdy učila, vyjádřil svůj postoj zcela jasně, když po prázdninách přišel v černé vázance coby symbolem smutku. „Tím dořediteloval,“ vypravuje pamětnice. Do čela školy pak nastoupil nový ředitel. Dle Jany Rokytové to nebyl duševně vyrovnaný člověk. Zasedl si na ni. Zadával jí úkoly, které přesahovaly rámec běžné pracovní doby, často to byly nesplnitelné příkazy, kdy měla například sama vyrobit Síň tradic. „Poslal mě dokonce za generálem Klapálkem do Prahy a musela jsem to udělat z vlastních prostředků. Nevím, jak si to představoval. To bylo, jako když Popelka dostala za úkol od máku hrách vybírat,“ vzpomíná na tu dobu Jana Rokytová. Takovým drobným i větším šikanám čelila nespočetněkrát a pokaždé, když vyjádřila svůj nesouhlas, dostalo se jí příkré odpovědi: „My víme o vašem otci všechno!“

 

Měl jsem tu čest vylosovat si jednotku

O rok později, v lednu 1969, napsal dosud neznámý student historie vzkaz, ve kterém stálo: „Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.“ Jmenoval se Jan Palach a jeho statečný hrůzný čin sebeupálení se nesmazatelně vepsal nejen do moderní historie, ale i do srdcí všech, kteří chtěli jeho odkazu naslouchat. Jana Rokytová tuto událost zaznamenala zprostředkovaně od lidí, kteří jezdili studovat do Prahy a informaci přinesli do Vsetína. Byl to pro ni šok. Městem šel tehdy smuteční průvod lidí oděných v černém. „Strašně jsme se báli, aby nebyly ty další pochodně. A byly. Byl Jan Zajíc a byla i pochodeň na Vsetíně, o tom se snad málo ví. Pan doktor Peroutka, který se upálil na zámeckém nádvoří. Chvíli ještě žil. Vsetínský protest byl tady toto,“ vzpomíná Jana Rokytová na čin historika Bohumila Peroutky, jenž neunesl pocit, že svým článkem do týdeníku Nové Valašsko, kde kritizoval režimní omezování svobody, neúmyslně zapříčinil potrestání redaktorů týdeníku a snad i to, že sám měl kvůli tomu přijít o práci, kterou měl rád a která jej naplňovala. Na Jana Palacha se vzpomínalo i při koncertě mužského pěveckého sboru Lumír, kdy Jana Rokytová, jež tehdy většinu podobných akcí uváděla, odrecitovala báseň Co chceme od Josefa Václava Sládka. „Tam bylo tak strašné ticho v tom sále, že jsem se lekla, co jsem to vlastně udělala. Ale šlo to do ztracena, lidi byli spíš v šoku a báli se vyjádřit,“ vzpomíná.

 

Ale vy mňa nesmíte podrazit!

Práce pod vedením ředitele, který si na ni zasedl, způsobila Janě Rokytové nemalé psychosomatické potíže. Přestoupit do okresního kulturního střediska jí pomohl doktor Kristýnek, starý pán, jenž za druhé světové války přežil věznění v koncentračním táboře. Pamětnice od něj dostala potvrzení, že je nutné, aby ze zdravotních důvodů změnila zaměstnání. To se podařilo, ale do čtrnácti dnů přišel nepříliš lichotivý pracovní posudek. Funkci ředitele okresního kulturního střediska vykonával další komunista. Jana Rokytová o něm vypráví: „Byl to nesmírně hodný člověk, takový ten dělnický ředitel. Na kultuře byl proto, že měl kvalifikaci, že hrál na kytaru.“ O tom, že pamětnice je dcerou potížisty Bohumila Pektora, dobře věděl, přesto ji přijal se slovy: „Ale vy mňa nesmíte podrazit!“ V kulturním středisku se Jana Rokytová naplno setkala s cenzurou. V rámci pracovní povinnosti dostala za úkol uspořádat akci k Roku míru. Když ovšem zaslala ke schválení text z polské lidové poezie, kde stálo „ani v mauzoleu, ani v širém poli...“, dostalo se jí odpovědi, že se nejspíš zbláznila, protože když komunisté uslyší slovo „mauzoleum“, budou si myslet, že to je výsměch V. I. Leninovi. Jana Rokytová pak celou akci k Roku míru shrnuje takto: „Až mně bylo trapně, že jsem musela říct, když přišly děti a zpívaly tam nějakého Nohavicu a seděla tam porota složená ze samých soudruhů, že to je vlastní tvorba těch dětí.“

 

Jeli s námi vždycky dva fízlové

Díky působení v kulturním středisku se Jana Rokytová podívala i do zahraničí. Přičítá to vlastní drzosti. Vždy se uměla naučit nazpaměť průvodní slovo k programu, který jeli se souborem představovat v té či oné řeči, a tak se mohla podívat do Řecka a do Francie. Aby se však do zahraničí dostala spolu s manželem a dětmi, nepřicházelo v úvahu, byť žádali například o výjezdní doložku do Jugoslávie. I na emigraci pomýšlela. Jenomže její manžel Břetislav měl natolik silnou vazbu k rodnému Valašsku, že zůstalo jen u nesplněného snu. Když se připravoval výjezd souboru do Řecka, bylo potřeba nachystat program, který muselo vedení schválit, a všichni zaměstnanci s výjezdní doložkou prošli přísným školením, aby věděli, co se venku nesmí říkat a s kým se nesmí setkat. Jana Rokytová na Řecko vzpomíná takto: „Jeli s námi vždycky dva fízlové, kteří se chovali hanebně. Všechno skupovali, protože jedině oni měli valuty. Jak viděli v Aténách zlato, tak vtrhli do prvního obchodu a kupovali předražené zlato. Naši lidé, když si vezli v ponožce nějaké marky nebo něco, tak věděli, kam už mají jít, do jakého obchůdku, a my jsme to těm fízlům strašně přáli, že kupovali za drahé prachy. Dělali ostudu, opíjeli se a schovávali si jídlo z recepce do kapes. A potom na nás žalovali, když si kluci koupili hodinky, které každou hodinu hrály. Že to byl nákupní zájezd.“

 

Můj tatínek tomu nevěřil

Přišel 17. listopad 1989 a na Vsetínsku se o tom, že Praha oblékla revoluční samet, příliš nevědělo. Janě Rokytové toho dne volal z Německa syn Mirko, byl tam v rámci studií na matematicko-fyzikálním  semináři, a v rozčilení do telefonu div nekřičel: „Proboha, co se děje? V Praze jsou demonstrace!“ Další zpráva přišla téměř vzápětí: „A na druhý den ráno volala dcera celá uslzená, že je zmlátili na Národní třídě a že je tam nějaký mrtvý.“ Pak už to šlo rychle. První demonstrace ve Vsetíně se Jana Rokytová nezúčastnila, protože její šéf z kulturního centra uspořádal výjezdní zasedání. Následovaly však další demonstrace a při jedné z nich zavítala do Vsetína herečka Eliška Balzerová. „Můj tatínek tomu nevěřil, protože byl zkušený. Říkal: ‚Tak nevím, buďme opatrní, kdo ví, jak to bude.‘ No nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Všichni jsme byli nadšení, vydechli jsme si.“

 

Havel byl moc mesiáš

Poté, co bylo kulturní středisko hned počátkem devadesátých let zrušeno, dostala Jana Rokytová nabídku jít pracovat na Základní uměleckou školu Vsetín. V její prospěch hrálo i to, že měla nemalou zkušenost v literárně dramatickém oboru, a také fakt, že si s minulým režimem v ničem nezadala. Najednou o ni stáli. Vstoupila i do Občanské demokratické aliance a zúčastnila se několika schůzí na okresní úrovni, pak i v Praze či Olomouci. Zklamalo ji však to, že každý neustále jen řešil, jakou bude zastávat pozici. Přestalo ji to bavit a ze strany zase vystoupila. Václava Havla měla ráda, ale jak sama říká: „Byl moc mesiáš. My potřebujeme někoho, kdo je nohama na zemi.“ Kdo ji naopak silně zklamal, byl Václav Klaus. „Ráda jsem Klause četla, poslouchala, ale v televizi byl arogantní, a když byl tenkrát předsedou vlády, ptali se ho, co bude s nezaměstnaností. A on: ‚Mě ti vaši nezaměstnaní nezajímají.‘ Tím pro mne skončil,“ hodnotí polistopadový politický vývoj pamětnice.

 

Motto

Nejen mladým lidem by Jana Rokytová vzkázala: „Každý by si měl vážit každého dne a měl by ho prožít tak, aby se nikdy za něj nemusel stydět.“