Bohumil Röhrich

* 1935

  • „No a teď jsem dva roky, skoro tři, byl u skautů. I na tábor jsme jeli." - „Kde jste měli tábory?“ - "Na Mži jsme jezdili, kousek od Hracholusk, Čtyři Dvory se to jmenovalo. Jenže pak jsme šli v osmačtyřicátém roce, to už bylo po únoru, ještě v krojích, na prvomájové oslavy do Přeštic. To se jezdilo z Chlumčan do Přeštic na 1. máje. No a tam soudruzi zjistili, že ještě fungujeme, i když už skaut byl rozpuštěný. Ve zlém přijeli v týdnu a zbořili nám klubovnu a zničili ji totálně. To jsme jako děti hrozně špatně chápali. A v pozdějším věku, když jsem tam šel na tom vršku, kde jsme to mívali, tak jsem viděl tu haldu shnilých panelů z toho německého H baráku, který jsme měli jako klubovnu. Tak jsem se divil, proč to nenechali třeba pro ten jejich pozdější svaz mládeže. To bylo tak nějak ve vzteku udělané. Prostě nechápu. Nebo jestli k tomu dostali nějak příkaz, že ještě fungujeme jako skauti. Takže to byl náš konec.“

  • “Já si myslím, že můj hlinský dědeček mě ovlivnil poměrně dost, protože hrával na heligonku. Já jsem tam jezdil každé prázdniny až do vojny. Vždycky jsem ho prosil večer, když jsme seděli na lavičce na dvorku. On měl malé hospodářství, dvě kravičky a prasátko a dost starostí kolem toho. Ale večer, když jsme poseděli, tam na lavičce, tak jsem ho poprosil, aby mi zahrál. Když nebyl moc unavený, tak mi vždycky vyhověl a hrál. Asi v té době, od toho mládí, jsem měl rád hudbu." - „ Jak on se dědeček jmenoval?“ - "Karel Míšek." - "Jaké máš vzpomínky na tu Hlínu?" - "To je asi jedna z nejkrásnějších etap života, že tam člověk prožil dětství. Dnes, když tam přijedu, třeba na tu Víteckou hráz, která je mezi Rožmberkem a Vítkem. To byl v podstatě jeden rybník, ale Krčínovi to tehdy nevynášelo, tak ho ukrátil, ten Rožmberk, tu hráz, a tak vznikl Vítek. Když tam na tu hráz přijdu, tak jsem prostě naměkko. Člověk tam v tom místě citově dospíval, takže dodneška to tam na mě tak působí. Je to můj nejzamilovanější kraj.“

  • „Vlastně my jsme v té době jako děti poprvé viděli černocha. Nezapomenu, že tam u pekařství byla pořád hrozná fronta. Oni zbožňovali náš chleba. Oni měli jenom sendviče, ty bílé veky takové. Náš voňavý kmínovaný chleba, to se po něm mohli utlouct. Před tím pekařstvím byly takové schůdky a on seděl černoušek na tom schodě a my jsme prostě kolem něj a hladili jsme mu ty kudrnaté vlásky. A oni potom za dva nebo za tři dni udělali v Chlumčanech zábavu a hráli tam, ta jejich kapelka taková. A on hrál na saxofon a on se před námi tak naparoval. My jsme se tam dívali, jak se tancuje a hraje otevřenými okny. A on nás zaregistroval. Tak na nás mrkal a naparoval se. Potom později, když jsem začal psát muziku, taky na jednu desku jsem napsal vzpomínku How Do You Do My Joe. V té písničce se mluví o tom, že to byl saxofonista, že vzpomínám, jestli ještě hraje na saxofon tam u nich doma a jestli vůbec žije. Dneska už vím, že asi nežije, protože těch veteránů, kteří sem jezdí do Plzně na ty pravidelné oslavy, těch zákonitě ubývá.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 19.06.2019

    (audio)
    duration: 02:18:22
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Měl jsem neuvěřitelné štěstí při vší smůle a kolem sebe spoustu dobrých kamarádů

Bohumil Röhrich v roce 2019
Bohumil Röhrich v roce 2019
photo: Post Bellum

Bohumil Rőhrich se narodil 23. listopadu roku 1935 v Dobřanech na Plzeňsku. Rodina se záhy přestěhovala do nedalekých Chlumčan. Matka Růžena pracovala v kaolínových závodech, otec Bohumil působil u četnictva. Za druhé světové války pamětník žil dva roky u dědečka Karla Míška v Hlíně u Třeboně, aby nebyl vystaven nebezpečí bombardování. Konec války spojený s osvobozením rodných Dobřan i Chlumčan americkou armádou prožil u rodičů. V roce 1945 vstoupil do skautského oddílu. Po únoru 1948 nebyl z kádrových důvodů přijat na gymnázium. Vyučil se soustružníkem v plzeňské Škodovce. Před vojnou začal navštěvovat průmyslovku. Na vojně vstoupil do KSČ a po odchodu do civilu přijal stranický úkol - nastoupil do kladenských dolů. V roce 1958 se oženil s Libuší Labskou z Vejprnic. Podařilo se mu dálkově dokončit průmyslovku. V 60. letech propadl trampingu a začal skládat vlastní trampské písně. Koupil si chatu ve Šťáhlavicích, která se stala jeho trampskou základnou. Začal se věnovat řezbářství. Kvůli nesouhlasu s okupací Československa vojsky armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl v roce 1970 vyloučen z KSČ. Následně to postihlo i jeho syna Michala, který nedostal doporučení ke studiu na konzervatoři. V 80. letech minulého století vystupoval pravidelně na plzeňské Portě se svým synem Michalem jako duo Komáři. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v plzeňské Škodovce. Svými přáteli byl zvolen šerifem trampské osady Komáři a vedoucím řezbářského klubu. Spolupracoval s význačnými trampskými muzikanty a vydal řadu CD.