Jaroslav Režný

„A jak vás to napadlo, že přejdete k horolezcům? Někdo z vás tam měl nějaké kamarády?“ – „Popud k tomu v podstatě dali svým způsobem tady tito darebáci z StB. Cítili jsme se ohroženi. A Jan Slováčků přišel s tím, coby kdyby. Prakticky aktivní jsme pak zůstali my čtyři: Josef Švéda, já, Milan Mendřec a Peťa Nečasů. Z toho veškerého martyria jsme se dostali pomocí, pravděpodobně, prosím vás, toto je domněnka, pomocí Milanových rodičů, protože on dokončoval průmyslovku a oni se báli, že kvůli jeho a našim pro ně těžko srozumitelným zálibám… Byli totiž oba dva, nebo jen on, z koncentráku velcí komunisti. Vlastně nás z toho dostali oni. Pepek Švédů a všichni jsme se dostali na vysoké školy.“

„Přišel ke mně k té rýsovací plotně mistr a povídá: ‚Máš tam návštěvu.‘ Ta návštěva byl naprosto cizí chlap. Povídá: ‚Až ti skončí směna, mistr tě tady pustí. A půjdeš dvacet kroků za mnou. Nikde se nebudeš zastavovat.‘ Takovým rozkazovačným způsobem to bylo. Tak jsem si říkal, proboha, co je? Ale už jsem maličko tušil, když ten Milan… My jsme si to řekli. Zavřel mě do takového ajnclíku. Nic než stůl, psací stůl, zatemněná okna, jedna slabší žárovka.“ „A kde to bylo? Co to bylo za dům? Kam jste to šli?“ – „Vím. Kde je divadlo ve Zlíně, samozřejmě víte. Divadlo v klubu nebo tak nějak se to jmenuje. Dole byly nějaké garáže a nahoře byli estébáci. Tak mě tam zavedli, zavřeli, zamkli. Slyšel jsem zarachotit klíč a seděl jsem tam dlouhatánsky dlouho. To neubíhalo. Pak přišel nějaký chlap a čuměl mi do očí. Já si říkal, blbečku, já to vydržím. Bylo to nepříjemné. Když se na mě počuměl, tak odešel. Přišel ten, co mne tam přivedl. Jedna ženská si sedla k psacímu stroji a byl výslech se zápisem.“