Jitka Režná

„Stalo se to, že vlastně po tom osmačtyřicátým bylo jasný, že se tak utahuje, řekla bych, smyčka. Samozřejmě kolem letců, který bojovali na západní frontě, ale ten můj táta byl dost specifickej tím, že bojoval i na východní frontě. Nicméně ani jim se ta perzekuce toho komunistického režimu nevyhnula, protože nejdřív nesměl být na válečný škole, takže byl archivář v muzeu technickým, ani tam pak nesměl být. Byly Vánoce 1948 [ve skutečnosti šlo o začátek roku1950] a naše maminka jela do Loun po Štědrém dnu nějak mezi svátkama s tím, že táta za ní přijede, no a nic, takže poslali dědečka Čeňka, aby se jel do Prahy podívat, jako co se děje, co Františka zdrželo. Děda našel ten jejich byt absolutně rozházenej, takže bylo jasný, že zkrátka tam se něco stalo. Ještě bylo zajímavý, že tam v popelníku byly nedopalky a táta nekouřil. A zajímavý bylo, že v domě bydleli jejich vlastně kamarádi, Němcovi. No, a ten večer, co jakoby táta zmizel, tak jim měl jít hlídat Borečka, protože oni měli jít do divadla, no a táta nepřišel, takže na něj zvonili a nic. Dědeček se vrátil, tohle mámě řekl, máma se rozjela do Prahy vyděšená, protože nikdo nic nevěděl. No, a ve schránce už našla obsílku od ministerského úředníka z ministerstva národní obrany. Ne, ne, ne. Od úředníka, který měl na starosti bytový otázky. Tak šla na ten úřad, teda na ten bytový odbor, kde jako to měli řídit. Přišla s tou zásilkou, kde se psalo, že neoprávněně obývá sama s malou dcerou třípokojovej byt, nebo já nevím, čtyřpokojovej, a že ho do té doby bude muset vyklidit. Máma teda tam šla s tím jako k tomu úředníkovi. ,Prosím vás pěkně, to bude nedorozumění. Já tam nebydlím sama, já tam žiju s manželem. To jsem taky chtěla vyřešit – já už dva dny nevím, kde je.´ No a ten úředník řekl: ,Podívejte se, a co dělá manžel?´ A když mu řekla, že je voják, odpověděl: ,Tak to pod nás nespadá. A podívejte se, já jsem měl vyřídit vaši bytovou otázku, to jsem udělal. Na shledanou.´ Takže máma tam odsaď vyjela jak cukrář, plakala, protože opravdu nevěděla nic.“

„Poznání mých rodičů je téměř vlastně, bych řekla, pohádkový příběh. Maminčin tatínek byl kantor a můj táta byl jeho velmi známý žák. Musím předeslat, že mé rodiče dělí 14 let, nebo dělilo 14 let věku, a táta jako velice známý pilot, letec charismatický, když se vrátil z války, tak jeho první kroky vedly ke svému oblíbenému učiteli, panu Čeňku Chládkovi, jinými slovy, tedy tátovi mojí maminky, mýmu dědovi. Máma tehdy přišla ze školy – to vím, že se tradovalo u nás – a teď tam na věšáku čepice, čepice letecká, a říkala si, že ta voní cizinou. Pak vlastně byla vybraná, protože vesnice tatínkova rodná uspořádala svému významnému rodákovi takovou slavnost a moje máma byla vybraná, aby tam v kroji národním recitovala. A táta po ní začal pokukovat. Pak se sešli na sokolských šibřinkách, no, a zanedlouho mamince přišel dopis, jestli by s ním nešlo na operu Aida, takže to byla charismatická opera pro nás. Ale to ještě vlastně není odpověď na vaši otázku, protože oni se poprvé viděli tak, že táta si svoji budoucí ženu houpal v kočárku. To proběhlo díky tomu, že ten můj dědeček, ten učitel Čeněk Chládek, vedl doma u nich fotografický kroužek a táta ten fotografický kroužek navštěvoval. No, a byli nějak tam v tý temný komoře, nebo jak to bylo, najednou táta říká: ,Pane učiteli, něco vám tam brečí.´ A děda povídá: ,Ježíš, Františku, to je naše Hanka v kočárku, běž ji pohoupat.´“