Vladimír Rak

* 1925

  • „Tatínek nás nikam nechtěl pustit. (…) Na Královce byla velká barikáda, tam se furt střílelo a tatínek říkal: ,Nikam nepůjdete, tady budete sedět.‘ Tam taky kousek vedle, takhle ve Šlikovce naproti, bydlel můj spolužák, nějakej Volmut. A ten to odnes’. (…) Tam byla taková krásná alej v Břevnově, Bělohorskou nahoru, kaštany. Ty byly takovýhle a byly zrovna v květu. A oni je pokáceli do tý barikády a tramvaj tam obrátili.“

  • „Byli jsme se potom podívat po revoluci, když to utichlo, do Prahy dolů na Staroměstský náměstí. Byla tam vypálená radnice. Tam byli pověšený za nohu esesáci. Do půl těla stržený oblečení, akorát aby bylo vidět, že jsou esesáci. Zapíchaný nože v nich, opálený, pod nima rozdělali oheň. To vím, že jsme pak odtamtud utekli. Se nám úplně zvedal žaludek.“

  • „Když jsme se brali s Mařenkou, tak se muselo nejprv jít na úřad a potom teprv do kostela. Na ouřad jsem šel akorát já. Mařenka a svědkové Jirka a Jindra. (…) A když jsme tam přišli, oni pořád vyhlíželi, jak přijedem. Objevili jsme se tam jen tak, koukali po sobě a říkali: ,Máte prstýnky?‘ A já jsem říkal: ,Ne, mám je u faráře.‘ Tak se tak po sobě podívali, to odříkali a šli jsme.“

  • „Byla to taková stará budova. Umyvadlo nám přinesli na umytí. Nebyla tam žádná sprcha, nic takovýho. To bylo takový dost primitivní. Byl jsem tam tak únor/březen, a to si pamatuju, že přišli Němci do Prahy. Sestry byly většinou zaprodaný Němky, tam se mluvilo většinou německy v tý nemocnici. A když přišli Němci do Prahy, tak oni: ,Hurá, hurá!‘ To si pamatuju, byli jsme u okna a koukali jsme na ně, jak přijeli, jak projížděli ulicema. A sněžilo, to byl takovej maglajs, mokrej sníh.“

  • „Dělaly se noční výlety. Já si pamatuju, že jednou jsem taky jeden vedl z tábora. Vždycky za měsíčku, když byl úplněk. (…) Když jsme se dívali dolů z Ostaše, tak tam v lese vyčníval takovej balvan. Les nebyl vysokej, mladší stromy. My jsme mu říkali vždycky Měsíční kámen. K tomu jsem jednou v noci ved’ celou vejpravu. Karel Morávek tam byl ještě taky a říkal: ,Láďo, budeš tam trefit vůbec?‘ Já říkám:,Bez starosti!‘ To jsme šli cesta necesta. (…) A přesně jsme k němu došli.“

  • Full recordings
  • 1

    Palackého 190, Nový Bor, 20.05.2012

    (audio)
    duration: 04:06:51
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ja byl ve směně snad jediný, kdo nebyl ve straně

RakVl_vojak.jpg (historic)
Vladimír Rak
photo: archiv Vl. Raka

Vladimír Rak se narodil 18. listopadu 1925 v Praze jako druhorozený ze šesti dětí. Jeho otec Josef Rak byl legionářem a vyučeným dekorativním malířem, kterému byla po roce ‘48 odebrána živnost. Vladimír Rak prožil dětství v Letech, Radotíně a pak v Břevnově. Zde absolvoval základní školu a roku ‘37 vstoupil s bratrem Jiřím do Legio Angelica. Až do války byl členem 48. odd. a docházel do klubovny Patronátu na Malou Stranu. Dobu příchodu Němců do Prahy roku ‘39 prožil v německé dětské nemocnici na Karlově se spálou. Poté nastoupil do učení u firmy Ebert v Libni a vyučil se soustružníkem. Květnové povstání strávil v nuceném „domácím vězení”, jelikož tatínek je nechtěl nikam pustit. Na Královce byla barikáda, střílelo se v ulicích a jedna kulka dokonce vletěla i k nim do bytu. S bratry se, když se dění uklidnilo, pak vydali dolů do města a na Staroměstském náměstí byli svědky hanobení nacistů. Již v červnu se zúčastnil „Tábora sedmi” u Čermné, v srpnu následoval další u Kyšperku. V letech ‘46 a ‘47 se zúčastnil táborů u Sepekova a pod Ostaší. Na podzim roku ‘47 nastoupil vojenskou službu u protiletadlových dělostřelců na Pohořelci. V rámci jednoho výjezdu mimo Prahu se dostal do Sloupu v Čechách, kde jeho jednotka sloužila čestnou stráž při odhalování pomníku TGM. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Marií Fraňkovou, kterou si pak roku ‘50 vzal. Absolvovali nutné zlo obřadu na úřadě v Novém Boru předcházející oddání v kostele. Nějakou dobu po svatbě ještě žili odděleně, než se jim naskytla příležitost společného bydlení v Novém Boru. Roku ‘53 se jim narodila dcera Helena a roku ‘57 syn Pavel. Vladimír Rak pracoval v Novoborských strojírnách. V šedesátých letech byl osloven, aby vstoupil do Komunistické strany Československa, to však rezolutně odmítl. Po roce ‘89 obnovil kontakty se skauty 48. oddílu LA a nyní je jedním z posledních žijících členů. Těší se dobrému zdraví a je stále velmi aktivní.